(1) Úřad (orgán) nebo soud může vysloviti, že za nedobytné peněžité tresty, uložené zaměstnancům, zmocněncům, zástupcům nebo jiným orgánům, ručí majitel podniku, při jehož provozování byl trestný čin spáchán, jestliže zanedbáním povinné péče trestnou činnost umožnil nebo usnadnil. Majitelem podniku rozumějí se netoliko jednotlivé osoby, nýbrž i společnosti (sdružení osob), znárodněné podniky a právnické osoby.

(2) Majitel podniku musí býti, je-li úřadu (orgánu) nebo soudu znám, obeslán k jednání v první stolici a je oprávněn přednésti skutkové okolnosti, jež mohou míti význam pro posouzení věci, a činiti návrhy.

(3) Výrok o ručení třeba pojmouti do nálezu nebo do rozsudku a osoba tímto výrokem postižená má právo bráti jej v odpor odvoláním. V řízení před soudy může se veřejný žalobce odvolati také tehdy, když takový výrok nebyl učiněn. O odvolání z takového výroku platí předpisy o odvolání proti výroku o trestu.

(4) Peněžité tresty se vymáhají na osobě, jíž bylo ručení uloženo, podle všeobecných ustanovení platných o trestech na penězích.