ZBAVENÍ SVÉPRÁVNOSTI A POVOLENÍ ZADRŽENÍ V ÚSTAVU.

ZBAVENÍ SVÉPRÁVNOSTI.
Obsazení soudu a způsob řízení.

POVOLENÍ ZADRŽENÍ V ÚSTAVU.

(1) Příslušným pro řízení je soud, v jehož obvodu má obecný soud osoba, která má být zbavena svéprávnosti. Je-li taková osoba v psychiatrické léčebně nebo v jiném podobném ústavu (dále jen „ústav“), je pro řízení příslušným soud, v jehož obvodu je ústav.

(2) Změní-li osoba, která má být zbavena svéprávnosti, za řízení své bydliště nebo pobyt, může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na soud nového bydliště nebo pobytu. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

(1) Řízení koná senát bez ústního jednání.

(2) Senát nemůže pověřit předsedu nebo člena senátu výslechem vyšetřovaného nebo znalců.

(2) Jde-li o zbavení svéprávnosti pro duševní poruchu a nepodal-li návrh úřad (orgán veřejné správy), může soud navrhovateli nařídit, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu chorého, s poučením, že jinak návrh odmítne.

(1) Řízení zahájí soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

(2) Je-li toho třeba k ochraně práv osoby, která má být zbavena svéprávnosti, ustanoví jí soud pro toto řízení opatrovníka.

(1) Osoba, která má být zbavena svéprávnosti, musí soud vyslechnout osobně; za tím účelem může být předvedena k soudu. Je-li v ústavu, vyslechne se zpravidla v ústavu. Od výslechu lze upustit, nelze-li ho provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřované osoby.

(2) Před vynesením takového usnesení je třeba vyslechnout jejího opatrovníka, je-li ustanoven, a pokud možno i účastníky.

(1) Soud může na návrh znalce nařídit, aby osoba, která má být vyšetřena, byla dodána do ústavu na dobu nejvýše tří měsíců, je-li toho nezbytně třeba pro vyšetření duševního stavu.

(1) Jsou-li tu podmínky pro zbavení svéprávnosti pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů, anebo omamných prostředků nebo jedů a lze-li podle výsledků šetření očekávat, že osoba, o kterou jde, se polepší, může soud odložit vynesení usnesení o zbavení svéprávnosti a zároveň určí přiměřenou lhůtu k polepšení. Soud může odklad učinit závislým na tom, že se tato osoba podrobí léčení v odborném ústavu po potřebnou dobu, která však nesmí převyšovat jeden rok.

(2) Před uplynutím lhůty k polepšení vysloví soud zbavení svéprávnosti jen tehdy, ukáže-li se, že polepšení nelze očekávat, nebo opustí-li léčená osoba bez závažných důvodů předčasně odborný ústav nebo maří-li léčení.

(1) Usnesení, jímž se rozhoduje o zbavení svéprávnosti, doručí se též prokurátorovi a opatrovnickému soudu; po nabytí právní moci doručí se správě ústavu, v němž je zadržena osoba stižená duševní poruchou, a bylo-li vysloveno zbavení svéprávnosti, též místnímu a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodu měla osoba zbavená svéprávnosti bydliště nebo pobyt.

(2) Osobě, která se zbavuje svéprávnosti, se usnesení nedoručí, jestliže by to bylo zřejmě škodlivé pro její stav.

(3) Neodloží-li soud vykonatelnost usnesení, jímž bylo vysloveno zbavení svéprávnosti, učiní opatrovnický soud opatření, aby zbavení svéprávnosti bylo zapsáno u nemovitých věcí.

(2) Náklady řízení hradí osoba zbavená svéprávnosti; nelze-li na ní tyto náklady vymoci, hradí je ti, kdo jsou podle zákona povinni poskytovat jí úhradu osobních potřeb, pokud by tím nebyli zkráceni na výživě oni sami nebo jejich rodiny; nelze-li je ani takto uhradit, hradí je stát.

(3) Skončilo-li řízení bezvýsledně, je povinen hradit náklady ten, kdo podal návrh na zahájení řízení, jestliže mu muselo být známo, že pro zahájení řízení není důvodu; v ostatních případech hradí náklady stát.

(1) Náklady řízení nese stát; náklady právního zastoupení nese sám zastoupený bez nároku na náhradu.

(2) Návrh na zrušení zbavení svéprávnosti nebo přeměnu zbavení svéprávnosti zcela v částečné zbavení svéprávnosti, jakož i stížnost proti zamítnutí těchto návrhů, může podat i osoba zbavená svéprávnosti.

(1) Ustanovení tohoto dílu se užije přiměřeně i pro zrušení usnesení o zbavení svéprávnosti a pro přeměnu částečného zbavení svéprávnosti ve zbavení svéprávnosti zcela nebo naopak.

(3) Zamítne-li se však návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti a lze-li podle výsledků šetření bezpečně předpokládat, že v nejbližší době nelze očekávat vyléčení nebo značné zlepšení,může se soud usnést, že před uplynutím přiměřené lhůty, jež nesmí být delší než tři léta, je nepřípustný opětovný návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti, ledaže se dostatečně osvědčí, že se stav osoby zbavené svéprávnosti zlepšil. Byl-li návrh přesto podán, lze ho odmítnout bez dalšího řízení.

(2) Dobrovolný vstup do ústavu musí být potvrzen písemným prohlášením před správou ústavu a dvěma svědky; prohlášení lze kdykoli odvolat. Jakmile chorý, který byl přijat do ústavu na vlastní žádost, je omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, je správa ústavu povinna i o takovém chorém učinit oznámení soudu nejpozději do čtyřiceti osmi hodin od doby, kdy toto omezení začalo.

(1) Správa ústavu je povinna oznámit soudu, v jehož obvodu je ústav, nejpozději do čtyřiceti osmi hodin přijetí každého chorého, který nebyl přijat na vlastní žádost.

(2) Proti usnesení, jímž se nařizuje propuštění z ústavu, může podat stížnost i správa ústavu. Usnesení lze vykonat teprve po nabytí právní moci.

(1) Soud, v jehož obvodu je ústav, zahájí z úřední povinnosti řízení o povolení zadržení v ústavu a rozhodne o něm pokud možno do třiceti dnů po tom, kdy mu došlo oznámení podle § 292. Toto řízení soud nezahájí, jestliže přijetí do ústavu nařídil soud nebo prokurátor.

(1) Účinnost usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne jeho vydání, jestliže v usnesení není stanovena lhůta kratší. Má-li být zadržení v ústavu prodlouženo přes tuto lhůtu, je nutno provést nové vyšetření a soud musí znovu rozhodnout o povolení dalšího zadržení, nenařídil-li mezitím opatrovnický soud, aby osoba zadržená v ústavu byla nadále v něm ponechána.

(2) Usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, nebrání tomu, aby opatrovnický soud neučinil opatření jiné.