(1) Větry buďtež vedeny s povrchu na jednotlivá patra dolů, aby bylo každé patro bezprostředně zaopatřováno čerstvými větry.

(2) Nemůže-li se zameziti, aby větry, kterých již bylo použito v některém hlubším patře, neproudily k předkům některého vyššího patra, buďtež tyto podle potřeby na tomto vyšším patře osvěženy větry, kterých nebylo ještě použito na žádném předku.

(3) Z těžných pater buďtež vedeny větry v jednotlivých větrních odděleních k hořejší výdušné chodbě. V jednotlivém samostatném větrním oddělení je dovoleno vésti větry od obsazených předků nebo za nimi dolů a nahoru nebo naopak jen tehdy, razí-li se chodby úpadně nebo dovrchně.

(4) Zaváděti větry do děl podpatrových na hloubku více než 30 m po úklonu se smí s povolením revírního báňského úřadu v každém jednotlivém případě zvláště.

(5) Připouští se vésti úpadně větrní proud, kterého se již nepoužije, je-li výdušná chodba od ostatních důlních děl tak odloučena, že nemůže nastati krátké spojení.