Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád)

(1) Účelem tohoto zákona je upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

(2) Všechny orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji, s plným šetřením ústavně zaručených občanských svobod a tak, aby projednávání působilo výchovně na osobu, proti které se trestní řízení vede, a vychovávalo občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí, jakož i k plnění občanských povinností.

(3) Pomáhat k dosažení tohoto účelu je právem a podle ustanovení tohoto zákona též povinností každého občana.

(1) Prokurátor je povinen stíhat všechny trestné činy, pokud se o nich dozví; výjimky jsou přípustné jen podle zákona.

(2) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané prokurátorem.

(3) Pokud tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti.

(4) Soudy v trestním řízení rozhodují zpravidla v senátech za účasti soudců z lidu; soudci a soudci z lidu jsou si při rozhodování rovni. Předseda senátu rozhoduje jako soudce jediný, jen kde to zákon výslovně připouští.

(5) Soudci a soudci z lidu rozhodují nezávisle a jsou vázáni jen právním řádem.

(6) Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na osobu, proti které se vede trestní řízení, hledět jako by byla vinna.

(7) Orgány činné v trestním řízení provádějí a shromažďují důkazy z úřední povinnosti nebo na návrh stran tak, aby všechny okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly náležitě objasněny; přitom jsou povinny se stejnou pečlivostí přihlížet jak k okolnostem svědčícím proti obviněnému, tak i k okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu.

(8) Hodnocení důkazů soudem se děje podle vnitřního přesvědčení soudců, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

(9) Důkaz výpovědmi svědků, znalců a obviněného soud provádí tak, že uvedené osoby sám vyslýchá; výjimky jsou přípustné jen podle zákona.

(10) Při rozhodování v hlavním a odvolacím líčení, jakož i ve veřejném a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které při tomto jednání byly provedeny.

(11) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech v tomto zákoně výslovně stanovených.

(12) Osoba, proti které se vede trestní řízení, musí být v každém období řízení poučena o procesních právech umožňujících jí plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; uplatnění jejích práv jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny umožnit.

(13) Každý je oprávněn používat před soudem svého mateřského jazyka.

(1) Státní orgány, jiné orgány, pokud plní úkoly státní správy, a organisace socialistického sektoru jsou povinny pomáhat orgánům činným v trestním řízení při plnění jejich úkolů, zejména s největším urychlením vyhovovat jejich dožádání a trestné činy neprodleně oznamovat prokurátoru.

(2) Ustanovením odstavce 1 není dotčena povinnost zachovávat státní a hospodářské tajemství, ani není dotčena povinnost mlčenlivosti státem výslovně uložená nebo uznaná.

(3) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny i navzájem si pomáhat při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona.

(1) Orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně předběžné otázky, které se vyskytnou; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu, úřadu nebo jiného státního orgánu, vezmou je za podklad svého rozhodnutí, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

(2) Pravomocným rozhodnutím soudu o otázkách týkajících se osobního stavu, vydaným v řízení ve věcech občanskoprávních, jsou orgány činné v trestním řízení vázány vždy. Jestliže takové rozhodnutí nebylo dosud vydáno, vyčkají jeho vydání; není-li příslušné řízení dosud v běhu, navrhne prokurátor jeho zahájení.

(1) Z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou vyňaty osoby požívající diplomatických imunit a výsad nebo osobního osvobození.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, musí být o tom vyžádáno vyjádření ministra spravedlnosti, které je pro všechny orgány činné v trestním řízení závazné.

(1) Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, prokurátor a vyšetřovací orgány (§ 172).

(2) Kde tento zákon mluví o lidovém a krajském soudu, rozumí se tím v oboru vojenského soudnictví, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, vojenský obvodový soud a vyšší vojenský soud.

(3) Kde tento zákon mluví o soudci, rozumí se tím též vojenský soudce, a pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, též soudce z lidu.

(4) Kde tento zákon mluví o okresním prokurátoru, rozumí se tím i obvodní prokurátor a obvodní dopravní prokurátor a v oboru vojenského soudnictví vojenský obvodový prokurátor, a kde tento zákon mluví o krajském prokurátoru, rozumí se tím i městský prokurátor a oblastní dopravní prokurátor a v oboru vojenského soudnictví vyšší vojenský prokurátor, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného.

(5) Stranami se rozumějí osoba, proti které se vede trestní řízení, zúčastněná osoba, poškozený a osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek, a v řízení před soudem též prokurátor.

(6) Pokud z povahy věci nevyplývá jinak, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.

(7) Obžalovaným je ten, ohledně něhož byla obžaloba soudem přijata, a nebyla-li obžaloba předběžně projednávána, ten, proti němuž bylo nařízeno hlavní líčení.

(8) Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, jenž již nabyl právní moci.

(9) Zúčastněnou osobou je ten, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána, není-li v řízení obviněným, anebo komu může být nebo bylo uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý.

(10) Poškozeným je ten, komu byla trestným činem způsobena škoda, pokud by nárok na její náhradu bylo možno uplatňovat před soudem v řízení ve věcech občanskoprávních, není-li v řízení spoluobviněným.

(11) Kde tento zákon mluví o trestném činu, rozumí se tím též přestupek, pro který prokurátor nařídil zavedení vyšetřování, protože přestupek souvisí s trestným činem téhož obviněného nebo protože prokurátor má za to, že se zřetelem na stupeň nebezpečnosti přestupku pro společnost je přiměřený trest jiného druhu nebo trest vyšší, než může uložit orgán národního výboru nebo jiný orgán, dále přestupek, pro který z téhož důvodu podal prokurátor obžalobu nebo který soud shledal v zažalovaném skutku.

(12) Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona, trestním stíháním pak úsek řízení až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání.

(1) Nestanoví-li zákon výslovně, že soud rozhoduje rozsudkem, rozhoduje usnesením.

(2) Jiné orgány činné v trestním řízení rozhodují, pokud zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

(1) Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

(2) Stížností lze odporovat každému usnesení vyšetřovacího orgánu. Usnesení soudu a prokurátora lze stížností odporovat jen v případech, kde to zákon výslovně připouští, a pokud rozhodují ve věci v první stolici. Proti usnesení generálního prokurátora není stížnost přípustná.

(3) Stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví.

(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, může podat stížnost osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala svým návrhem podnět; proti usnesení soudu může podat stížnost též prokurátor, a to i ve prospěch obviněného.

(2) Proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

(1) Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů (§§ 61 a 62) od vyhlášení usnesení, a je-li předepsáno doručení opisu usnesení, od jeho doručení; jestliže se usnesení oznamuje jak osobě, které se přímo dotýká, tak i jejímu zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

(2) Osobám, které podle ustanovení § 155 odst. 2 mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému; prokurátoru však běží vždy lhůta samostatně.

(1) Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát.

(2) Oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, a to nejpozději do vyhlášení rozhodnutí o stížnosti. Stížnost podanou prokurátorem může vzít zpět i prokurátor nadřízený.

(3) Stížnost podaná ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem obviněného.

(4) Zpětvzetí stížnosti vezme usnesením na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje; v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu.

(1) Stížností lze odporovat usnesení

(2) Stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

(1) Vyšetřovací orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může stížnosti sám vyhovět, nejsou-li změnou původního usnesení dotčena práva jiné osoby. Bylo-li k původnímu usnesení vyšetřovacího orgánu třeba předchozího souhlasu prokurátora, je nutno, aby též k vyhovění stížnosti byl předem dán tento souhlas.

(2) Prokurátor a soud, proti jejichž usnesení stížnost směřuje, mohou stížnosti sami vyhovět, nejsou-li změnou původního usnesení dotčena práva jiné osoby.

(3) Jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula již všem oprávněným osobám a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1 nebo 2, předloží věc k rozhodnutí

(1) Při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán

(2) Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející oné části usnesení.

(1) Nadřízený orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.

(2) Změní-li nadřízený orgán usnesení ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, změní usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

(1) Nadřízený orgán zamítne stížnost,

(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení.

(1) Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení a

(2) Jestliže je vadná jen část napadeného usnesení nebo řízení jí předcházející a lze ji oddělit od ostatních částí anebo jestliže se stížnost týká jen části usnesení (§ 160 odst. 2) nebo řízení jí předcházejícího, nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 omezí na tuto část.

(1) Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu

(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby a s výkonem trestu odnětí svobody vyhlásí ministr vnitra v Úředním listě Československé republiky.

(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 písm. c) vyhlásí ministr spravedlnosti v Úředním listě Československé republiky.

(1) Kdo podal zcela bezvýsledný návrh na obnovu řízení, je povinen nahradit státu státem zálohované náklady paušální částkou (§ 165 odst. 3).

(2) Povinnost k náhradě podle odstavce 1 nepostihuje prokurátora a orgán veřejné péče o mládež.

(1) O povinnosti k náhradě nákladů poškozeného a o jejich výši (§ 167) a o povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby [§ 165 odst. 1 písm. a)] rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu první stolice.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody a o jejich výši [§ 165 odst. 1 písm. b)], jakož i o výši nákladů spojených s výkonem vazby, rozhoduje správa nápravného zařízení, v němž odsouzený odpykává trest odnětí svobody nebo v němž byla vykonávána vazba; na řízení se užije obecných předpisů o řízení ve věcech správních.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 je vykonatelné správní i soudní exekucí.

(1) Podanou obžalobu je nutno u soudu předběžně projednat, jestliže

(2) Mimo případy uvedené v odstavci 1 se obžaloba u soudu předběžně projedná jen tehdy, nařídí-li to předseda senátu, zejména proto, že je na místě učinit některé z rozhodnutí uvedených v § 199 odst. 1 písm. a) až d) nebo v § 199 odst. 2.

(1) Při předběžném projednání obžaloby přezkoumá soud na podkladě spisu,

(2) Při předběžném projednání přezkoumá soud vždy obžalobu v celém rozsahu, i když důvod, pro který předběžné projednání bylo nařízeno, se týká jen její části.

(1) Předběžné projednání obžaloby se koná v neveřejném zasedání. Předseda senátu podá o věci zprávu zaměřenou na otázky, které je třeba řešit (§ 197).

(2) Před zasedáním může předseda senátu za účelem usnadnění rozhodnutí vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení.

(3) Důkazy týkající se podstaty obvinění se v tomto období řízení neprovádějí.

(1) Po probrání věci soud

(2) Soud může trestní stíhání zastavit též tehdy, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 192 odst. 2, nebo věc postoupit, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 194 a soud považuje takové vyřízení za postačující.

(3) Proti rozhodnutím podle odstavce 1 písm. a) až d) a odstavce 2 může prokurátor podat stížnost, jež má, pokud nejde o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek.

(1) Vrátí-li soud věc prokurátoru k došetření, uvede v usnesení, v kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, po případě které úkony je ještě třeba provést.

(2) Po právní moci rozhodnutí o vrácení věci prokurátoru k došetření se věc vrací do stavu přípravného řízení.

(3) Došetření je třeba provést ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí soudu. Prodloužit tuto lhůtu může jen nadřízený prokurátor.

(1) Rozhodne-li soud, že obžalobu přijímá, projedná zároveň opatření potřebná k zajištění úspěšného provedení hlavního líčení a rozhodne, zda účast prokurátora při něm je povinná a zda obžalovaný musí mít obhájce, a zda by bylo možno hlavní líčení konat, i kdyby se obžalovaný nedostavil (§ 217 odst. 4).

(2) Je-li toho třeba, rozhodne také o vyloučení některé věci ze společného řízení nebo o spojení věci ke společnému řízení, a o rozsahu, v jakém se bude u hlavního líčení provádět dokazování.

(1) Podá-li prokurátor ve věci, která mu byla soudem vrácena, obžalobu znovu, koná se o ní za podmínek uvedených v § 196 nové předběžné projednání.

(2) Za těchto podmínek se obžaloba znovu předběžně projedná také u soudu, jemuž byla věc podle § 199 odst. 1 písm. a) postoupena.

(2) Prohlášení prokurátora o zpětvzetí obžaloby po přijetí obžaloby soudem a ve věcech, v nichž se nekonalo předběžné projednání obžaloby, po zahájení hlavního líčení (§ 220) je neúčinné a nezbavuje soud povinnosti o obžalobě rozhodnout.

(1) Vezme-li prokurátor obžalobu zpět dříve, než byla soudem přijata, a ve věcech, v nichž se nekonalo předběžné projednání obžaloby, dříve, než bylo zahájeno hlavní líčení (§ 220), vrací se věc do stavu přípravného řízení.

(1) Veřejné zasedání je předseda senátu povinen připravit tak, aby jednání bylo možno skončit při jediném zasedání. Za tím účelem zařídí vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení veřejného zasedání, zejména aby důkazy, s jejichž připuštěním je možno počítat, byly po ruce a bylo je možno při veřejném zasedání bezodkladně provést.

(2) K veřejnému zasedání předvolá předseda senátu osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná.

(3) O veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora, osobu, na jejíž podnět k veřejnému zasedání dochází, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, nebyly-li předvolány podle odstavce 2, a dále jejich obhájce nebo zmocněnce a zákonného zástupce; k předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

(4) Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, na jejíž podnět k veřejnému zasedání dochází, a osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o něm aspoň třídenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem osoby, v jejímž zájmu je lhůta dána.

(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, není účast prokurátora a obhájce při veřejném zasedání nutná.

(1) Po zahájení veřejného zasedání přednese navrhovatel svůj návrh; není-li přítomen, přečte předseda senátu jeho návrh ze spisů. Koná-li se veřejné zasedání bez návrhu oprávněné osoby, sdělí předseda senátu podstatu věci. Poté se vyjádří osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím.

(2) Nato se provádějí důkazy. Na provádění důkazů se přiměřeně užije též ustanovení §§ 223 až 226, 228 až 230.

(3) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, udělí mu předseda senátu poslední slovo.

(4) Po konečných návrzích se soud odebere k závěrečné poradě. Ustanovení § 235 se tu užije přiměřeně.

(5) Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí, a to veřejně.

(1) Soud odročí zahájené veřejné zasedání z důležitých důvodů, zejména tehdy,

(2) Při pokračování v odročeném veřejném zasedání přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení veřejného zasedání uplynula delší doba nebo se změnilo sestavení senátu, musí být provedeno celé jednání znova.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení nebo o zabrání vyhradil podle § 243 odst. 2 nebo 3, může je vyslovit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

(2) V řízení o ochranném léčení musí mít obviněný obhájce (§ 35).

(3) Proti rozhodnutí o ochranném léčení a o zabrání je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Neveřejné zasedání je předseda senátu povinen připravit tak, aby jednání bylo možno skončit při jediném zasedání. Za tím účelem zařídí vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení neveřejného zasedání, zejména provede potřebné důkazy.

(2) O neveřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora.

(1) Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností.

(2) Před tím, než se soud odebere k závěrečné poradě, udělí předseda senátu prokurátoru, je-li přítomen, slovo ke konečnému vyjádření nebo návrhu.

(3) Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí.

(1) Opravným prostředkem proti rozsudku soudu první stolice je odvolání.

(2) Odvolání má odkladný účinek.

(1) Rozsudku může odvoláním odporovat

(2) Osoba oprávněná odporovat rozsudku pro nesprávnost některého jeho výroku může mu odporovat také pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, pokud toto porušení mohlo způsobit nesprávnost výroku.

(1) V neprospěch obžalovaného může podat odvolání jen prokurátor.

(2) Ve prospěch obžalovaného mohou podat odvolání též prokurátor, příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Prokurátor může tak učinit i proti vůli obžalovaného.

(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů (§§ 61 a 62) od doručení opisu rozsudku.

(2) Jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci (§ 143), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(3) Osobám uvedeným v § 263, s výjimkou prokurátora, končí lhůta k podání odvolání týmž dnem jako obžalovanému.

(1) Odvolání prokurátora a odvolání, které podává za obžalovaného jeho obhájce, musí být ve lhůtě uvedené v § 264 také odůvodněno tak, aby z něho bylo patrno, v které části je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo.

(2) Odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

(1) Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě.

(2) Odvolání prokurátora může vzít zpět i nadřízený prokurátor.

(3) Odvolání, které podal za obžalovaného jeho obhájce nebo jeho zákonný zástupce, a odvolání, které podala ve prospěch obžalovaného jiná oprávněná osoba, může být vzato zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného.

(4) Zpětvzetí odvolání vezme usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu, a bylo-li odvolání vzato zpět dříve, než byla věc odvolacímu soudu předložena, předseda senátu soudu první stolice.

(1) Předseda senátu doručí opis odvolání, po případě i opis podání, jímž bylo odvolání odůvodněno, ostatním stranám. Upozorní je přitom, že se mohou k odvolání vyjádřit. Dojde-li jejich vyjádření, doručí jeho opis odvolateli.

(2) Jakmile lhůta k podání odvolání všem oprávněným osobám uplynula, předloží předseda senátu spisy odvolacímu soudu.

(1) Odvolací soud zamítne odvolání v neveřejném zasedání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.

(2) Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu.

(1) Odvolací soud přeruší v neveřejném zasedání trestní stíhání, nastanou-li nebo vyjdou-li najevo teprve po vyhlášení napadeného rozsudku okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d).

(2) Odvolací soud zruší v neveřejném zasedání napadený rozsudek a přeruší trestní stíhání, měl-li tak učinit již soud první stolice (§ 246).

(1) Odvolací soud zruší v neveřejném zasedání napadený rozsudek a vrátí věc k novému projednání v první stolici, shledá-li, že v hlavním líčení, jež předcházelo rozsudku,

(2) Stejně postupuje odvolací soud, shledá-li, že obžalovanému nebyla poskytnuta lhůta k přípravě obhajoby (§ 212 odst. 1).

(2) Považuje-li to pro náležité objasnění věci odvolací soud za potřebné, může při zrušení rozsudku též vyslovit, že se věc vrací prokurátoru k došetření. Takové rozhodnutí má účinky uvedené v §§ 203 a 206.

(1) Odvolací soud zruší v neveřejném zasedání napadený rozsudek a vrátí věc k novému projednání v první stolici také tehdy, považuje-li to za potřebné

(2) Na nařízení odvolacího líčení, na veřejnost, řízení a odročení odvolacího líčení, na provádění důkazů při něm a na přítomnost soudních osob při odvolacím líčení se užije ustanovení platných pro hlavní líčení. Účast prokurátora při odvolacím líčení je povinná. Obžalovaný musí mít při odvolacím líčení obhájce ve všech případech, kdy ho musel mít při hlavním líčení.

(3) V nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě, lze odvolací líčení konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při odvolacím líčení vzdává. V nepřítomnosti obžalovaného, který je na svobodě, lze odvolací líčení konat jen tehdy, jestliže byl k odvolacímu líčení včas a řádně předvolán.

(1) Nebylo-li odvolání zcela vyřízeno už v neveřejném zasedání, nařídí předseda senátu odvolací líčení.

(1) Po zahájení odvolacího líčení přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek, sdělí podstatný obsah dosavadního řízení a uvede, které vady rozsudku anebo řízení jemu předcházejícího jsou v odvolání vytýkány.

(3) Nejsou-li strany přítomny nebo žádají-li o to, přečte se jejich odvolání nebo vyjádření k němu ze spisu.

(2) Po tomto přednesu vyzve strany, aby se k věci vyjádřily. Strana, která podala odvolání, obdrží slovo nejdříve.

(2) Odvolací soud však nemůže sám

(3) Nerozhodne-li odvolací soud podle odstavce 1 anebo nemůže-li sám rozhodnout ve věci z některého z důvodů uvedených v odstavci 2, zruší napadený rozsudek a věc vrátí k novému projednání v první stolici.

(1) Odvolací soud může napadený rozsudek zrušit a sám hned ve věci rozsudkem rozhodnout jen tehdy, jestliže své rozhodnutí opírá

(1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon, jakož i proti pravomocnému rozhodnutí soudu, které bylo učiněno na základě vadného postupu řízení, může generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat u nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona; generální prokurátor ji může podat i proti takovému rozhodnutí prokurátora.

(2) Pokud jde o trest, lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je v očividném nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

(3) Týká-li se rozhodnutí uvedené v odstavci 1 více osob, lze podat stížnost pro porušení zákona též jen proti oné části rozhodnutí, která se týká některé z těchto osob.

(1) O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje nejvyšší soud ve veřejném zasedání za účasti generálního prokurátora.

(2) Směřuje-li stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí senátu nebo předsedy senátu nejvyššího soudu, rozhoduje o ní plenum nejvyššího soudu, pokud si rozhodnutí nevyhradilo presidium nejvyššího soudu. Presidium a plenum nejvyššího soudu rozhodují v těchto případech v neveřejném zasedání za účasti generálního prokurátora.

(3) Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná.

(1) Nejvyšší soud přezkoumá správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předchází.

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona omezena podle § 291 odst. 3, přezkoumá správnost jen oněch výroků napadeného rozhodnutí, které se týkají osoby, jíž se stížnost pro porušení zákona dotýká, jakož i řízení, jež této části napadeného rozhodnutí předchází.

(1) Výrok podle § 295 se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde.

(2) Byl-li však porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 295 napadené rozhodnutí (jeho část), po případě též vadné řízení mu předcházející, jakož i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí (jeho část) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, nemohou v něm mít nadále podklad. Zruší-li výrok o vině, zruší též celý výrok o trestu, jakož i výroky o nároku poškozeného na náhradu škody a o tom, zda obžalovaný zažalovaným skutkem ohrozil vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, pokud ve zrušeném výroku o vině mají podklad. Ustanovení § 287 se užije obdobně.

(3) I když porušení zákona se nestalo v neprospěch obviněného, může nejvyšší soud postupovat podle odstavce 2, jestliže takový postup navrhne generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu ve stížnosti pro porušení zákona podané do 3 měsíců po právní moci napadeného rozhodnutí (jeho části), a jde-li o rozhodnutí soudu druhé stolice, do 3 měsíců po doručení tohoto rozhodnutí prokurátoru a jestliže nejvyšší soud rozhodne o stížnosti pro porušení zákona nejpozději do 3 měsíců od jejího podání.

(4) Je-li toho podle povahy věci třeba, nejvyšší soud

(5) Byl-li však zrušen rozsudek, nemůže nejvyšší soud sám

(6) Jestliže je nezákonný jen některý výrok napadeného rozhodnutí (jeho části) a lze jej oddělit od ostatních, omezí nejvyšší soud své rozhodnutí podle odstavce 2 až 5 jen na tento výrok.

(1) Byl-li zákon porušen jen v neprospěch obviněného, nemůže novým rozhodnutím dojít ke změně v neprospěch obviněného.

(2) Byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení podle předchozích ustanovení; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

(1) Skončilo-li trestní stíhání pravomocným rozsudkem nebo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, lze v trestním stíhání pro týž skutek pokračovat jen tehdy, byla-li povolena obnova tohoto řízení.

(2) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 se povolí,

(3) Obnova v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže

(4) Obnova je vyloučena též tehdy, jestliže návrh na povolení obnovy, směřující proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody, nebyl podán do pěti let po právní moci odsuzujícího rozsudku.

(1) Bylo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě zastaveno usnesením prokurátora, lze v trestním stíhání proti této osobě pro týž skutek pokračovat jen tehdy, byla-li povolena obnova tohoto řízení.

(2) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 se povolí,

(3) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže jsou zde okolnosti uvedené v § 300 odst. 3.

(1) Obnovu lze povolit jen na návrh oprávněné osoby.

(2) Návrh v neprospěch obviněného může podat jen prokurátor.

(3) Návrh ve prospěch obviněného mohou kromě obviněného podat též osoby, které by mohly podat odvolání v jeho prospěch; mohou tak učinit i po smrti obviněného. Prokurátor a jiné osoby, které by mohly podat odvolání ve prospěch obviněného i proti jeho vůli, mohou i proti jeho vůli podat též návrh na povolení obnovy v jeho prospěch.

(4) Doví-li se soud, úřad nebo jiný státní orgán o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji prokurátoru. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, a prokurátor takový návrh nepodá sám, je povinen neprodleně o ní zpravit obviněného, nebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu.

(1) O návrhu na povolení obnovy směřujícím toliko proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody rozhoduje lidový soud s pravomocí ve věcech občanskoprávních, v jehož obvodě má poškozený bydliště, a nemá-li bydliště, lidový soud, v jehož obvodě má poškozený pobyt.

(2) V ostatních případech rozhoduje o návrhu na povolení obnovy soud, který ve věci rozhodl v první stolici, a v případě, že trestní stíhání bylo zastaveno usnesením prokurátora, soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě. Přestože v první stolici rozhodl lidový soud, rozhoduje o návrhu na povolení obnovy krajský soud, jestliže to navrhuje krajský prokurátor s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo důkazům najevo vyšlým jde o trestný čin náležející k příslušnosti krajského soudu.

(1) O návrhu na povolení obnovy směřujícím toliko proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody rozhoduje lidový soud přiměřeně podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) V ostatních případech rozhoduje o návrhu na povolení obnovy soud ve veřejném zasedání. Shledá-li, že návrh na povolení obnovy není důvodný anebo že byl podán neoprávněnou osobou, že směřuje jen proti rozhodnutí (jeho části), u něhož obnova není přípustná, nebo že obnova je vyloučena (§§ 300 a 301), návrh zamítne. Jinak obnovu povolí a zruší původní rozhodnutí, avšak jen potud, pokud je návrh na povolení obnovy důvodný; zruší-li, byť i jen z části, výrok o vině, zruší celý výrok o trestu, jakož i výroky o nároku poškozeného na náhradu škody a o tom, zda zažalovaným skutkem byla ohrožena vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, pokud mají v něm podklad. Zároveň zruší rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, nemohou v něm mít nadále podklad. Jestliže soud povolí obnovu, pokud jde o výrok o vině, a jestliže to považuje pro objasnění věci za potřebné, může spolu se zrušením původního rozhodnutí vyslovit, že se věc vrací prokurátoru k došetření. Takové rozhodnutí má účinky uvedené v §§ 203 a 206.

(3) Zamítnout návrhy na povolení obnovy v případě, že návrh byl podán neoprávněnou osobou, že směřuje jen proti rozhodnutí (jeho části), u něhož obnova není přípustná, nebo že obnova je vyloučena (§§ 300 a 301), může soud též v neveřejném zasedání.

(4) Proti rozhodnutí, podle odstavců 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Byl-li podán návrh na povolení obnovy ve prospěch odsouzeného, odloží soud výkon trestu smrti až do rozhodnutí o tomto návrhu; stejně může na tutéž dobu odložit nebo přerušit také výkon jiných trestů.

(2) Vykonává-li se na odsouzeném v době rozhodování o návrhu na povolení obnovy trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení, jímž se spolu s povolením obnovy zruší výrok o trestu obsažený v původním rozsudku, neprodleně o vazbě obviněného.

(1) Jestliže byla pravomocně povolena obnova týkající se toliko výroku o nároku poškozeného na náhradu škody a řízení ve věci samé nebylo spojeno již s řízením o návrhu na obnovu, koná nové řízení o tomto nároku lidový soud povolivší obnovu, a to podle předpisu o řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) Byla-li pravomocně povolena obnova řízení skončeného usnesením prokurátora o zastavení trestního stíhání, v přípravném řízení se pokračuje.

(3) V ostatních případech koná po pravomocném povolení obnovy nové hlavní líčení na podkladě původní obžaloby soud, který o povolení obnovy rozhodl v první stolici, ledaže bylo vysloveno, že se věc vrací prokurátoru k došetření (§ 304 odst. 2). Jestliže byla povolena obnova, jen pokud jde o některý z více sbíhajících se trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný trest nebo více trestů, jež jsou navzájem v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák., a soud vyslovil, že se věc vrací prokurátoru k došetření, stanoví soud po právní moci usnesení povolujícího obnovu ve veřejném zasedání přiměřený trest za zbývající trestné činy; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Rozhodnutí vyšetřovacího orgánu a prokurátora vykonává vyšetřovací orgán nebo prokurátor, který rozhodnutí učinil.

(2) Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v první stolici.

(3) Opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v první stolici.

(4) Výkon jiných rozhodnutí soudu zařizuje, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu tohoto soudu.

(1) O zahlazení rozhoduje lidový soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu má nebo naposledy měl bydliště, a to i tehdy, jde-li o odsouzení vojenským soudem.

(2) Je-li však odsouzený příslušníkem ozbrojených sborů z povolání v činné službě, rozhoduje o zahlazení odsouzení vojenský obvodový soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu konal službu, a to i tehdy, nejde-li o odsouzení vojenským soudem.

(3) Proti rozhodnutí o zahlazení odsouzení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Jakmile rozhodnutí o zahlazení odsouzení nabylo právní moci, vyrozumí předseda senátu odsouzeného, navrhovatele a orgán, který vede rejstřík trestů; zahlazené odsouzení nesmí být ve výpisu z rejstříku trestů vykazováno.

(2) Byl-li návrh na zahlazení odsouzení zamítnut, může být znovu podán teprve po uplynutí jednoho roku, ledaže by návrh byl zamítnut jen proto, že dosud neuplynula doba zákonem stanovená pro zahlazení.

(1) Řízení o žádosti za milost koná v přípravném řízení generální prokurátor.

(2) Shledá-li generální prokurátor, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.

(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.

(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo generální prokurátor, trestní stíhání se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním stíhání nepokračuje a obviněný se propustí z vazby.

(1) Řízení o žádosti za milost koná po podání obžaloby ministerstvo spravedlnosti.

(2) Shledá-li ministr spravedlnosti, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.

(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.

(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo ministr spravedlnosti, v zahájeném trestním stíhání se zatím nepokračuje a obviněný se propustí z vazby anebo výkon trestu se odloží nebo přeruší.

(1) Rozhodnutí o tom, do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, činí soud, který rozhodl v první stolici. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Vztahuje-li se amnestie zároveň na několik trestů uložených témuž obžalovanému různými soudy, je k rozhodnutí podle odstavce 1 příslušný onen soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, a nelze-li takto příslušnost určit, soud, který rozhodoval naposledy.

(1) Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů, za které byl uložen trest úhrnný nebo více trestů, které jsou k sobě v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák. a posud nebyly zcela vykonány, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy amnestií nedotčené. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 činí ve veřejném zasedání soud, který rozhodl v první stolici; je-li takto příslušno několik soudů, rozhodne soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, jinak soud, který rozhodoval naposledy.

(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu vazbou, a to počínaje od zadržení, zatčení anebo vzetí do vazby nebo do prozatímní vazby až do propuštění na svobodu, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li obžaloby zproštěn nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno.

(2) Právo žádat náhradu škody nepřísluší však tomu,

(3) Obviněný může však i v případech uvedených v odstavci 2 žádat za náhradu škody za dobu, o kterou byla vazba nesprávným postupem vyšetřovacího orgánu, prokurátora nebo soudu anebo jinak proti zákonu prodloužena.

(4) Za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny (§ 401) nepřísluší právo žádat za náhradu škody.

(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravné opatření, propadnutí jmění nebo věci, trest peněžitý nebo pokuta, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li v pozdějším řízení obžaloby zproštěn nebo bylo-li později trestní stíhání zastaveno.

(2) O náhradu škody za trest může žádat i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než ke kterému byl odsouzen zrušeným rozsudkem, a ten, na němž byl vykonán trest odnětí svobody delšího trvání, než který mu byl uložen.

(3) Právo žádat náhradu škody za trest nepřísluší však tomu,

(1) Nárok na náhradu škody za vazbu nebo za trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba nejpozději do jednoho roku od právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, ministerstvo spravedlnosti, aby jí přiznalo náhradu.

(2) Nepřizná-li ministerstvo spravedlnosti náhradu do tří měsíců od uplatnění nároku nebo není-li oprávněná osoba s přiznanou výší náhrady spokojena, může svůj nárok uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.