2. Je tudíž nutno dbát těchto nejdůležitějších zásad:

a) Za základní bytovou jednotku je nutno považovat stavebně uzavřený byt o jedné obytné místností a dvou ložnicích s příslušenstvím (t. j. s pracovní kuchyní nebo s přímo osvětleným a větraným kuchyňským koutem, předsíní, lázní, samostatným splachovacím klosetem, spíží, komorou a po případě šatnou).

b) Podle místních potřeb možno omezeně též navrhovat byty, v nichž vedle obytné místnosti a příslušenství je jen jedna ložnice. Výjimečně lze však též navrhnouti tři ložnice nebo dvě ložnice a pracovnu pro duševní pracovníky nebo také garsoniéru nebo dvougarsoniéru s příslušenstvím.

c) Nutno soustředit bydlení do obytného pokoje a tím jednak omezit bydlení v kuchyni, jednak oddělit prostorově pobyt denní od nočního. Tato zásada vede ke zmenšování kuchyně na vlastní pracovní kuchyni nebo kuchyňský kout a ke zřizování samostatných ložnic, a to odděleně pro rodiče a děti.

d) Základní bytová jednotka podle písm. a) v obytných domech, podporovaných podle zákona ze dne 7. března 1947, č. 41 Sb., o státní podpoře na obytné stavby, nesmí mít podlahovou obytnou plochu (t. j. plochu obytného pokoje a dvou ložnic) menší než 48 m², ani větší než 60 m². Bytové jednotky o obytném pokoji a buď třech ložnicích nebo o dvou ložnicích s pracovnou [písm. b)] nesmějí mít tuto plochu větší než 80 m², jak vyplývá z odkazu § 2 zákona č. 41/1947 Sb. na § 136 zákona o přímých daních.

e) Byt v nájemních domech o 3 a více podlažích má být umístěn zásadně v jednom podlaží, což je nejvýhodnější s hlediska sociálního. V rodinných domcích může být umístěn také v jednom podlaží a zčásti v podkroví nebo i ve dvou podlažích.