(1) Všude, kde jsou pro to technické předpoklady a kde by tím nebyla ohrožena jakost práce, je zaměstnavatel povinen po projednání se zastupitelskými orgány zaměstnanců zavést práci v úkolu

(2) Úkolové mzdy (platy) nutno stanovit tak, aby zaměstnanec při normálním výkonu a za obvyklých pracovních podmínek docílil výdělku odpovídajícího směrné úkolové sazbě násobené délkou odpracované doby.

(3) Směrnou úkolovou sazbou se rozumí základní časová mzda (plat) příslušné pracovní třídy (§ 3) zvýšená:

a) o 10% při pracích, pro něž pracovní čas byl stanoven odhadem, kde sice měření bylo provedeno časoměrnými přístroji, avšak pracovní postupy nejsou ustálené,

b) o 20% při pracích, pro něž pracovní čas byl přesně stanoven na podkladě časových studií a kde pracovní postupy jsou ustálené.

(4) Skutečná výše výdělku jednotlivého zaměstnance pracujícího v úkolu není omezena, pokud je podložena vyšším výkonem. Výdělek jednotlivého zaměstnance pracujícího v úkolu může klesnout pod základní časovou mzdu (plat) jen, kdyby bylo prokázáno, že příčiny nižšího výdělku tkví v osobě zaměstnancově.

(5) Při změně pracovního postupu, při použití jiného materiálu, při technickém nebo organisačním zlepšení nebo zhoršení a pod. je nutno přezkoušet stanovené úkolové sazby.

(6) Úkolové sazby a podmínky, za nichž se má provést práce v úkolu, je nutno oznámit zaměstnancům před započetím úkolové práce, obvyklým způsobem.