(1) Ústavní zaopatření se poskytuje v ústavech sociální péče, a to

a) v ústavech pro staré osoby;

b) v ústavech pro osoby s trvalými tělesnými nebo smyslovými vadami, jichž ošetřování ve zdravotnickém zařízení není nutné;

c) v ústavech pro osoby, jež pro trvale upravené chorobné stavy nepotřebují léčebné péče ve zdravotnickém zařízení, avšak potřebují ústavního zaopatření.

(2) Vláda může stanovit, že ještě jiné ústavy, zejména některé ústavy pro děti a mládež s trvalými tělesnými, smyslovými nebo duševními vadami se považují za ústavy sociální péče.

(3) V ústavech se poskytuje osobám v nich umístěným potřebné zaopatření, příležitost k vhodné pracovní činnosti a kulturní péče.