(2) Trest nesmí býti projevem osobního nepřátelství anebo chvilkové nálady. Při každém výměru trestu musí míti představený zření k dosavadnímu chování podřízeného, stupni jeho vzdělání, předvídanému účinku trestu, povaze skutku a zájmu jím ohroženého, jakož i k jiným polehčujícím a přitěžujícím okolnostem.