SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

SUBJEKTY ŘÍZENÍ

PROCESNÍ ÚKONY

ZAJIŠTĚNÍ OSOB A VĚCÍ

DOKAZOVÁNÍ

ROZHODNUTÍ

Působnost a příslušnost soudů
Pravomoc vojenských soudů
Věcná příslušnost
Místní příslušnost
Společné řízení
Odnětí a přikázání věci

Vyloučení orgánů činných v trestním řízení

Zapisovatel a tlumočník
Tlumočník

Obviněný

Obhájce
Ustanovený obhájce

Zúčastněná osoba

Poškozený
Uplatnění nároku poškozeného
Zajištění nároku poškozeného

Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného

Místo a čas

Dožádání

Protokol

Podání

Lhůty
Počítání lhůt

Doručování
Způsob doručování
Náhradní doručení

Nahlížení do spisů

Pořádková pokuta

Zatčení, prozatímní vazba a zadržení
Zatčení

Vazba
Trvání vazby

Vydání a odnětí věci
Vrácení věci

Domovní a osobní prohlídka

Zadržení a otevření zásilek

Zajištění osob a věcí bezpečnostními orgány

Výpověď obviněného
Výslech obviněného

Svědci
Výslech svědka

Znalci
Přibrání znalce

Věcné a listinné důkazy

Ohledání
Vyšetření duševního stavu

Rozsudek
Obsah rozsudku
Porada a hlasování o rozsudku

Usnesení

Vykonatelnost rozhodnutí

STÍŽNOST A ŘÍZENÍ O NÍ
Rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti

NÁKLADY TRESTNÍHO ŘÍZENÍ
Povinnost k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem
Rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši

(1) Účelem tohoto zákona je upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

(2) Všechny orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji, s plným šetřením ústavně zaručených občanských svobod a tak, aby projednávání působilo výchovně na osobu, proti které se trestní řízení vede, a vychovávalo občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí, jakož i k plnění občanských povinností.

(3) Pomáhat k dosažení tohoto účelu je právem a podle ustanovení tohoto zákona též povinností každého občana.

(1) Prokurátor je povinen stíhat všechny trestné činy, pokud se o nich dozví; výjimky jsou přípustné jen podle zákona.

(2) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané prokurátorem.

(3) Pokud tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti.

(4) Soudy v trestním řízení rozhodují zpravidla v senátech za účasti soudců z lidu; soudci a soudci z lidu jsou si při rozhodování rovni. Předseda senátu rozhoduje jako soudce jediný, jen kde to zákon výslovně připouští.

(5) Soudci a soudci z lidu rozhodují nezávisle a jsou vázáni jen právním řádem.

(6) Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na osobu, proti které se vede trestní řízení, hledět jako by byla vinna.

(7) Orgány činné v trestním řízení provádějí a shromažďují důkazy z úřední povinnosti nebo na návrh stran tak, aby všechny okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly náležitě objasněny; přitom jsou povinny se stejnou pečlivostí přihlížet jak k okolnostem svědčícím proti obviněnému, tak i k okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu.

(8) Hodnocení důkazů soudem se děje podle vnitřního přesvědčení soudců, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

(9) Důkaz výpovědmi svědků, znalců a obviněného soud provádí tak, že uvedené osoby sám vyslýchá; výjimky jsou přípustné jen podle zákona.

(10) Při rozhodování v hlavním a odvolacím líčení, jakož i ve veřejném a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které při tomto jednání byly provedeny.

(11) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech v tomto zákoně výslovně stanovených.

(12) Osoba, proti které se vede trestní řízení, musí být v každém období řízení poučena o procesních právech umožňujících jí plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; uplatnění jejích práv jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny umožnit.

(13) Každý je oprávněn používat před soudem svého mateřského jazyka.

(1) Státní orgány, jiné orgány, pokud plní úkoly státní správy, a organisace socialistického sektoru jsou povinny pomáhat orgánům činným v trestním řízení při plnění jejich úkolů, zejména s největším urychlením vyhovovat jejich dožádání a trestné činy neprodleně oznamovat prokurátoru.

(2) Ustanovením odstavce 1 není dotčena povinnost zachovávat státní a hospodářské tajemství, ani není dotčena povinnost mlčenlivosti státem výslovně uložená nebo uznaná.

(3) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny i navzájem si pomáhat při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona.

(1) Orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně předběžné otázky, které se vyskytnou; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu, úřadu nebo jiného státního orgánu, vezmou je za podklad svého rozhodnutí, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

(2) Pravomocným rozhodnutím soudu o otázkách týkajících se osobního stavu, vydaným v řízení ve věcech občanskoprávních, jsou orgány činné v trestním řízení vázány vždy. Jestliže takové rozhodnutí nebylo dosud vydáno, vyčkají jeho vydání; není-li příslušné řízení dosud v běhu, navrhne prokurátor jeho zahájení.

(1) Z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou vyňaty osoby požívající diplomatických imunit a výsad nebo osobního osvobození.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, musí být o tom vyžádáno vyjádření ministra spravedlnosti, které je pro všechny orgány činné v trestním řízení závazné.

c) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,

b) jde-li o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, pokud takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,

a) nařídí-li to president republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,

d) proti tomu, kdo zemřel,

e) proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova, nebo

f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím jiného orgánu oprávněného ke stíhání tohoto skutku, ledaže byla povolena obnova nebo skutek, o němž bylo rozhodnuto jako o přestupku, je trestným činem.

(1) Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, prokurátor a vyšetřovací orgány (§ 172).

(2) Kde tento zákon mluví o lidovém a krajském soudu, rozumí se tím v oboru vojenského soudnictví, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, vojenský obvodový soud a vyšší vojenský soud.

(3) Kde tento zákon mluví o soudci, rozumí se tím též vojenský soudce, a pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, též soudce z lidu.

(4) Kde tento zákon mluví o okresním prokurátoru, rozumí se tím i obvodní prokurátor a obvodní dopravní prokurátor a v oboru vojenského soudnictví vojenský obvodový prokurátor, a kde tento zákon mluví o krajském prokurátoru, rozumí se tím i městský prokurátor a oblastní dopravní prokurátor a v oboru vojenského soudnictví vyšší vojenský prokurátor, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného.

(5) Stranami se rozumějí osoba, proti které se vede trestní řízení, zúčastněná osoba, poškozený a osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek, a v řízení před soudem též prokurátor.

(6) Pokud z povahy věci nevyplývá jinak, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.

(7) Obžalovaným je ten, ohledně něhož byla obžaloba soudem přijata, a nebyla-li obžaloba předběžně projednávána, ten, proti němuž bylo nařízeno hlavní líčení.

(8) Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, jenž již nabyl právní moci.

(9) Zúčastněnou osobou je ten, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána, není-li v řízení obviněným, anebo komu může být nebo bylo uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý.

(10) Poškozeným je ten, komu byla trestným činem způsobena škoda, pokud by nárok na její náhradu bylo možno uplatňovat před soudem v řízení ve věcech občanskoprávních, není-li v řízení spoluobviněným.

(11) Kde tento zákon mluví o trestném činu, rozumí se tím též přestupek, pro který prokurátor nařídil zavedení vyšetřování, protože přestupek souvisí s trestným činem téhož obviněného nebo protože prokurátor má za to, že se zřetelem na stupeň nebezpečnosti přestupku pro společnost je přiměřený trest jiného druhu nebo trest vyšší, než může uložit orgán národního výboru nebo jiný orgán, dále přestupek, pro který z téhož důvodu podal prokurátor obžalobu nebo který soud shledal v zažalovaném skutku.

(12) Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona, trestním stíháním pak úsek řízení až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání.

a) vojáci v činné službě,

b) příslušníci vojensky organisovaných a jiných sborů v činné službě, o nichž to stanoví zvláštní zákony,

c) váleční zajatci.

(2) Pravomoc vojenských soudů podle odstavce 1 se vztahuje jen na trestné činy spáchané za trvání poměru, který tuto pravomoc zakládá.

(1) Pravomoci vojenských soudů podléhají

(3) Jestliže trestný čin, který byl spáchán v době trvání poměru zakládajícího pravomoc vojenských soudů, vyjde najevo teprve po skončení takového poměru, může vojenský soud věc postoupit soudu obecnému. Pro takový čin může být obžaloba podána přímo u soudu obecného. Obecný soud pak věc soudu vojenskému již postoupit nemůže.

(4) Ustanovení odstavce 3 se neužije, jde-li o trestné činy podle hlavy prvé oddíl třetí zvláštní části trestního zákona a o trestné činy vojenské.

b) civilní osoby pro trestné činy proti obraně vlasti podle hlavy prvé oddíl třetí zvláštní části trestního zákona.

a) vojáci mimo činnou službu pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci (§§ 265 až 267 tr. zák.) a

(2) Vojáci a příslušníci sborů uvedených v § 10 odst. 1 písm. b) podléhají pravomoci vojenských soudů i mimo činnou službu pro trestné činy vojenské, jichž se dopustili ve služebním stejnokroji.

(1) Pravomoci vojenských soudů podléhají dále

(2) Vyšší vojenský soud koná v první stolici řízení též o trestných činech funkcionářů, pro které je zřízen.

(1) Krajský soud koná v první stolici řízení o trestných činech podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona a podle zákona na ochranu míru, na které zákon stanoví trest smrti nebo trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, a dále o trestných činech podvracení republiky, teroru, záškodnictví a sabotáže (§§ 79a, 80a, 84 a 85 tr. zák.).

(1) Řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.

(2) Nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu má obviněný bydliště, pracoviště nebo pobyt; jestliže se nedají zjistit nebo jsou mimo území Československé republiky, soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo.

(2) Řízení o trestných činech funkcionářů ozbrojených sborů koná vojenský soud, který je určen presidentem republiky k projednání trestných činů těchto funkcionářů.

(1) Řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sborů, kteří konají službu u části, pro kterou byl zřízen vojenský soud, koná tento soud.

a) považuje-li to se zřetelem na povahu trestného činu nebo na osobu pachatele za nutné, odejmout věc příslušnému lidovému soudu a přikázat ji k pokračování v řízení a k rozhodnutí krajskému soudu,

(1) K urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení.

(2) Příslušnost soudu věc vyloučivšího se nemění; vyloučí-li však krajský soud věc, o níž by jinak příslušelo konat řízení lidovému soudu, může ji postoupit místně příslušnému soudu lidovému.

(1) Na návrh předsedy nejvyššího soudu nebo generálního prokurátora může nejvyšší soud

(2) Jde-li o trestný čin, který ohrožuje důležité zájmy obrany vlasti, může nejvyšší soud věc odejmout příslušnému soudu obecnému a přikázat ji k pokračování v řízení a k rozhodnutí vojenskému soudu téže nebo vyšší stolice.

b) z důležitých důvodů odejmout věc, ve které bylo podáno odvolání proti rozsudku lidového soudu, příslušnému krajskému soudu a rozhodnout o odvolání sám.

(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, prokurátor, vyšetřovací orgán a zapisovatel, u něhož pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, jde-li o soudce též k prokurátoru a jde-li o prokurátora též k vyšetřovacímu orgánu, lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.

(3) Ve vyšší stolici je kromě toho vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v první stolici, a naopak; z rozhodování o stížnosti je vyloučen prokurátor, který se zúčastnil řízení v první stolici.

(2) Soudce je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako prokurátor, vyšetřovací orgán, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného.

(1) Jakmile se doví o skutečnosti odůvodňující jeho vyloučení nebo je-li taková skutečnost některou ze stran namítána, oznámí to soudce předsedovi soudu, předseda soudu předsedovi nadřízeného soudu a jiná osoba bezprostředně nadřízenému orgánu; až do rozhodnutí těchto orgánů o vyloučení vykonávají jen ty úkony, které nesnesou odkladu.

(2) Jestliže soudce, o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, může předseda soudu, aniž o vyloučení rozhodne, přidělit věc soudci jinému nebo určit za něho do senátu jiného soudce.

(2) Jako tlumočník nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen z důvodu uvedeného v § 25 odst. 1.

(1) Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti anebo neovládá-li obviněný jazyk, ve kterém se jednání vede, přibere se tlumočník; tlumočník může být zároveň zapisovatelem.

(3) Tlumočník se v předvolání upozorní na následky nedostavení se (§ 74) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako tlumočník.

(4) Tlumočník musí být poučen o tom, že je povinen přesně přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako tlumočník dověděl; dále musí být poučen o významu své funkce s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

(2) Výši tlumočného určí ten, kdo tlumočníka přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Tlumočník má nárok na náhradu nutných výdajů a na přiměřenou odměnu (tlumočné).

(2) Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného vždy o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

(1) Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu dávají za vinu, a k důkazům o nich, právo uvést všechny okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, a dále zejména právo činit v trestním řízení návrhy, zvolit si obhájce a podávat opravné prostředky. Tato práva příslušejí obviněnému i tehdy, jestliže není svéprávný.

(2) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(1) Obhájcem může být, není-li dále stanoveno něco jiného, jen advokát; v oboru vojenského soudnictví a v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu (§ 13 odst. 1), jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti.

(2) Nebude-li obhájce soudu a v přípravném řízení prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu oznámen tím, kdo ho zvolil, musí sám prokázat, že byl za obhájce zvolen.

(1) Neužije-li obviněný nebo jeho zákonný zástupce práva zvolit obhájce, může ho zvolit na svůj náklad jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh, jakož i zúčastněná osoba. Není-li obviněný svéprávný, mohou tak tyto osoby učinit i proti jeho vůli.

(3) Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo jinou osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného.

(3) Na žádost obviněného, který nemá dostatečných prostředků, aby hradil odměnu obhájci, bude mu ustanoven obhájce, který ho bude obhajovat bez nároku na odměnu, i když nejde o případ, kdy obviněný obhájce mít musí.

(2) Nemá-li obviněný v případě uvedeném v odstavci 1 dostatečných prostředků, aby hradil odměnu obhájci, bude mu ustanoven obhájce, který ho bude obhajovat bez nároku na odměnu.

(1) Jestliže obviněný nemá obhájce v případech, kdy ho musí mít, a neprokáže ve stanovené lhůtě, že si ho sám zvolil, bude mu obhájce ustanoven na jeho náklad.

(4) Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si v trestním řízení neodporují, zpravidla obhájce společný.

(1) Obhájce ustanovuje předseda senátu a v řízení přípravném prokurátor, a to zpravidla v součinnosti s advokátní poradnou; jim náleží též zprostit ustanoveného obhájce povinnosti obhajování.

(2) V oboru vojenského soudnictví může být se souhlasem náčelníka ustanoven obhájcem též důstojník justice v činné službě, jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný anebo jestliže to vyžaduje povaha projednávané věci; obhájcem však nemůže být důstojník činný u vojenského prokurátora.

(2) Z důležitých důvodů může být na žádost obviněného místo ustanoveného obhájce ustanoven obhájce jiný. Lze též rozhodnout, aby obhájce již ustanovený obhajoval obviněného bez nároku na odměnu.

(1) Ustanovený obhájce je povinen převzít obhajobu; z důležitých důvodů může však být na svou žádost povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný.

(1) Obhájce je oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy a podávat za něho žádosti a opravné prostředky. Při seznamování obviněného s výsledky vyšetřování (§§ 183, 184) a kdykoli později smí obhájce mluvit s obviněným, který je ve vazbě, bez přítomnosti jiných osob a nahlížet do spisů.

(4) Nebylo-li zmocnění obhájce omezeno, vztahuje se na celé řízení, a to i tehdy, jde-li o obhájce ustanoveného.

(3) Není-li obviněný svéprávný, může obhájce oprávnění uvedená v odstavcích 1 a 2 vykonávat též proti vůli obviněného.

(2) Obhájce je v řízení před soudem též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný.

(2) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí plnou možnost jejich uplatnění.

(1) Zúčastněné osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila; může být přítomna při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání a činit v něm návrhy.

(1) Poškozený má právo žádat, aby v trestním řízení bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, a činit návrhy. Toto právo poškozenému nepřísluší v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu (§ 13 odst. 1).

(3) Právo podle odstavce 1 poškozenému nepřísluší, jestliže nárok na náhradu škody uplatnil již v řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

(1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody bude mařeno, může soud a v řízení přípravném prokurátor na návrh poškozeného zajistit movité věci obviněného, a to do pravděpodobné výše škody; zajištěné věci nutno sepsat a zpravidla uschovat u státního notářství nebo u soudu. K uspokojení tohoto nároku mohou být zajištěny též pohledávky obviněného, pokud nejde o odměnu za práci nebo o pohledávky plynoucí z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení; dlužníku obviněného se přikáže, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy státního notářství nebo soudu.

(2) O tom, že zajištění bylo nařízeno, se poškozený vyrozumí s poučením o ustanovení § 45.

(3) Proti rozhodnutí, jímž bylo zajištění nařízeno, může obviněný podat stížnost.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu (§ 13 odst. 1).

(5) Návrh podle odstavce 1 není oprávněn učinit poškozený, který svůj nárok na náhradu škody uplatnil již v řízení ve věcech občanskoprávních.

a) pomine-li důvod, pro který bylo nařízeno,

(1) Zajištění musí být zrušeno

b) skončí-li trestní stíhání zastavením nebo rozsudkem zprošťujícím,

c) uplyne-li jeden měsíc od právní moci rozsudku, jímž byl obžalovaný uznán vinným, nebo

(2) Zajištění musí být omezeno, je-li zřejmo, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.

d) stran věci, která byla omylem zajištěna, ač náleží jiné osobě než obviněnému.

(3) V oboru vojenského soudnictví a v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu (§ 13 odst. 1) může být zmocněncem jen advokát, který by ve věci mohl být obhájcem.

(2) Zmocněncem zúčastněné osoby a poškozeného může být jen osoba svéprávná a občansky bezúhonná, která není pokoutníkem; při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(1) Zúčastněná osoba a poškozený se mohou dát zastupovat zmocněncem. Nebude-li zmocněnec soudu a v řízení přípravném prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu oznámen tím, kdo ho zmocnil, musí sám prokázat, že je zmocněn.

(1) Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného je oprávněn činit za zúčastněnou osobu nebo poškozeného návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se mohou zúčastnit zúčastněná osoba nebo poškozený.

(2) Nebylo-li zmocnění omezeno, vztahuje se na celé řízení.

(2) Má-li být procesní úkon vykonán v objektu státního orgánu nebo ústavu, podniku nebo jiné organisace, je nutno to předem ohlásit osobě pověřené jeho vedením.

(1) Procesní úkony se zpravidla vykonávají v úřední místnosti toho, kdo je provádí. Vyžaduje-li toho povaha úkonu nebo je-li toho třeba pro urychlení řízení, náležité objasnění věci nebo z jiných důležitých důvodů, provedou se procesní úkony i mimo úřední místnost nebo sídlo příslušného soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu.

(3) V objektech ozbrojených sborů smí být procesní úkon vykonán jen s vědomím příslušného náčelníka.

(2) Provedení procesních úkonů má být stanoveno zpravidla nejméně tři dny předem, jestliže se úkonu mají zúčastnit jiné osoby. Má-li být vyslechnut větší počet osob zaměstnaných na témže pracovišti, lze jejich výslech provést po předchozí dohodě s vedoucím pracoviště v místě pracoviště, a to i bez jejich předchozího předvolání; jde-li o příslušníky ozbrojených sborů v činné službě u téhož útvaru, lze tak učinit po dohodě s příslušným náčelníkem.

(1) Procesní úkony se provádějí zpravidla v pracovní době. Ve dnech pracovního klidu a v noci lze tyto úkony konat jen v naléhavých případech.

(1) Soud, prokurátor a vyšetřovací orgány vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení ve svém obvodě zpravidla sami. Mimo svůj obvod vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení soud, prokurátor nebo vyšetřovací orgán zpravidla dožádáním lidového soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, v jehož obvodě má být úkon proveden, po případě též dožádáním vojenského soudu nebo prokurátora; jestliže věc nesnese odkladu nebo je toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, vykonají je i mimo svůj obvod sami.

(3) V oboru vojenského soudnictví mohou jednotlivé úkony trestního řízení vykonat vojenský soud nebo vojenský prokurátor též dožádáním lidového soudu nebo okresního prokurátora, v jehož obvodu má být úkon proveden.

(2) Nejvyšší soud a krajský soud mohou je však i ve svém obvodu vykonat dožádáním lidového soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden; nejvyšší soud může toto činit též dožádáním krajského soudu.

(2) Jestliže to je pro úspěšné provedení řízení třeba, je nutno výslech při provádění dožádání rozšířit podle toho, co při něm vyjde najevo, i na okolnosti nebo osoby, které v dožádání nebyly uvedeny.

(1) Je-li k provedení úkonů, o které je žádáno, třeba podrobnější znalosti spisů, mohou být spisy nebo jejich části k dožádání připojeny.

(2) Protokol sepisuje zapisovatel, nebo nemohl-li být přibrán (§ 27), osoba, která procesní úkon provádí. Protokol o hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání sepisuje vždy zapisovatel podle diktátu nebo pokynů předsedy senátu; výpovědi osob, které byly již vyslechnuty, zapíší se do tohoto protokolu potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k jejich výpovědem. Závěrečné řeči stran se v protokole zpravidla neuvádějí; uvede se pouze pořadí, v jakém byly proneseny, a závěrečné návrhy.

(1) O každém procesním úkonu je třeba sepsat protokol, a to ihned při úkonu, a není-li to možné, co nejdříve po něm.

(3) Osobě, které se úkon nebo jednání týká, lze dovolit, aby sama diktovala svou výpověď; tato okolnost se poznamená v protokole.

(4) Při výslechu několika obviněných nebo svědků mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné zasedání se sepíše s každým zvláštní protokol. O pozdějších výsleších se zpravidla sepíše jen dodatek k dřívějšímu protokolu.

(5) Protokol o výpovědi osoby neznalé českého ani slovenského jazyka se sepíše některým z těchto jazyků; záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník její příslušnou část také v jazyku, jímž tato osoba vypovídala.

e) návrhy stran, udělení poučení, po případě vyjádření poučených osob,

a) pojmenování soudu, prokurátora nebo jiného orgánu konajícího procesní úkon,

(1) Protokol musí obsahovat

(2) Jestliže při úkonu byly pořízeny plány, fotografie a podobné doplňující doklady, připojí se k protokolu. Jestliže byly při úkonu předloženy věcné nebo listinné důkazy, je nutno označit je v protokole tak, aby nemohlo dojít k záměně.

f) námitky stran nebo vyslýchaných osob proti obsahu protokolu.

d) vylíčení průběhu úkonu tak, aby z něho bylo patrno zejména, že bylo dbáno všech ustanovení o provedení úkonu, a podstatný obsah rozhodnutí, jestliže bylo při úkonu vyhlášeno,

c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení stran, jejich zákonných zástupců, obhájců a zmocněnců, kteří se úkonu zúčastnili, jakož i osob přibraných podle § 27,

b) místo, čas a předmět úkonu,

(3) Protokol je třeba sepsat perem nebo strojem, čitelně a pokud možno bez škrtání; přeškrtnutá místa musí zůstat čitelná. V důležitých případech lze nařídit, aby se vedle protokolu vedly i stenografické záznamy; tyto záznamy a jejich přepsání do obyčejného písma se připojí k protokolu.

(1) Protokol o hlavním a odvolacím líčení a o veřejném a neveřejném zasedání podepíše předseda senátu a zapisovatel; jiné protokoly podepíše ten, kdo úkon vykonal, zapisovatel, byl-li přibrán, a osoba, které se úkon týká, po případě tlumočník, znalci nebo jiné osoby přivzaté k úkonu. Skládá-li se protokol o výslechu z více stran, musí vyslýchaná osoba podepsat každou stranu protokolu. Odmítne-li vyslýchaný nebo jiná osoba přivzatá k úkonu protokol podepsat, uvede se v protokolu důvod odmítnutí.

(2) Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání protokol podepsat, podepíše jej jiný člen senátu. Nemůže-li jej pro překážku delšího trvání podepsat jiná osoba, není jejího podpisu třeba. Důvod toho se poznamená v protokole.

(1) O opravě a doplnění protokolu o hlavním a odvolacím líčení a o veřejném a neveřejném zasedání a rovněž o námitkách proti takovému protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Ten, kdo řídí jednání nebo provádění úkonu, může i po podpisu protokolu nařídit nebo provést opravu písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností. Oprava se provede tak, aby původní zápis zůstal čitelný; opravu podepíše ten, kdo ji nařídil.

(3) Zápisy o všech hlasováních senátu, která se vyskytla v průběhu téhož jednání, pojmou se do jediného protokolu o hlasování.

(2) Protokol o hlasování podepisují všichni členové senátu a zapisovatel.

(1) V protokole o hlasování se kromě všeobecných náležitostí (§ 55 odst. 1) uvede

a) postup při jednotlivých hlasováních, jejich výsledek a výrok rozhodnutí,

(4) Protokol o hlasování se nesepisuje, jde-li o jednoduchá rozhodnutí, na kterých se senát usnesl jednomyslně a kterým předcházela pouze porada v jednací síni bez přerušení jednání; v protokole o jednání se poznamená, že usnesení bylo učiněno bez přerušení jednání.

(5) Protokol o hlasování se připojí k protokolu o jednání v zalepené obálce, kterou smí otevřít jen předseda senátu nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu nejvyššího soudu nebo předseda nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku; po nahlédnutí opět obálku zalepí a opatří svým podpisem.

b) mínění odlišné od názoru většiny, a to v celém znění a se stručným odůvodněním.

(2) Ten, kdo podání učinil telegraficky nebo dálnopisem, může být vyzván, aby ve lhůtě, která se mu určí, podání opakoval písemně a s potřebným počtem opisů. Nevyhoví-li této výzvě, budou opisy pořízeny na jeho náklad; na to musí být ve výzvě upozorněn.

(3) Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.

(1) Podání lze učinit písemně, telegraficky, dálnopisem nebo ústně do protokolu u soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu.

(2) Jestliže byl protokol o ústně učiněném trestním oznámení sepsán u soudu, zašle jej soud neprodleně prokurátoru.

(1) Jestliže se oznámení o trestném činu činí ústně, je nutno oznamovatele vyslechnout o okolnostech, za nichž byl čin spáchán, o osobních poměrech toho, na něhož se oznámení podává, a o důkazech a výši škody způsobené oznámeným činem; je-li oznamovatel zároveň poškozeným nebo jeho zmocněncem, musí být vyslechnut též o tom, zda žádá, aby soud rozhodl v trestním řízení o jeho nároku na náhradu škody. Výslech má být proveden tak, aby byl získán podklad potřebný pro další řízení.

(3) Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

(2) Lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, jenž svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

a) dáno na poštu a adresováno soudu, prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu, u něhož má být podáno, nebo který má rozhodnout ve věci,

d) učiněno u správy vězeňského ústavu, kde je ten, kdo podání činí, ve vazbě nebo v trestu,

e) učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli lidového soudu nebo okresního prokurátora.

c) učiněno příslušníkem ozbrojených sil v činné službě u jeho náčelníka,

b) učiněno u soudu nebo prokurátora, který má ve věci rozhodnout,

(1) Zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitého důvodu lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu soud nebo prokurátor, který ve věci rozhodoval v prvé stolici, navrácení lhůty, avšak jen tehdy, jestliže o to obviněný nebo obhájce požádá do tří dnů od pominutí překážky. Bylo-li povoleno navrácení lhůty, běží obviněnému lhůta k podání opravného prostředku od doručení tohoto usnesení.

(2) Proti rozhodnutí, jímž žádost za navrácení lhůty byla zamítnuta, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Písemnosti se doručují zpravidla poštou; lze je doručit též doručovatelem soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu. Písemnost lze doručit též v úřední místnosti orgánů činných v trestním řízení na potvrzení ve spise. Při provádění procesního úkonu může doručit písemnost též ten, kdo jej koná; výkon doručení osvědčí v protokole, který byl o úkonu sepsán.

(2) V odůvodněných případech lze požádat o doručení výkonný orgán příslušného národního výboru, nebo zejména při nařízeném předvedení, příslušný orgán veřejné bezpečnosti.

(2) Písemnosti určené soudům, prokurátorům a vyšetřovacím orgánům nebo jiným státním orgánům, dále ústavům, podnikům a jiným organisacím doručují se osobám oprávněným za ně písemnosti přijímat.

(5) Písemnosti určené osobám požívajícím diplomatických imunit a výsad nebo osobám v jejich bytech předloží se ministerstvu spravedlnosti, jež zařídí jejich doručení.

(1) Osobě, které se má písemnost doručit, lze ji doručit v bytě, na pracovišti nebo kdekoliv bude zastižena.

(3) Písemnosti určené příslušníkům ozbrojených sborů v činné službě doručují se prostřednictvím náčelníka těchto osob; není-li znám, může se tak stát, jde-li o vojáky, prostřednictvím správce posádky, a jde-li o ostatní příslušníky ozbrojených sborů, prostřednictvím nejbližšího orgánu veřejné bezpečnosti.

(4) Písemnosti určené osobám, které jsou ve vazbě nebo na nichž se vykonává trest odnětí svobody, doručují se prostřednictvím správy vězeňského ústavu.

(1) Nebyla-li osoba, které se má písemnost doručit, zastižena v místě, kde se zdržuje, může být písemnost doručena každé dorostlé osobě v jejím bytě spolubydlící nebo jiné dorostlé osobě bydlící v témže domě, jestliže je ochotna písemnost převzít.

(2) Nebyla-li osoba, které se má písemnost doručit, zastižena na svém pracovišti, může být písemnost doručena jejím spolupracovníkům, jsou-li ochotni ji převzít.

(3) Jde-li o písemnost, která může být podle odstavce 1 nebo 2 doručena náhradně, uvede odesilatel na obálce písemnosti osobu, které při náhradním doručení nesmí být písemnost doručena pro její zájem na věci nebo z jiných důvodů.

(4) Jestliže se osoba, které se má písemnost doručit, nezdržuje v místě určení a doručovatel může zjistit nové místo jejího pobytu, zašle písemnost na novou adresu, není-li na zásilce výslovně uvedeno, že doručení mimo místo určení je vyloučeno.

(2) O uložení písemnosti vyrozumí doručovatel osobu, které má být písemnost doručena, oznámením, které zanechá v jejím bytě nebo ve schránce na dopisy nebo na jejím pracovišti, anebo upevní oznámení na dveřích jejího bytu nebo na jiném vhodném místě; podle možnosti vyrozumí o tom i osoby ze sousedství nebo její spoluzaměstnance na pracovišti. Tyto okolnosti, jakož i den a místo uložení písemnosti, poznamená doručovatel na doručence a vrátí ji odesilateli.

c) orgán místního národního výboru u místního národního výboru.

b) doručovatel soudu, prokuratury nebo vyšetřovacího orgánu u odesilatele, doručuje-li v jeho sídle, jinak u místního národního výboru,

a) poštovní doručovatel u poštovního úřadu, a není-li v místě doručení, u místního národního výboru,

(1) Není-li možno doručit písemnost některým ze způsobů uvedených v § 66, uloží ji

(3) Den, kdy byla písemnost uložena, se považuje za den doručení písemnosti. Takové uložení má účinky doručení, i když se osoba, které má být písemnost doručena, o uložení písemnosti nedověděla.

c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán z důležitých důvodů nařídí.

a) obviněnému obžaloba nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo odvolacímu líčení,

b) obžalovanému opis rozsudku, proti němuž může podat odvolání, nebo

a) obviněnému obžaloba a předvolání,

b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí,

c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán z důležitých důvodů nařídí.

(3) Je-li náhradní doručení uložením vyloučeno, musí odesilatel opatřit doručenku nápadným označením, že uložení písemnosti je vyloučeno.

(2) Náhradní doručení uložením při doručení do vlastních rukou je vyloučeno, doručuje-li se

(1) Nelze-li písemnost doručit do vlastních rukou příjemce, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, zanechá doručovatel na některém z míst uvedených v § 67 odst. 2 písemnou výzvu, aby byl v určitý den a hodinu přítomen k přijetí písemnosti. Nebude-li ani této výzvě vyhověno, doručovatel písemnost uloží (§ 67 odst. 1) a v oznámení o uložení písemnosti (§ 67 odst. 2) uvede, že si příjemce má doručovanou písemnost do tří dnů vyzvednout. Jestliže písemnost byla uložena a příjemce si ji ve lhůtě tří dnů nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty za den, kdy doručení bylo vykonáno, i když se příjemce o uložení písemnosti nedověděl.

(2) Uzná-li předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán, který písemnost odeslal, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno.

(1) Odmítne-li osoba, které má být písemnost doručena, tuto písemnost přijmout, poučí doručovatel adresáta o následcích odepření přijetí, poznamená to na doručence spolu s datem a důvodem odepření přijetí a písemnost vrátí.

(1) Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba a jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si výpisy a poznámky. Totéž právo mají zákonní zástupci nesvéprávného obviněného, poškozeného a zúčastněné osoby. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv.

(3) Tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, nemůže být odepřeno nahlédnutí do spisů o takovém úkonu.

(2) V přípravném řízení může prokurátor nebo vyšetřovací orgán nahlédnutí do spisu odepřít, jestliže by tím byl mařen účel trestního stíhání; toto omezení se nevztahuje na obviněného a obhájce, bylo-li již přikročeno k seznamování obviněného s výsledky vyšetřování (§ 183).

(1) Nahlížet do spisů lze jen v místnostech soudu, prokuratury nebo vyšetřovacího orgánu, a to pod dohledem.

(2) Na odůvodněnou žádost lze se souhlasem předsedy senátu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu zaslat spisy nebo jejich část i jinému soudu, prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu, aby tam mohlo být do nich nahlédnuto.

(3) Dopustí-li se takového jednání osoba, která je ve vazbě nebo si odpykává trest odnětí svobody, může se přenechat náčelníku vězeňského ústavu, aby ji potrestal podle vězeňského řádu.

(1) Kdo ruší řízení nebo se k soudu, prokurátoru nebo k vyšetřovacímu orgánu chová urážlivě anebo neuposlechne bez dostatečné omluvy příkazu daného mu podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v řízení přípravném prokurátorem nebo vyšetřovacím orgánem potrestán pořádkovou pokutou do pěti set Kčs. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Dopustí-li se takového jednání příslušník ozbrojených sborů v činné službě, může se přenechat jeho náčelníku, aby ho potrestal podle kázeňského řádu.

(2) O přistižení při činu jde i tehdy, byl-li někdo ihned po činu jako podezřelý pronásledován nebo ihned po činu postižen za okolností, které ukazují na jeho účast při činu, zejména s věcmi, kterými byl trestný čin spáchán nebo které z něho pocházejí.

(3) O každém zatčení musí bezpečnostní orgány ihned sepsat protokol, v němž vedle osobních údajů o zatčené osobě uvedou podstatné důvody, pro které bylo zatčení provedeno, místo a čas zatčení, okolnosti, za nichž k zatčení došlo, jakož i označení osoby, která zatčení provedla. Opis tohoto protokolu doručí neprodleně prokurátoru.

(1) Zatknout osobu podezřelou ze spáchání trestného činu jsou bezpečnostní orgány oprávněny jen tehdy, jestliže tato osoba byla přistižena při činu.

(4) Zatčenou osobu musí bezpečnostní orgány nejpozději do 48 hodin odevzdat prokurátoru nebo ji propustit na svobodu.

(2) Příkaz k zatčení lze vydat jen tehdy, je-li tu některý z důvodů vazby (§ 79). Vydá jej předseda senátu a označí v něm trestný čin, pro který bylo vzneseno obvinění (§§ 178, 180), a důvod zatčení. V přípravném řízení rozhodne o vydání takového příkazu na návrh prokurátora; proti zamítavému rozhodnutí může prokurátor podat stížnost.

(1) Nejde-li o případ uvedený v § 75 odst. 1, smí být obviněný zatčen jen na písemný příkaz soudu.

(3) Zatčení provede na základě příkazu k zatčení bezpečnostní orgán. Příkaz k zatčení se doručí obviněnému při zatčení, a není-li to možné, nejdéle do 48 hodin po něm.

(4) Zatčená osoba musí být nejpozději do 48 hodin odevzdána soudu, nebo byl-li příkaz k zatčení vydán v přípravném řízení, prokurátoru.

(5) Příkaz k zatčení předseda senátu odvolá, jakmile důvod k němu pomine.

(2) O každém vzetí do prozatímní vazby musí vyšetřovací orgány ihned sepsat protokol, v němž vedle údajů o osobě vzaté do prozatímní vazby uvedou důvody, pro které bylo vzetí do prozatímní vazby provedeno, dobu a místo vzetí do takové vazby, jakož i označení osoby, která vzetí do vazby provedla. Opis tohoto protokolu musí být neprodleně doručen prokurátoru.

(1) Osoba, která je na základě zjištěných skutečností podezřelá ze spáchání trestného činu, smí být vyšetřovacími orgány vzata do prozatímní vazby, jen jestliže tu je některý z důvodů vazby (§ 79) a věc nesnese odkladu.

(3) Osobu vzatou do prozatímní vazby musí vyšetřovací orgány nejpozději do 48 hodin odevzdat prokurátoru nebo propustit na svobodu.

a) že uprchne, zejména proto, že nelze ihned zjistit jeho totožnost nebo bydliště, nebo pro vysoký trest, který ho podle očekávání postihne,

c) že se znovu dopustí trestného činu, který spáchal, nebo že dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo že vykoná trestný čin, kterým hrozil.

b) že bude působit na svědky nebo spoluobviněné anebo že bude jinak mařit objasnění skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

(1) Vzít do vazby lze pouze osobu, proti níž již bylo vzneseno obvinění (§ 178).

(2) Vzít do vazby je oprávněn pouze soud a v přípravném řízení prokurátor. Vzít do vazby osobu zatčenou (§ 76) po podání obžaloby je oprávněn předseda senátu.

(3) O vazbě musí být rozhodnuto nejpozději do 48 hodin od dodání osoby zatčené, vzaté do prozatímní vazby nebo zadržené soudu nebo prokurátoru, a to vždy po jejím předchozím výslechu. O vzetí do vazby je třeba vyrozumět neprodleně rodinné příslušníky obviněného, jakož i jeho zaměstnavatele, nebyli-li již vyrozuměni o zatčení nebo prozatímní vazbě; o vzetí do vazby příslušníka ozbrojeného sboru je třeba vyrozumět jeho náčelníka.

(2) Doba uvedená v odstavci 1 se počítá ode dne zadržení, zatčení anebo vzetí do vazby nebo prozatímní vazby a končí nejpozději dnem podání obžaloby. Do této doby se započítává též doba, po kterou byl obviněný pozorován v ústavu (§ 130 odst. 2).

(3) Vede-li se trestní stíhání pouze pro přestupek, nesmí vazba trvat déle než 30 dnů, včetně vazby v řízení před soudem.

(1) Trvá-li vazba v přípravném řízení již 2 měsíce, musí být obviněný propuštěn na svobodu, jestliže nadřízený prokurátor nerozhodl, že vazba trvá dále. Nadřízený prokurátor může takto vazbu prodloužit jen z důvodů uvedených v § 79 písm. a) nebo c), a to nejdéle o jeden měsíc. Na delší dobu může vazbu z těchto důvodů prodloužit jen generální prokurátor.

(3) Souhlasí-li prokurátor s propuštěním obviněného na svobodu, může rozhodnutí o tom, že se obviněný propouští na svobodu, učinit v řízení před soudem předseda senátu.

(2) Obviněný má právo kdykoli žádat za propuštění na svobodu; o jeho žádosti musí být neprodleně rozhodnuto.

(1) Prokurátor a soud jsou povinni zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají; pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu.

(1) Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost.

(2) Odkladný účinek má pouze stížnost prokurátora proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby. Byl-li prokurátor vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí; jde-li však o propuštění z vazby po zprošťujícím rozsudku, má stížnost prokurátora odkladný účinek jen tehdy, jestliže současně s ní podal prokurátor také odvolání.

(2) Vyzvat k vydání věci je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán.

(1) Kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání vydat soudu, prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu; ve vyzvání musí být upozorněn na to, že nevydá-li věc, může být odňata, a na jiné následky nevyhovění (§ 74).

(2) Bez příkazu uvedeného v odstavci 1 může být věc odňata jen tehdy, jestliže nelze takového příkazu předem dosáhnout a věc nesnese odkladu.

(1) Nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu odňata; k vydání příkazu potřebuje vyšetřovací orgán předchozí souhlas prokurátora.

(3) K odnětí věci se přibere podle možnosti osoba, která není na věci zúčastněna.

(2) Je-li nebezpečí, že se věc vzatá do úschovy, která nemohla být vrácena podle odstavce 1, zkazí, věc se prodá a částka za ni stržená se uloží do úschovy státního notářství nebo soudu. Na prodej věci se přiměřeně užije předpisů o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

(3) O vrácení a prodeji věci rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor.

(1) Jakmile není věci k dalšímu řízení třeba, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, pokud k ní neuplatňuje právo jiná osoba, nebo tomu, o jehož právu k věci není pochyb. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Jestliže věc, o níž není známo, komu patří, je bezcenná, zničí se, a jestliže má cenu jen nepatrnou, prodá se a částka za ni stržená se uloží do úschovy státního notářství nebo soudu.

(1) Jestliže byla obviněným vydána nebo mu odňata věc, kterou pravděpodobně získal trestným činem, a buď není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci. Vyhlášení se učiní způsobem pro vypátrání poškozeného nejúčelnějším, a to spolu s vyzváním, aby se poškozený přihlásil do roka od vyhlášení.

(2) Neuplatní-li kromě obviněného nikdo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 právo k věci, vydá se věc nebo částka za ni stržená obviněnému na jeho žádost. Jestliže o to obviněný nežádá nebo jestliže mu věc zřejmě nepatří, věc se prodá a částka za ni stržená se uloží do úschovy státního notářství nebo soudu. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Opatření a rozhodnutí uvedená v odstavci 1 a 2 činí předseda senátu a v řízení přípravném prokurátor.

(1) Domovní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě, jiné místnosti nebo prostoře k nim náležející je věc důležitá pro trestní řízení nebo že se tam skrývá osoba podezřelá ze spáchání trestného činu.

(2) Osobní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení; u osoby zatčené nebo vzaté do prozatímní vazby lze vykonat osobní prohlídku též tehdy, je-li tu podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jíž by mohla ohrozit život nebo zdraví bezpečnostního orgánu nebo jiné osoby nebo která by mohla sloužit ke spáchání sebevraždy.

(1) Nevykoná-li předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán domovní nebo osobní prohlídku sám, vykoná ji na jeho příkaz bezpečnostní orgán. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí obsahovat odůvodnění; příkaz se doručí osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejdéle do 48 hodin po ní. Vyšetřovací orgán potřebuje k výkonu domovní a osobní prohlídky a k vydání příkazu k ní předchozí souhlas prokurátora.

(2) Bez příkazu uvedeného v odstavci 1 mohou bezpečnostní orgány vykonat domovní nebo osobní prohlídku jen tehdy, jestliže příkazu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu, anebo jestliže jde o osobu přistiženou při činu nebo o osobu, na kterou je vydán příkaz k zatčení.

(2) K výkonu domovní a osobní prohlídky se přibere osoba, která není na věci zúčastněna.

(4) Osobě, u které byla prohlídka vykonána, vydá orgán vykonávající prohlídku ihned, a není-li to možné, nejdéle do 48 hodin po ní písemné potvrzení o důvodech prohlídky a o jejím výsledku, jakož i o věci při ní vydané nebo odňaté.

(3) Orgán vykonávající prohlídku se prokáže svým oprávněním.

(1) Orgán vykonávající domovní prohlídku je povinen umožnit, aby se jí zúčastnila osoba, u níž se koná, nebo některý dospělý člen její domácnosti. O tomto právu je povinen tyto osoby poučit.

(2) Bez nařízení uvedeného v odstavci 1 může být doprava zásilky zdržena na příkaz bezpečnostních orgánů, avšak jen tehdy, jestliže nelze tohoto nařízení předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. Nedojde-li však podniku provádějícímu dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení předsedy senátu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, aby mu byly zásilky vydány, nesmí podnik dopravu zásilek dále zdržovat.

(1) Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní stíhání nutno zjistit obsah nedoručených telegramů, dopisů nebo jiných zásilek, které pocházejí od obviněného nebo jsou pro něho určeny, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán, aby mu je podnik provádějící jejich dopravu vydal; vyšetřovací orgán potřebuje k tomuto opatření předchozí souhlas prokurátora.

(1) Zásilku vydanou podle § 96 odst. 1 smí otevřít jen předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán; tento orgán potřebuje k otevření předchozí souhlas prokurátora.

(2) Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesilateli. Je-li však obava, že by odevzdání zásilky mělo škodlivý vliv na trestní stíhání, připojí se ke spisu; je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu a není-li jeho pobyt znám, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.

(3) Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi nebo se vrátí podniku, který ji vydal.

(1) Objeví-li se již před zahájením vyšetřování, že je nezbytně nutno vzít osobu podezřelou ze spáchání trestného činu do prozatímní vazby (§ 77), odejmout věc (§§ 86 a násl.) nebo vykonat osobní nebo domovní prohlídku (§§ 91 až 95), vyžádá si k tomu bezpečnostní orgán předchozí souhlas prokurátora; bez předchozího souhlasu prokurátora může takový úkon provést jen tehdy, jestliže souhlasu nemůže předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. V takovém případě je povinen vyžádat si nejpozději do 48 hodin dodatečný souhlas prokurátora, a jde-li o vzetí do prozatímní vazby, dodat nejpozději do 48 hodin takovou osobu prokurátoru nebo ji propustit na svobodu.

(2) Při provádění úkonů uvedených v odstavci 1 postupují bezpečnostní orgány podle ustanovení tohoto zákona. Zákonnost a neodkladnost takových úkonů je prokurátor povinen prověřit.

(2) Obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména skrývá-li se nebo nemá-li stálé bydliště.

(1) Nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§ 74) musí být v předvolání upozorněn.

(3) Vyslýchající požádá o předvedení příslušný orgán veřejné bezpečnosti; jde-li však o mladistvého, lze tak učinit, jen nelze-li předvedení provést zaměstnancem soudu, prokuratury nebo orgánu pověřeného péčí o mládež. O předvedení příslušníka ozbrojených sborů v činné službě požádá vyslýchající jeho náčelníka.

(1) Je-li obviněných více, vyslýchají se odděleně; přitom je nutno učinit opatření, aby se ti, kteří jsou obviněni v téže věci, nemohli navzájem dorozumívat.

(2) Vyslýchající je povinen před prvním výslechem obviněného zjistit jeho totožnost, osobní, rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu vzneseného obvinění a poučit jej o jeho právech; obsah poučení se poznamená v protokole. Po té ho vyslýchající vyzve, aby se k obvinění podrobně vyjádřil, zejména aby souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, aby uvedl okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídl o nich důkazy. Výpověď obviněného se do protokolu zapíše v přímé řeči a pokud možno doslova.

(3) Otázky, které se obviněnému kladou k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů, a jím dané odpovědi se podle potřeby poznamenají v protokole o výslechu. Vyslýchající musí klást otázky jasně a srozumitelně, bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí být v nich již obsažen pokyn, jak na ně odpovědět.

(4) Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež však musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

(5) Obviněnému může být též dovoleno, jestliže o to žádá, sepsat vlastnoručně svou výpověď.

(1) Výslech obviněného se koná tak, aby podal pokud možno úplný a jasný obraz skutečností závažných pro trestní řízení; k výpovědi nebo k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti.

(2) Doznání obviněného nezbavuje vyslýchajícího povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu.

(3) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve vyslýchající obviněného, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

(4) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu obviněného, může ho vyslýchající vyzvat, aby napsal potřebný počet slov; k tomu však nesmí být obviněný žádným způsobem donucován. Vždy však je povinen snášet úkony potřebné ke zjištění jeho totožnosti.

(1) Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech, které tvoří státní nebo hospodářské tajemství, jež je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu.

(3) Zákaz výslechu podle odstavce 2 se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran kterého má svědek oznamovací povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák.

(2) Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, pokud by svou výpovědí porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má svědek právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.

(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, pokud by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

(3) Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák. oznámit trestný čin, jehož se svědecká výpověď týká.

(4) Svědek, který oprávněně odepře výpověď, nesmí být vyslechnut a nesmí být proveden důkaz ani přečtením protokolu o jeho dřívější výpovědi.

(2) Po zjištění totožnosti svědka a jeho poměru k obviněnému poučí ho vyslýchající o právu odepřít výpověď, a je-li třeba, též o zákazu výslechu, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

(3) Před počátkem výslechu se vyslýchající dotáže svědka na jeho poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti.

(1) Svědci se vyslýchají jednotlivě a zpravidla v nepřítomnosti jiných svědků.

(4) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu svědka, může ho vyslýchající vyzvat, aby napsal potřebný počet slov.

(1) Výslech svědka počíná výzvou vyslýchajícího, aby svědek souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné. Výpověď svědka se do protokolu zapíše v přímé řeči a pokud možno doslova.

(2) Má-li vyslýchající za to, že výpověď svědka není zcela jasná a úplná nebo že jsou jeho údaje v rozporu, dá mu otázky směřující k jejich ověření, doplnění a objasnění. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Je-li toho třeba, otázky a odpovědi na ně se zapíší do protokolu doslova.

(5) Svědkovi může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež však musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, dát k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

(3) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve vyslýchající svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

(2) Výši svědečného určí ten, kdo svědka předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po svém výslechu nebo ode dne, kdy mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.

(2) Místo přibrání znalce z oboru lékařství lze se spokojit s lékařským potvrzením, o jehož správnosti nejsou pochybnosti.

(1) Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba odborných znalostí, přiberou se znalci, a to zpravidla dva. Jestliže jde o objasnění skutečností méně důležitých nebo věc nesnese odkladu, stačí přibrat znalce jednoho. To určuje orgán, který znalce předvolává.

(1) Jako znalci se zpravidla přiberou osoby trvale ustanovené pro obor, o který jde, a v oboru vojenského soudnictví příslušníci ozbrojených sborů v činné službě. Jestliže není takových znalců nebo věc nesnese odkladu nebo případ vyžaduje zvláštní odborné znalosti, mohou být přibráni znalci jiní.

(2) Jako znalec je povinen být činný jen ten, kdo je trvale ustanoven za znalce pro obor, jehož znalosti je k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba, a ten, kdo takový obor provozuje jako své povolání.

(1) Ustanovení § 25 odst. 1 se užije přiměřeně i na znalce.

(2) K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec lékař, který ošetřoval zemřelého přímo před smrtí.

(2) Je-li k podání posudku třeba krevní zkoušky nebo jiného podobného úkonu, je obviněný a svědek povinen strpět, aby znalec-lékař na něm takový úkon vykonal, pokud není spojen s nebezpečím pro jeho zdraví. O této povinnosti musí být obviněný a svědek poučeni s upozorněním na následky nevyhovění (§ 74).

(1) Znalci se na jeho žádost poskytnou potřebná vysvětlení. Jestliže je toho třeba k podání posudku, může být znalci dovoleno nahlédnout do spisů nebo mu spisy mohou být zapůjčeny a může být přítomen při výslechu obviněného a svědků a dávat jim otázky, které se vztahují na předmět znaleckého vyšetření. Znalec může též navrhnout, aby byly vyšetřeny okolnosti potřebné k podání posudku.

(3) Znalci se zpravidla uloží, aby posudek podal písemně.

(1) Před začátkem výslechu se vyslýchající dotáže znalce na okolnosti, pro které by nesměl být přibrán. Předložil-li znalec posudek písemně, vyzve ho vyslýchající, aby posudek stvrdil; tato okolnost se poznamená v protokole. Nepředložil-li znalec posudek písemně, nadiktuje jej do protokolu.

(2) Má-li podat posudek několik znalců, musí jim být na jejich žádost dána možnost, aby se mezi sebou dorozuměli. Jestliže znalci dospěli k souhlasnému závěru, může posudek podat pouze jeden ze znalců, a to podle volby znalců samých; různí-li se názory znalců, musí každý z nich podat svůj posudek zvláště.

(1) Znalec má nárok na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu (znalečné).

(2) Výši znalečného určí ten, kdo znalce přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.

(2) Listinnými důkazy jsou listiny, které potvrzují nebo vyvracejí prokazovanou skutečnost vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.

(2) Exhumaci mrtvoly může nařídit prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.

(1) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu možno v takových případech jen se souhlasem prokurátora. O tom rozhodne prokurátor s největším urychlením.

(2) Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení prokurátor nařídit, aby osoba obviněná z trestného činu byla pozorována ve veřejném zdravotním ústavu, jejž určí předseda senátu nebo prokurátor, nebo je-li obviněný ve vazbě, též ve zvláštním pozorovacím oddělení vězeňského ústavu; v takovem případě musí obviněný mít obhájce (§ 35). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(5) Ustanovení odstavce 2 se neužije, vede-li se trestní stíhání pouze pro přestupek.

(3) Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je nutno podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení prokurátor tuto lhůtu prodloužit, nikoliv však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.

(4) Zjistí-li znalci u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.

(1) Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie.

(1) Nestanoví-li zákon výslovně, že soud rozhoduje rozsudkem, rozhoduje usnesením.

(2) Jiné orgány činné v trestním řízení rozhodují, pokud zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

b) den a místo vyhlášení rozsudku,

a) označení soudu, jména a příjmení soudců,

f) poučení o odvolání.

e) odůvodnění rozsudku,

d) výrok o tom, zda se obžalovaný uznává vinným či se obžaloby zprošťuje, a to s přesným označením trestného činu, jehož se tento výrok týká,

c) jméno a příjmení obžalovaného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, po případě jiné údaje potřebné k tomu, aby obžalovaný nemohl být zaměněn s jinou osobou, a jde-li o osobu podléhající vojenské soudní pravomoci, též údaj o hodnosti obžalovaného a o útvaru, jehož je příslušníkem,

(1) Odsuzující rozsudek musí obsahovat též výrok o trestu s uvedením všech zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno. Výrok o trestu musí být tak určitý, aby nevznikly při jeho výkonu pochybnosti.

(2) Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat také výrok o tom, zda byl podmíněný odklad výkonu trestu povolen a po případě, na jaké podmínky je vázán.

(1) Skončilo-li hlavní líčení vyhlášením rozsudku, pojme se do rozsudku také výrok

(2) Vojenský soud pojme do rozsudku také výrok o tom, zda důstojník ozbrojených sborů zažalovaným skutkem ohrozil vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, k němuž náleží; tento výrok vojenský soud neučiní, ukládá-li obžalovanému trest ztráty vojenské hodnosti.

a) o nároku poškozeného na náhradu škody, jestliže jej poškozený včas uplatnil,

b) o ochranném opatření, jestliže o něm bylo v hlavním líčení rozhodnuto,

c) o ručení zúčastněné osoby, jestliže o něm bylo v hlavním líčení rozhodnuto.

(1) Trestný čin, jehož se týká výrok o vině, je nutno označit nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, po případě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

(2) V odůvodnění je vždy třeba stručně, ale jasně vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázány a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá se zřetelem na výsledky dokazování za vyloučenou nebo za pochybnou, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších. Z odůvodnění musí být dále patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, ať v otázce viny a trestu či po případě též v otázkách jiných, byly-li do rozsudku pojaty další výroky.

a) zda se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán,

h) zda a jaké ochranné opatření má být vysloveno.

g) zda a v jakém rozsahu má být poškozenému přiznán nárok na náhradu škody,

f) zda a jaký trest má být obžalovanému uložen,

e) zda trestnost skutku nezanikla,

d) zda je obžalovaný za tento skutek trestně odpovědný,

c) zda tento skutek spáchal právě obžalovaný,

b) zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu,

(2) K rozsudku je třeba většiny hlasů. Nedosáhne-li se většiny ani rozdělením otázek, připočítávají se hlasy obžalovanému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, který z hlasů je obžalovanému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.

(1) Poradě a hlasování senátu nesmí být kromě soudců a soudců z lidu, zúčastnivších se jednání rozsudku bezprostředně předcházejícího, a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O obsahu porady je nutno zachovávat mlčenlivost.

(5) O hlasování se sepíše zvláštní protokol (§ 58).

(4) Soudci hlasují vždy mladší před staršími a u vojenských soudů a vojenského kolegia nejvyššího soudu hodností mladší před hodností staršími; přitom soudci z lidu hlasují před ostatními soudci. Předseda senátu hlasuje naposled.

(3) Každý člen senátu musí hlasovat, i když byl v některé předchozí otázce přehlasován. Při hlasování o trestu se však mohou ti, kdo hlasovali pro zproštění obžaloby, hlasování zdržet; jejich hlasy se pak přičítají k hlasu pro obžalovaného nejpříznivějšímu.

(1) Rozsudek je nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky.

(3) Vyhlášení se má stát zpravidla hned po skončení jednání mu předcházejícího; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit jednání na dobu nejdéle tří dnů.

(2) Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatná část odůvodnění, jakož i poučení o odvolání. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.

(2) Pokud rozsudek nebyl písemně vyhotoven již v poradě, vyhotoví jej zpravidla do pěti dnů po jeho vyhlášení předseda senátu; může však jeho vyhotovením pověřit některého soudce, který byl členem senátu.

(1) Každý rozsudek nutno písemně vyhotovit. Vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.

(3) Nemůže-li předseda senátu ani jiný člen senátu vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotoví jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce, který nebyl členem senátu.

(4) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu a ten, kdo je vypracoval. Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše je za něho jiný člen senátu; důvod překážky se na vyhotovení rozsudku poznamená.

(2) Má-li obžalovaný obhájce a zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku vždy též těmto osobám.

(1) Opis rozsudku se doručí vždy obžalovanému, prokurátoru, zúčastněné osobě a poškozenému, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni.

(3) Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci, a mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci, i když mají též zákonného zástupce.

(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

(1) Předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit chyby v psaní a počtech, jakož i jiné nesprávnosti ve vyhotovení rozsudku, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit též soud vyšší stolice.

(4) Po právní moci rozhodnutí o opravě se provede oprava jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět; po provedení opravy musí zůstat původní znění čitelné.

(3) Proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

(3) Oprava se provede ve všech opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět. Po provedení opravy musí zůstat původní znění čitelné.

(1) Nesprávnosti v opisech rozsudku opraví předseda senátu zvláštním usnesením tak, aby opisy rozsudku byly v naprosté shodě s vyhotovením rozsudku.

a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde,

c) výrok s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,

b) den a místo rozhodování,

e) poučení o stížnosti.

d) odůvodnění, a to zpravidla s uvedením skutečností, jež byly vzaty za prokázány, důkazů, o něž se skutková zjištění opírají, a úvah týkajících se hodnocení provedených důkazů a dále právních úvah, jimiž se orgán řídil při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona,

(2) Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatná část odůvodnění, jakož i poučení o stížnosti. Vyhlášení soudního usnesení musí být v naprosté shodě s obsahem usnesení, tak jak bylo odhlasováno.

(1) Usnesení vyhlašuje předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán.

(3) Vyhlášení se stane ihned po skončení jednání mu předcházejícího.

(1) Vyhlášené usnesení musí být vyhotoveno zpravidla do tří dnů.

(2) Není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo nařizuje nebo připravuje jednání soudu.

(4) Prokurátoru se usnesení oznamuje vyhlášením, nebo nebyl-li při vyhlášení přítomen, doručením opisu usnesení.

(5) Opis rozhodnutí o opravném prostředku se prokurátoru a osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a rovněž osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, doručí vždy.

(1) Usnesení se oznamuje osobě, které se přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k němu podnět; v řízení před soudem též prokurátoru. Oznámení se děje vyhlášením usnesení nebo doručením jeho opisu.

(2) Má-li osoba, jíž se usnesení oznamuje, obhájce nebo zmocněnce, stačí, bylo-li usnesení vyhlášeno buď v přítomnosti této osoby, nebo není-li svéprávná, v přítomnosti jejího zákonného zástupce, anebo v přítomnosti jejího obhájce nebo zmocněnce. Nebylo-li usnesení vyhlášeno nebo nebyla-li při jeho vyhlášení žádná z uvedených osob přítomna, doručí se opis usnesení obhájci nebo zmocněnci, a jde-li o osobu nesvéprávnou, která nemá obhájce nebo zmocněnce, jejímu zákonnému zástupci.

(3) Oznamuje-li se však obviněnému, který není svéprávný, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba je oznámit jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněný ve vazbě, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný svéprávný.

c) podané odvolání bylo zamítnuto, nebo

b) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět,

(2) Odvolání podané jen zúčastněnou osobou nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek, pokud jde o ostatní obžalované, byl vykonán.

(1) Rozsudek je vykonatelný, jestliže

d) proti němu není přípustné odvolání.

a) lhůta k podání odvolání marně prošla,

(3) Jestliže byla lhůta k podání odvolání zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost za navrácení lhůty, nelze rozsudek vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

a) lhůta k podání stížnosti marně prošla,

c) podaná stížnost byla zamítnuta.

(1) Usnesení je vykonatelné, jestliže

(2) Usnesení, proti němuž zákon připouští stížnost mající odkladný účinek, je vykonatelné, jestliže

b) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo

a) zákon proti němu stížnost nepřipouští, nebo

b) zákon proti němu sice stížnost připouští, avšak nestanoví, že stížnost má odkladný účinek.

(4) Jestliže byla lhůta k podání stížnosti mající odkladný účinek zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost za navrácení lhůty, nelze usnesení vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

(3) Stížnost mající odkladný účinek, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání tomu, aby usnesení v ostatních částech, lze-li je oddělit, bylo vykonáno.

(1) Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

(2) Stížností lze odporovat každému usnesení vyšetřovacího orgánu. Usnesení soudu a prokurátora lze stížností odporovat jen v případech, kde to zákon výslovně připouští, a pokud rozhodují ve věci v první stolici. Proti usnesení generálního prokurátora není stížnost přípustná.

(3) Stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví.

(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, může podat stížnost osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala svým návrhem podnět; proti usnesení soudu může podat stížnost též prokurátor, a to i ve prospěch obviněného.

(2) Proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

(1) Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů (§§ 61 a 62) od vyhlášení usnesení, a je-li předepsáno doručení opisu usnesení, od jeho doručení; jestliže se usnesení oznamuje jak osobě, které se přímo dotýká, tak i jejímu zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

(2) Osobám, které podle ustanovení § 155 odst. 2 mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému; prokurátoru však běží vždy lhůta samostatně.

(1) Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát.

(2) Oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, a to nejpozději do vyhlášení rozhodnutí o stížnosti. Stížnost podanou prokurátorem může vzít zpět i prokurátor nadřízený.

(3) Stížnost podaná ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem obviněného.

(4) Zpětvzetí stížnosti vezme usnesením na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje; v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu.

a) pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo

(1) Stížností lze odporovat usnesení

b) pro porušení ustanovení o řízení mu předcházejícím, pokud toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení.

(2) Stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

(1) Vyšetřovací orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může stížnosti sám vyhovět, nejsou-li změnou původního usnesení dotčena práva jiné osoby. Bylo-li k původnímu usnesení vyšetřovacího orgánu třeba předchozího souhlasu prokurátora, je nutno, aby též k vyhovění stížnosti byl předem dán tento souhlas.

(2) Prokurátor a soud, proti jejichž usnesení stížnost směřuje, mohou stížnosti sami vyhovět, nejsou-li změnou původního usnesení dotčena práva jiné osoby.

c) předseda senátu nadřízenému soudu; předseda senátu doručí, pokládá-li to za potřebné, prokurátoru a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, nejsou-li stěžovateli, zároveň opis stížnosti.

b) prokurátor nadřízenému prokurátoru,

a) vyšetřovací orgán prokurátoru, který vykonává nad vyšetřováním dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž byl tímto prokurátorem předem dán souhlas, prokurátoru, který je tomuto prokurátoru nadřízen,

(3) Jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula již všem oprávněným osobám a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1 nebo 2, předloží věc k rozhodnutí

b) řízení předcházející napadenému usnesení.

a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost,

(1) Při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán

(2) Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející oné části usnesení.

(1) Nadřízený orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.

(2) Změní-li nadřízený orgán usnesení ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, změní usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

(1) Nadřízený orgán zamítne stížnost,

c) není-li důvodná.

b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jí výslovně vzdala nebo znovu podala stížnost, kterou již předtím výslovně vzala zpět, nebo

a) není-li přípustná,

(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení.

b) nařídí vyšetřovacímu orgánu nebo prokurátoru, proti jehož usnesení stížnost směřuje, anebo soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, nebo jinému soudu téhož druhu téže stolice svého obvodu, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je tento vyšetřovací orgán, prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nadřízený orgán. Ustanovení § 161 odst. 1 se zde užije přiměřeně.

(1) Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení a

a) rozhodne sám ve věci, nebo

(2) Jestliže je vadná jen část napadeného usnesení nebo řízení jí předcházející a lze ji oddělit od ostatních částí anebo jestliže se stížnost týká jen části usnesení (§ 160 odst. 2) nebo řízení jí předcházejícího, nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 omezí na tuto část.

c) ostatní státem zálohované náklady paušální částkou.

a) náklady spojené s výkonem vazby,

(1) Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu

b) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody,

(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby a s výkonem trestu odnětí svobody vyhlásí ministr vnitra v Úředním listě Československé republiky.

(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 písm. c) vyhlásí ministr spravedlnosti v Úředním listě Československé republiky.

(1) Kdo podal zcela bezvýsledný návrh na obnovu řízení, je povinen nahradit státu státem zálohované náklady paušální částkou (§ 165 odst. 3).

(2) Povinnost k náhradě podle odstavce 1 nepostihuje prokurátora a orgán veřejné péče o mládež.

(1) O povinnosti k náhradě nákladů poškozeného a o jejich výši (§ 167) a o povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby [§ 165 odst. 1 písm. a)] rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu první stolice.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody a o jejich výši [§ 165 odst. 1 písm. b)], jakož i o výši nákladů spojených s výkonem vazby, rozhoduje správa nápravného zařízení, v němž odsouzený odpykává trest odnětí svobody nebo v němž byla vykonávána vazba; na řízení se užije obecných předpisů o řízení ve věcech správních.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 je vykonatelné správní i soudní exekucí.