(1) Zvláštní náhrada za ztrátu času přísluší znalci jen:

a) je-li povolán k znaleckému úkonu do obce, kde nemá ani svého bytu ani své obvyklé pracovní místnosti, a to za dobu, kterou v důsledku toho ztrávil mimo svůj byt a mimo svoji obvyklou pracovní místnost; od této doby se odečte doba, po kterou trval vlastní znalecký úkon, nebo

b) je-li z nařízení soudu přítomen při přelíčení déle, než-li je potřebí k podání nálezu a posudku, a to za dobu této přítomnosti; do této doby se včítá doba, po kterou trvalo přerušení téhož přelíčení nebo která uplynula mezi dvěma přelíčeními, není-li delší jedné hodiny, a odečte se od ní doba, po kterou trval vlastní znalecký úkon, nebo

c) dostaví-li se k úřednímu jednání, stanovenému na určitou hodinu, k němuž však došlo opožděně, za dobu čekací, nebo

d) dostaví-li se k úřednímu jednání, k němuž však nedošlo z příčin jím nezaviněných, za dobu od stanoveného počátku úředního jednání, po případě od jeho pozdějšího dostavení se, až do doby, kdy mu bylo oznámeno, že k úřednímu jednání nedojde.

(2) Náhrada za ztrátu času přísluší znalci v částce 40.- Kčs za každou započatou hodinu. Nečiní-li v případech odstavce 1, písm. a) až c) doba rozhodná pro přiznání náhrady více než půl hodiny, náhrada nepřísluší. Netrvala-li v případě odstavce 1, písm. d) doba čekací více než půl hodiny, nemůže náhrada za ztrátu času přesahovati odměnu, která by byla příslušela za úkon, s kterého sešlo.

(3) Náhrada za ztrátu času nepřísluší, je-li zřejmé, že ztráta času znalci nepůsobí újmy na pravidelném výdělku, zejména je-li znalec ve veřejné službě a nevykonává-li vedle toho dovolenou soukromou lékařskou praxi nebo jinou dovolenou soukromou výdělečnou činnost.