VYLOUČENÍ SOUDNÍCH OSOB.

(2) Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni soudci, kteří se účastnili ve stolici nižší.

(1) Soudci jsou vyloučeni z vykonávání soudcovského úřadu, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci nebo k účastníkům, jejich zákonným zástupcům nebo zmocněncům lze pochybovat o jejich nepředpojatosti.

(1) K důvodům vyloučení přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Účastník je povinen upozornit soud na důvody vyloučení ihned, jakmile se o nich dověděl.

(6) O vyloučení se rozhoduje bez ústního jednání.

(3) Jakmile se soudci dověděli o důvodu svého vyloučení, jsou povinni zdržet se dalších soudcovských úkonů, pokud nejde o úkony nepřipouštějící odklad, a oznámit to se svým vyjádřením předsedovi soudu. Vyskytl-li se důvod vyloučení u předsedy soudu, oznámí to předseda soudu svému zástupci, a nemá-li zástupce nebo stal-li by se soud vyloučením předsedy neschopným se usnášet, předsedovi nadřízeného krajského soudu; jde-li o předsedu krajského soudu, oznámí to předsedovi nejvyššího soudu.

(4) Jestliže soudce (člen senátu, senát), o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu nebo jeho zástupce věc jinému soudci (senátu) nebo ustanoví do senátu místo něho soudce jiného. Jinak o vyloučení rozhodne jiný senát téhož soudu.

(5) Stal-li by se okresní soud následkem vyloučení neschopným se usnášet, rozhodne o vyloučení nadřízený krajský soud; jde-li o krajský soud, rozhodne nejvyšší soud.