ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM

PŘEDBĚŽNÉ PROJEDNÁNÍ OBŽALOBY,
Rozhodnutí
Účinky přijetí obžaloby

HLAVNÍ LÍČENÍ

VEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ

NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ

ODVOLÁNÍ A ŘÍZENÍ O NĚM
Oprávněné osoby
Rozhodnutí v neveřejném zasedání
Odvolací líčení
Rozhodnutí v odvolacím líčení
Společná ustanovení o rozhodování odvolacího soudu
Řízení u soudu první stolice po zrušení rozsudku

STÍŽNOST PRO PORUŠENÍ ZÁKONA A ŘÍZENÍ O NÍ

Příprava hlavního líčení
Nařízení hlavního líčení

Veřejnost hlavního líčení

Zahájení hlavního líčení
Počátek hlavního líčení

Řízení hlavního líčení

Dokazování
Výslech obžalovaného
Provádění dalších důkazů
Součinnost stran při dokazování

Závěr hlavního líčení
Závěrečné řeči

Odročení hlavního líčení

Rozhodnutí soudu v hlavním líčení
Podklad pro rozhodnutí
Rozsudek

Rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení

OBNOVA ŘÍZENÍ
Podmínky
Řízení o návrhu na povolení obnovy
Řízení po povolení obnovy

ZVLÁŠTNÍ ZPŮSOBY ŘÍZENÍ

Řízení proti mladistvým

Řízení proti uprchlému

Řízení za stanného práva
Stanné řízení

VYKONÁVACÍ ŘÍZENÍ

Výkon trestu smrti

Výkon trestu odnětí svobody
Nařízení výkonu trestu
Odklad výkonu trestu

Výkon nápravného opatření

Výkon některých vedlejších trestů
Výkon trestu propadnutí jmění
Zajištění výkonu trestu propadnutí jmění
Výkon trestu peněžitého
Nařízení výkonu náhradního trestu

Výkon ochranného léčení a ochranné výchovy

Výkon některých jiných rozhodnutí

ZAHLAZENÍ ODSOUZENÍ

UDĚLENÍ MILOSTI
Řízení o žádosti za milost

ODŠKODNĚNÍ ZA VAZBU A ZA TREST

PRÁVNÍ STYK S CIZINOU

Vyžádání z ciziny

Vydání do ciziny

(1) Podanou obžalobu je nutno u soudu předběžně projednat, jestliže

a) skutek obviněného je v ní označen jako trestný čin, na který zákon stanoví trest smrti nebo trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje dvě léta,

c) jde o řízení proti mladistvému, nebo

b) obviněný je ve vazbě,

d) jde o řízení proti uprchlému.

(2) Mimo případy uvedené v odstavci 1 se obžaloba u soudu předběžně projedná jen tehdy, nařídí-li to předseda senátu, zejména proto, že je na místě učinit některé z rozhodnutí uvedených v § 199 odst. 1 písm. a) až d) nebo v § 199 odst. 2.

(1) Při předběžném projednání obžaloby přezkoumá soud na podkladě spisu,

a) zda je k projednání věci příslušný,

c) zda právní posouzení skutku v obžalobě jest správné,

b) zda tu nejsou skutečnosti odůvodňující zastavení nebo přerušení trestního stíhání,

e) zda věc je dostatečně objasněna a zda výsledky přípravného řízení odůvodňují obžalobu.

d) zda přípravné řízení bylo provedeno podle zákona, zejména zda v něm nebyly porušeny procesní předpisy zaručující práva obviněného,

(2) Při předběžném projednání přezkoumá soud vždy obžalobu v celém rozsahu, i když důvod, pro který předběžné projednání bylo nařízeno, se týká jen její části.

(1) Předběžné projednání obžaloby se koná v neveřejném zasedání. Předseda senátu podá o věci zprávu zaměřenou na otázky, které je třeba řešit (§ 197).

(2) Před zasedáním může předseda senátu za účelem usnadnění rozhodnutí vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení.

(3) Důkazy týkající se podstaty obvinění se v tomto období řízení neprovádějí.

(1) Po probrání věci soud

a) postoupí věc jinému soudu, není-li sám k jejímu projednání příslušný,

b) trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d),

c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 192 odst. 1,

e) obžalobu přijme.

d) věc vrátí prokurátoru k došetření, je-li toho třeba k odstranění vad přípravného řízení nebo k náležitému objasnění věci, nebo

(2) Soud může trestní stíhání zastavit též tehdy, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 192 odst. 2, nebo věc postoupit, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 194 a soud považuje takové vyřízení za postačující.

(3) Proti rozhodnutím podle odstavce 1 písm. a) až d) a odstavce 2 může prokurátor podat stížnost, jež má, pokud nejde o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek.

(1) Vrátí-li soud věc prokurátoru k došetření, uvede v usnesení, v kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, po případě které úkony je ještě třeba provést.

(2) Po právní moci rozhodnutí o vrácení věci prokurátoru k došetření se věc vrací do stavu přípravného řízení.

(3) Došetření je třeba provést ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí soudu. Prodloužit tuto lhůtu může jen nadřízený prokurátor.

(1) Rozhodne-li soud, že obžalobu přijímá, projedná zároveň opatření potřebná k zajištění úspěšného provedení hlavního líčení a rozhodne, zda účast prokurátora při něm je povinná a zda obžalovaný musí mít obhájce, a zda by bylo možno hlavní líčení konat, i kdyby se obžalovaný nedostavil (§ 217 odst. 4).

(2) Je-li toho třeba, rozhodne také o vyloučení některé věci ze společného řízení nebo o spojení věci ke společnému řízení, a o rozsahu, v jakém se bude u hlavního líčení provádět dokazování.

(1) Podá-li prokurátor ve věci, která mu byla soudem vrácena, obžalobu znovu, koná se o ní za podmínek uvedených v § 196 nové předběžné projednání.

(2) Za těchto podmínek se obžaloba znovu předběžně projedná také u soudu, jemuž byla věc podle § 199 odst. 1 písm. a) postoupena.

(1) Vezme-li prokurátor obžalobu zpět dříve, než byla soudem přijata, a ve věcech, v nichž se nekonalo předběžné projednání obžaloby, dříve, než bylo zahájeno hlavní líčení (§ 220), vrací se věc do stavu přípravného řízení.

(2) Prohlášení prokurátora o zpětvzetí obžaloby po přijetí obžaloby soudem a ve věcech, v nichž se nekonalo předběžné projednání obžaloby, po zahájení hlavního líčení (§ 220) je neúčinné a nezbavuje soud povinnosti o obžalobě rozhodnout.

(2) Osoby, jimž se obžaloba doručuje, je nutno zároveň vyzvat, aby návrhy na provedení dalších důkazů u hlavního líčení včas soudu sdělily s uvedením okolností, které mají být těmito důkazy objasněny.

(1) Obžalobu, která byla po předběžném projednání soudem přijata anebo kterou nebylo třeba předběžně projednávat, doručí předseda senátu obžalovanému a jeho obhájci, a není-li obžalovaný svéprávný, též jeho zákonnému zástupci. Obžalobu, která obsahuje návrh na zabrání věci náležející jiné osobě než obžalovanému, doručí předseda senátu také této osobě. K doručované obžalobě se připojí seznam důkazů, pokud nebyl pojat již do obžaloby. Byla-li obžaloba předběžně projednána, připojí se k ní též opis usnesení o jejím přijetí soudem.

(3) Obžaloba musí být doručena nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení nebo s vyrozuměním o něm.

(2) Dojdou-li ještě před hlavním líčením návrhy na provedení dalších důkazů, učiní předseda senátu potřebná opatření, aby důkazy, s jejichž připuštěním je možno počítat, byly po ruce a bylo je možno při hlavním líčení provést.

(1) Hlavní líčení připraví předseda senátu tak, aby je bylo možno skončit při jediném zasedání.

(3) Považuje-li to k přípravě hlavního líčení za potřebné, může předseda senátu vyslechnout obžalovaného, zejména o tom, zda chce učinit nová sdělení nebo nové návrhy.

(2) Náhradní soudce má při hlavním líčení postavení člena senátu. Má zejména právo klást vyslýchaným osobám otázky a dožadovat se vysvětlení. Porady a hlasování se však zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce, za něhož nastoupil náhradní soudce, se hlavního líčení dále již neúčastní.

(1) Bude-li hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda soudu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci náhradní.

(2) Obžalovaného je třeba při předvolání upozornit na to, že nedostaví-li se, může být předveden. Přichází-li v úvahu možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného (§ 217 odst. 4), je třeba obžalovaného při předvolání na tuto možnost upozornit.

(1) Den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání a obhájce od vyrozumění měli aspoň pětidenní lhůtu k přípravě a aby tato lhůta byla podle možnosti zachována i u ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo se o něm vyrozumívají (§ 213). Lhůtu k přípravě lze u obžalovaného a obhájce zkrátit jen s jejich souhlasem, a to nikoli pod tři dny.

(1) Hlavní líčení se koná veřejně.

(2) Přístup k němu lze odepřít jen osobám nezletilým, osobám ozbrojeným, pokud povinnost nosit zbraň jim neukládají služební předpisy, a osobám, které se dostavily ve stavu vzbuzujícím pohoršení. Veřejnosti hlavního líčení není na překážku, učiní-li se nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně.

(1) Veřejnost může být vyloučena, jen kdyby veřejné projednávání věci při hlavním líčení ohrozilo státní, hospodářské nebo služební tajemství, nerušený průběh jednání anebo mravnost. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení.

(2) Rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně.

(3) O vyloučení veřejnosti rozhodne soud po slyšení obžalovaného usnesením, které se veřejně vyhlásí.

(1) Soud může z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup, i když veřejnost byla vyloučena.

(3) Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, upozorní předseda senátu přítomné na trestní následky toho, kdyby nepovolaným osobám vyjevili skutečnosti, o nichž se při jednání dovědí; může též zakázat, aby si přítomní činili písemné poznámky.

(2) Na žádost obžalovaného musí být k hlavnímu líčení povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům. Je-li obžalovaných více, má právo na volbu důvěrníků každý z nich. Jestliže by tak celkový počet důvěrníků vzrostl na více než šest a obžalovaní se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr soud. Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, mohou být za důvěrníky zvoleny jen takové osoby, proti nimž nemá soud námitek.

(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele a zpravidla též za účasti prokurátora.

a) ve vazebních věcech,

d) rozhodne-li tak soud při předběžném projednání obžaloby.

c) v řízení proti uprchlému,

b) v řízení proti mladistvému,

(2) Účast prokurátora při hlavním líčení je povinná

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán,

(4) V nepřítomnosti obžalovaného lze, nejde-li o řízení proti uprchlému, hlavní líčení provést jen výjimečně, a to jsou-li zde současně tyto podmínky:

c) soud pro malou závažnost věci a pro jasnost důkazního materiálu má za to, že věc lze i bez přítomnosti obžalovaného spolehlivě rozhodnout.

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení (§ 7 odst. 1) vyslechnut a byla dodržena ustanovení o vznesení obvinění a o seznámení obviněného s výsledky přípravného řízení,

(3) Jde-li o případ, kdy účast prokurátora při hlavním líčení je povinná, musí mít obžalovaný obhájce, ledaže by výslovně prohlásil, že si obhájce nepřeje. Obžalovaný však musí mít obhájce vždy, koná-li se řízení o trestném činu, na který stanoví zákon trest smrti nebo trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, nebo považuje-li to soud za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obžalovaného má pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

(1) Před zahájením hlavního líčení sdělí předseda senátu věc, která bude projednávána, zjistí, zda se osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, dostavily, a zjistí jejich totožnost, a to zpravidla podle občanských průkazů. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována.

(2) Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést či zda je nutno je odročit. V tom případě se soud usnese také na opatřeních, kterých je třeba k tomu, aby účast nedostavivší se osoby při příštím hlavním líčení byla zajištěna.

(2) Poškozeného předseda senátu vyzve, aby učinil návrh stran svého nároku na náhradu škody.

(3) Uplatňuje-li někdo nárok, který mu zřejmě nepřísluší, nebo nárok, o němž nelze rozhodovat v řízení před soudem, vysloví soud usnesením, že jej jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Toto rozhodnutí neváže soud, před nímž by nárok byl uplatněn v řízení ve věcech občanskoprávních.

(1) Osoby, které mají být slyšeny jako svědci, vyzve předseda senátu, aby se odebraly do vykázaného jim prostoru a bez jeho dovolení se nevzdalovaly. Podle potřeby může učinit opatření, aby se zamezilo domlouvání svědků mezi sebou a se stranami.

(1) Hlavní líčení řídí předseda senátu.

(3) Kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole.

(2) Je povinen přitom dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci.

(2) Obžalovaný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Byl-li mu povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.

(1) Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu vykázat z jednací síně.

(3) Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného může být čten jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčiny.

(1) Po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže obžalovaného, zda obžalobě porozuměl. Je-li toho třeba, vysvětlí obžalovanému způsobem pro něho nejsrozumitelnějším podstatu obvinění.

(2) Obžalovanému je nutno poskytnout možnost, aby souvisle vylíčil skutkový děj a přednesl své vyjádření k tvrzení obžaloby. Teprve potom má předseda senátu obžalovanému klást otázky k odstranění mezer a k vysvětlení rozporů v jeho výpovědi.

a) prokurátor i obžalovaný s tím souhlasí, nebo

a) zemřela nebo se stala duševně chorou nebo nezvěstnou, nebo

(2) Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka lze číst také tehdy, jestliže taková osoba

(1) Místo výslechu svědka nebo znalce při hlavním líčení lze číst protokol o jejich výpovědi jen zcela výjimečně, jestliže soud tak rozhodne, ježto pro menší závažnost dokazované skutečnosti a jasnost ostatního důkazního materiálu nepokládá osobní výslech za nutný a zároveň

b) osobní přítomnost svědka nebo znalce by byla spojena s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.

b) při hlavním líčení neoprávněně odepřela vypovídat nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi.

(2) Jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

(1) Listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se nahlédnout do nich stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

(3) Po řeči prokurátora zdůvodní své návrhy poškozený, po případě jeho zmocněnec.

(2) Prokurátor nejprve shrne a zhodnotí výsledky hlavního líčení a vyjádří se o nebezpečnosti činu pro společnost a možnostech nápravy obžalovaného. Může mluvit i k otázce trestu, nesmí však navrhovat určitou jeho výměru.

(1) Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že další důkazy se nepřipouštějí, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.

(6) Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci.

(4) Na to udělí předseda senátu slovo obhájci a obžalovanému, a je-li nesvéprávný, též jeho zákonnému zástupci. Je-li obžalovaných více, stanoví pořadí jejich řečí. Po nich udělí slovo zúčastněné osobě a jejímu zmocněnci.

(5) Ujal-li se po řeči obhájce nebo obžalovaného znovu slova prokurátor, mají obhájce a obžalovaný právo na to odpovědět.

(1) Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem, poslednímu slovu obžalovaného nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno.

(2) Po doplnění dokazování je třeba znovu dát slovo k závěrečným řečem a poslednímu slovu, a to i tehdy, nebylo-li třeba hlavní líčení k doplnění dokazování odročit.

(3) Při pokračování v odročeném hlavním líčení přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, musí být provedeno hlavní líčení vždy znovu.

b) obžalovaný nemá obhájce, ač jej mít musí,

d) je třeba provést důkazy, které nelze ihned opatřit, nebo

e) objeví se jiná překážka, pro kterou nelze v hlavním líčení pokračovat.

c) nedostaví se osoba, jejíž osobní účast při hlavním líčení je nutná a jejíž přítomnost nelze jinak zajistit,

a) nebyla zachována předepsaná lhůta k přípravě (§ 212 odst. 1),

(1) Soud odročí hlavní líčení, jestliže

(2) Dříve než se hlavní líčení odročí, nutno zjistit, zda strany nehodlají navrhnout další důkazy.

(1) Soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

(2) Vyjdou-li při hlavním líčení najevo okolnosti ukazující na to, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, zaznamená soud tyto okolnosti v protokole a jeho opis zašle prokurátoru.

(3) Jestliže však skutek nově najevo vyšlý souvisí těsně se skutkem, který je předmětem projednávané obžaloby, a je žádoucí společné projednání a rozhodnutí, vrátí soud věc prokurátoru k došetření, ledaže by prokurátor u hlavního líčení prohlásil, že obžalovaného pro skutek nově najevo vyšlý nestíhá.

(2) Jestliže by však skutek měl být posuzován podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, a obžalovaný na možnost tohoto přísnějšího posouzení nebyl už upozorněn podle § 202, musí jej soud na tuto možnost upozornit a hlavní líčení k přípravě obhajoby odročit, ledaže by obžalovaný výslovně žádal, aby se v hlavním líčení bez odročení pokračovalo. Při odročení je nutno zachovat lhůtu k přípravě podle § 212.

(1) Shledá-li soud na podkladě výsledků hlavního líčení, že skutek, pro který je obžalovaný stíhán, má být při správném použití zákona posuzován podle jiného ustanovení, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, a že je třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení ještě dalšího objasnění věci, zejména s hlediska možnosti nové obhajoby, vrátí věc prokurátoru k došetření. Je-li však věc plně objasněna, takže došetření není třeba, rozhodne nejsa vázán právním posouzením skutku v obžalobě.

(2) Prohlásí-li prokurátor ve věci, která mu byla vrácena podle § 238 odst. 3, že skutek nově najevo vyšlý nestíhá, pokračuje soud v jednání na podkladě původní obžaloby. Obžaloba se v tomto případě znovu předběžně neprojednává.

(1) Věc vrácená prokurátoru k došetření podle § 238 odst. 3 a podle § 239 odst. 1 se vrací do stavu přípravného řízení.

(3) Lhůta uvedená v § 203 odst. 3 se vztahuje i na věci vrácené podle § 238 odst. 3 a § 239 odst. 1.

b) není-li tento skutek trestným činem ani přestupkem,

a) nebylo-li prokázáno, že skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, byl vůbec spáchán,

c) nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal právě obžalovaný,

d) není-li obžalovaný pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

e) zanikla-li trestnost činu.

(1) Shledal-li soud důvod pro vyslovení ochranného opatření proti obžalovanému, může je nařídit i bez návrhu prokurátora.

(2) Jestliže v takovém případě potřebuje soud provést ještě další důkazy, které nemohou být provedeny ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.

(3) Postupovat podle odstavce 2 lze i tehdy, jestliže prokurátor učinil návrh na zabrání věci nenáležející obžalovanému.

(3) Přizná-li soud uplatněný nárok, ať již z jakéhokoli důvodu, jen z části, odkáže poškozeného se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

(5) Rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 soud neučiní, jestliže poškozený o přiznání nároku nepožádal do zahájení hlavního líčení.

(4) Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Lhůta k plnění činí 15 dnů. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

(1) Zprostí-li soud obžalovaného obžaloby, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) Uzná-li soud obžalovaného vinným, přizná poškozenému nárok na náhradu škody vůči obžalovanému, jestliže nárok a jeho výše jsou výsledky trestního řízení odůvodněny. Jinak odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 a 2 může prokurátor podat stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou okolnosti uvedené v § 6.

(2) Soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou důvody uvedené v § 192 odst. 2.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 se může týkat také jen některého ze skutků, pro které byla podána obžaloba.

(1) Soud přeruší trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d).

(2) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.

(3) Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil, nebo jímž zamítl návrh na pokračování v něm, může prokurátor podat stížnost.

(1) Shledá-li soud, že není příslušný, postoupí věc soudu příslušnému. Je však povinen věc sám rozhodnout, jestliže jde toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný nepříslušnost nenamítl; stejně je povinen věc rozhodnout, měla-li by věc být postoupena soudu téhož druhu, avšak nižší stolice.

(2) Postoupit věc jinému soudu však nemůže soud, jemuž byla věc postoupena nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, jež má, pokud jde o zastavení trestního stíhání, odkladný účinek.

(1) I tehdy, když obžaloba byla soudem přijata, soud v neveřejném zasedání trestní stíhání

a) zastaví, jestliže okolnosti uvedené v § 6 nastanou nebo najevo vyjdou mimo hlavní líčení,

b) přeruší, jestliže okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d) nastanou nebo najevo vyjdou mimo hlavní líčení.

(1) Veřejné zasedání je předseda senátu povinen připravit tak, aby jednání bylo možno skončit při jediném zasedání. Za tím účelem zařídí vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení veřejného zasedání, zejména aby důkazy, s jejichž připuštěním je možno počítat, byly po ruce a bylo je možno při veřejném zasedání bezodkladně provést.

(2) K veřejnému zasedání předvolá předseda senátu osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná.

(3) O veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora, osobu, na jejíž podnět k veřejnému zasedání dochází, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, nebyly-li předvolány podle odstavce 2, a dále jejich obhájce nebo zmocněnce a zákonného zástupce; k předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

(4) Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, na jejíž podnět k veřejnému zasedání dochází, a osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o něm aspoň třídenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem osoby, v jejímž zájmu je lhůta dána.

(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, není účast prokurátora a obhájce při veřejném zasedání nutná.

(1) Po zahájení veřejného zasedání přednese navrhovatel svůj návrh; není-li přítomen, přečte předseda senátu jeho návrh ze spisů. Koná-li se veřejné zasedání bez návrhu oprávněné osoby, sdělí předseda senátu podstatu věci. Poté se vyjádří osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím.

(2) Nato se provádějí důkazy. Na provádění důkazů se přiměřeně užije též ustanovení §§ 223 až 226, 228 až 230.

(3) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, udělí mu předseda senátu poslední slovo.

(4) Po konečných návrzích se soud odebere k závěrečné poradě. Ustanovení § 235 se tu užije přiměřeně.

(5) Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí, a to veřejně.

a) nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast při veřejném zasedání je nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo

(1) Soud odročí zahájené veřejné zasedání z důležitých důvodů, zejména tehdy,

b) objeví-li se za veřejného zasedání potřeba provést důkazy, jež nelze provést ihned.

(2) Při pokračování v odročeném veřejném zasedání přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení veřejného zasedání uplynula delší doba nebo se změnilo sestavení senátu, musí být provedeno celé jednání znova.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení nebo o zabrání vyhradil podle § 243 odst. 2 nebo 3, může je vyslovit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

(2) V řízení o ochranném léčení musí mít obviněný obhájce (§ 35).

(3) Proti rozhodnutí o ochranném léčení a o zabrání je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Neveřejné zasedání je předseda senátu povinen připravit tak, aby jednání bylo možno skončit při jediném zasedání. Za tím účelem zařídí vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení neveřejného zasedání, zejména provede potřebné důkazy.

(2) O neveřejném zasedání vyrozumí předseda senátu prokurátora.

(1) Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností.

(2) Před tím, než se soud odebere k závěrečné poradě, udělí předseda senátu prokurátoru, je-li přítomen, slovo ke konečnému vyjádření nebo návrhu.

(3) Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí.

(1) Opravným prostředkem proti rozsudku soudu první stolice je odvolání.

(2) Odvolání má odkladný účinek.

a) prokurátor pro nesprávnost kteréhokoli z výroků,

(1) Rozsudku může odvoláním odporovat

b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká,

c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku, který se jí přímo dotýká.

(2) Osoba oprávněná odporovat rozsudku pro nesprávnost některého jeho výroku může mu odporovat také pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, pokud toto porušení mohlo způsobit nesprávnost výroku.

(1) V neprospěch obžalovaného může podat odvolání jen prokurátor.

(2) Ve prospěch obžalovaného mohou podat odvolání též prokurátor, příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Prokurátor může tak učinit i proti vůli obžalovaného.

(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů (§§ 61 a 62) od doručení opisu rozsudku.

(2) Jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci (§ 143), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(3) Osobám uvedeným v § 263, s výjimkou prokurátora, končí lhůta k podání odvolání týmž dnem jako obžalovanému.

(1) Odvolání prokurátora a odvolání, které podává za obžalovaného jeho obhájce, musí být ve lhůtě uvedené v § 264 také odůvodněno tak, aby z něho bylo patrno, v které části je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo.

(2) Odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

(1) Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě.

(2) Odvolání prokurátora může vzít zpět i nadřízený prokurátor.

(3) Odvolání, které podal za obžalovaného jeho obhájce nebo jeho zákonný zástupce, a odvolání, které podala ve prospěch obžalovaného jiná oprávněná osoba, může být vzato zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného.

(4) Zpětvzetí odvolání vezme usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu, a bylo-li odvolání vzato zpět dříve, než byla věc odvolacímu soudu předložena, předseda senátu soudu první stolice.

(1) Předseda senátu doručí opis odvolání, po případě i opis podání, jímž bylo odvolání odůvodněno, ostatním stranám. Upozorní je přitom, že se mohou k odvolání vyjádřit. Dojde-li jejich vyjádření, doručí jeho opis odvolateli.

(2) Jakmile lhůta k podání odvolání všem oprávněným osobám uplynula, předloží předseda senátu spisy odvolacímu soudu.

(1) Odvolací soud zamítne odvolání v neveřejném zasedání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.

(2) Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu.

(1) Odvolací soud přeruší v neveřejném zasedání trestní stíhání, nastanou-li nebo vyjdou-li najevo teprve po vyhlášení napadeného rozsudku okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d).

(2) Odvolací soud zruší v neveřejném zasedání napadený rozsudek a přeruší trestní stíhání, měl-li tak učinit již soud první stolice (§ 246).

(1) Odvolací soud zruší v neveřejném zasedání napadený rozsudek a vrátí věc k novému projednání v první stolici, shledá-li, že v hlavním líčení, jež předcházelo rozsudku,

d) bylo jednáno v nepřítomnosti obžalovaného, ač pro to nebyly zákonné předpoklady.

c) obžalovaný neměl obhájce, ač šlo o případ, kdy ho mít musí, nebo

b) rozhodování se zúčastnil vyloučený soudce,

(2) Stejně postupuje odvolací soud, shledá-li, že obžalovanému nebyla poskytnuta lhůta k přípravě obhajoby (§ 212 odst. 1).

a) soud nebyl řádně obsazen,

(1) Odvolací soud zruší v neveřejném zasedání napadený rozsudek a vrátí věc k novému projednání v první stolici také tehdy, považuje-li to za potřebné

(2) Považuje-li to pro náležité objasnění věci odvolací soud za potřebné, může při zrušení rozsudku též vyslovit, že se věc vrací prokurátoru k došetření. Takové rozhodnutí má účinky uvedené v §§ 203 a 206.

a) pro vady řízení rozsudku předcházejícího, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit náležité objasnění věci a práva obhajoby,

b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění, nebo

c) protože o podstatných okolnostech případu by v odvolacím řízení bylo nutno provádět obsáhlé dokazování.

(1) Nebylo-li odvolání zcela vyřízeno už v neveřejném zasedání, nařídí předseda senátu odvolací líčení.

(2) Na nařízení odvolacího líčení, na veřejnost, řízení a odročení odvolacího líčení, na provádění důkazů při něm a na přítomnost soudních osob při odvolacím líčení se užije ustanovení platných pro hlavní líčení. Účast prokurátora při odvolacím líčení je povinná. Obžalovaný musí mít při odvolacím líčení obhájce ve všech případech, kdy ho musel mít při hlavním líčení.

(3) V nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě, lze odvolací líčení konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při odvolacím líčení vzdává. V nepřítomnosti obžalovaného, který je na svobodě, lze odvolací líčení konat jen tehdy, jestliže byl k odvolacímu líčení včas a řádně předvolán.

(3) Nejsou-li strany přítomny nebo žádají-li o to, přečte se jejich odvolání nebo vyjádření k němu ze spisu.

(2) Po tomto přednesu vyzve strany, aby se k věci vyjádřily. Strana, která podala odvolání, obdrží slovo nejdříve.

(1) Po zahájení odvolacího líčení přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek, sdělí podstatný obsah dosavadního řízení a uvede, které vady rozsudku anebo řízení jemu předcházejícího jsou v odvolání vytýkány.

b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým jej mohl uznat vinným soud první stolice (§ 239),

a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž ho soud první stolice obžaloby zprostil,

b) o skutkový stav, který zjistil sám na podkladě důkazů provedených v odvolacím líčení.

a) o skutkový stav, který soud první stolice v napadeném rozsudku správně zjistil, nebo

(2) Odvolací soud však nemůže sám

(1) Odvolací soud může napadený rozsudek zrušit a sám hned ve věci rozsudkem rozhodnout jen tehdy, jestliže své rozhodnutí opírá

(3) Nerozhodne-li odvolací soud podle odstavce 1 anebo nemůže-li sám rozhodnout ve věci z některého z důvodů uvedených v odstavci 2, zruší napadený rozsudek a věc vrátí k novému projednání v první stolici.

c) uložit obžalovanému trest smrti, neuložil-li mu jej už soud první stolice.

(1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon, jakož i proti pravomocnému rozhodnutí soudu, které bylo učiněno na základě vadného postupu řízení, může generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat u nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona; generální prokurátor ji může podat i proti takovému rozhodnutí prokurátora.

(2) Pokud jde o trest, lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je v očividném nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

(3) Týká-li se rozhodnutí uvedené v odstavci 1 více osob, lze podat stížnost pro porušení zákona též jen proti oné části rozhodnutí, která se týká některé z těchto osob.

(1) O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje nejvyšší soud ve veřejném zasedání za účasti generálního prokurátora.

(2) Směřuje-li stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí senátu nebo předsedy senátu nejvyššího soudu, rozhoduje o ní plenum nejvyššího soudu, pokud si rozhodnutí nevyhradilo presidium nejvyššího soudu. Presidium a plenum nejvyššího soudu rozhodují v těchto případech v neveřejném zasedání za účasti generálního prokurátora.

(3) Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná.

(1) Nejvyšší soud přezkoumá správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předchází.

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona omezena podle § 291 odst. 3, přezkoumá správnost jen oněch výroků napadeného rozhodnutí, které se týkají osoby, jíž se stížnost pro porušení zákona dotýká, jakož i řízení, jež této části napadeného rozhodnutí předchází.

(1) Výrok podle § 295 se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde.

(2) Byl-li však porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 295 napadené rozhodnutí (jeho část), po případě též vadné řízení mu předcházející, jakož i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí (jeho část) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, nemohou v něm mít nadále podklad. Zruší-li výrok o vině, zruší též celý výrok o trestu, jakož i výroky o nároku poškozeného na náhradu škody a o tom, zda obžalovaný zažalovaným skutkem ohrozil vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, pokud ve zrušeném výroku o vině mají podklad. Ustanovení § 287 se užije obdobně.

(3) I když porušení zákona se nestalo v neprospěch obviněného, může nejvyšší soud postupovat podle odstavce 2, jestliže takový postup navrhne generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu ve stížnosti pro porušení zákona podané do 3 měsíců po právní moci napadeného rozhodnutí (jeho části), a jde-li o rozhodnutí soudu druhé stolice, do 3 měsíců po doručení tohoto rozhodnutí prokurátoru a jestliže nejvyšší soud rozhodne o stížnosti pro porušení zákona nejpozději do 3 měsíců od jejího podání.

b) rozhodne sám ve věci.

a) nařídí soudu nebo prokurátoru, o jehož rozhodnutí jde, anebo jinému soudu nebo prokurátoru, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je soud nebo prokurátor vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nejvyšší soud, nebo

(4) Je-li toho podle povahy věci třeba, nejvyšší soud

(5) Byl-li však zrušen rozsudek, nemůže nejvyšší soud sám

a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem obžaloby zproštěn nebo pro který bylo trestní stíhání zastaveno,

b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem,

c) uložit obžalovanému trest smrti.

(6) Jestliže je nezákonný jen některý výrok napadeného rozhodnutí (jeho části) a lze jej oddělit od ostatních, omezí nejvyšší soud své rozhodnutí podle odstavce 2 až 5 jen na tento výrok.

(1) Byl-li zákon porušen jen v neprospěch obviněného, nemůže novým rozhodnutím dojít ke změně v neprospěch obviněného.

(2) Byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení podle předchozích ustanovení; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

(1) Skončilo-li trestní stíhání pravomocným rozsudkem nebo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, lze v trestním stíhání pro týž skutek pokračovat jen tehdy, byla-li povolena obnova tohoto řízení.

b) vyjde-li jakkoli najevo, že prokurátor nebo soudce v původním řízení porušil trestným činem své úřední povinnosti.

a) vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo o tom, zda zažalovaným skutkem byla ohrožena vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl v očividném nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost,

(2) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 se povolí,

b) na skutek se vztahuje rozhodnutí presidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo, nebo

(3) Obnova v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže

c) obviněný zemřel.

a) trestnost skutku zanikla promlčením trestního stíhání,

(4) Obnova je vyloučena též tehdy, jestliže návrh na povolení obnovy, směřující proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody, nebyl podán do pěti let po právní moci odsuzujícího rozsudku.

(1) Bylo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě zastaveno usnesením prokurátora, lze v trestním stíhání proti této osobě pro týž skutek pokračovat jen tehdy, byla-li povolena obnova tohoto řízení.

a) vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy prokurátoru dříve neznámé, které by mohly odůvodnit podání obžaloby, nebo

(2) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 se povolí,

b) vyjde-li jakkoli najevo, že prokurátor v původním řízení porušil trestným činem své úřední povinnosti.

(3) Obnova řízení uvedeného v odstavci 1 v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže jsou zde okolnosti uvedené v § 300 odst. 3.

(1) Obnovu lze povolit jen na návrh oprávněné osoby.

(2) Návrh v neprospěch obviněného může podat jen prokurátor.

(3) Návrh ve prospěch obviněného mohou kromě obviněného podat též osoby, které by mohly podat odvolání v jeho prospěch; mohou tak učinit i po smrti obviněného. Prokurátor a jiné osoby, které by mohly podat odvolání ve prospěch obviněného i proti jeho vůli, mohou i proti jeho vůli podat též návrh na povolení obnovy v jeho prospěch.

(4) Doví-li se soud, úřad nebo jiný státní orgán o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji prokurátoru. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, a prokurátor takový návrh nepodá sám, je povinen neprodleně o ní zpravit obviněného, nebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu.

(1) O návrhu na povolení obnovy směřujícím toliko proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody rozhoduje lidový soud s pravomocí ve věcech občanskoprávních, v jehož obvodě má poškozený bydliště, a nemá-li bydliště, lidový soud, v jehož obvodě má poškozený pobyt.

(2) V ostatních případech rozhoduje o návrhu na povolení obnovy soud, který ve věci rozhodl v první stolici, a v případě, že trestní stíhání bylo zastaveno usnesením prokurátora, soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě. Přestože v první stolici rozhodl lidový soud, rozhoduje o návrhu na povolení obnovy krajský soud, jestliže to navrhuje krajský prokurátor s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo důkazům najevo vyšlým jde o trestný čin náležející k příslušnosti krajského soudu.

(1) O návrhu na povolení obnovy směřujícím toliko proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody rozhoduje lidový soud přiměřeně podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) V ostatních případech rozhoduje o návrhu na povolení obnovy soud ve veřejném zasedání. Shledá-li, že návrh na povolení obnovy není důvodný anebo že byl podán neoprávněnou osobou, že směřuje jen proti rozhodnutí (jeho části), u něhož obnova není přípustná, nebo že obnova je vyloučena (§§ 300 a 301), návrh zamítne. Jinak obnovu povolí a zruší původní rozhodnutí, avšak jen potud, pokud je návrh na povolení obnovy důvodný; zruší-li, byť i jen z části, výrok o vině, zruší celý výrok o trestu, jakož i výroky o nároku poškozeného na náhradu škody a o tom, zda zažalovaným skutkem byla ohrožena vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, pokud mají v něm podklad. Zároveň zruší rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, nemohou v něm mít nadále podklad. Jestliže soud povolí obnovu, pokud jde o výrok o vině, a jestliže to považuje pro objasnění věci za potřebné, může spolu se zrušením původního rozhodnutí vyslovit, že se věc vrací prokurátoru k došetření. Takové rozhodnutí má účinky uvedené v §§ 203 a 206.

(3) Zamítnout návrhy na povolení obnovy v případě, že návrh byl podán neoprávněnou osobou, že směřuje jen proti rozhodnutí (jeho části), u něhož obnova není přípustná, nebo že obnova je vyloučena (§§ 300 a 301), může soud též v neveřejném zasedání.

(4) Proti rozhodnutí, podle odstavců 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Byl-li podán návrh na povolení obnovy ve prospěch odsouzeného, odloží soud výkon trestu smrti až do rozhodnutí o tomto návrhu; stejně může na tutéž dobu odložit nebo přerušit také výkon jiných trestů.

(2) Vykonává-li se na odsouzeném v době rozhodování o návrhu na povolení obnovy trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení, jímž se spolu s povolením obnovy zruší výrok o trestu obsažený v původním rozsudku, neprodleně o vazbě obviněného.

(1) Jestliže byla pravomocně povolena obnova týkající se toliko výroku o nároku poškozeného na náhradu škody a řízení ve věci samé nebylo spojeno již s řízením o návrhu na obnovu, koná nové řízení o tomto nároku lidový soud povolivší obnovu, a to podle předpisu o řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) Byla-li pravomocně povolena obnova řízení skončeného usnesením prokurátora o zastavení trestního stíhání, v přípravném řízení se pokračuje.

(3) V ostatních případech koná po pravomocném povolení obnovy nové hlavní líčení na podkladě původní obžaloby soud, který o povolení obnovy rozhodl v první stolici, ledaže bylo vysloveno, že se věc vrací prokurátoru k došetření (§ 304 odst. 2). Jestliže byla povolena obnova, jen pokud jde o některý z více sbíhajících se trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný trest nebo více trestů, jež jsou navzájem v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák., a soud vyslovil, že se věc vrací prokurátoru k došetření, stanoví soud po právní moci usnesení povolujícího obnovu ve veřejném zasedání přiměřený trest za zbývající trestné činy; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

a) doba od právní moci původního rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává,

c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

b) nesmí mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen původním rozsudkem, a byl-li mu v původním řízení uložen trest úhrnný nebo více trestů, jež jsou navzájem v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák., nesmí přiměřený trest stanovený podle § 307 odst. 3 spolu s trestem, který bude po případě uložen za trestný čin, jehož se týkalo povolení obnovy, převyšovat trest uložený v původním řízení,

(1) Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, postoupí příslušný soud věc soudu, v jehož obvodu je bydliště mladistvého nebo u něhož je z jiných důvodů konání trestního řízení se zřetelem na zájem mladistvého nejúčelnější.

(2) Proti mladistvému a osobě starší než 18 let se koná společné řízení jen tehdy, jestliže pro to jsou důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i v tomto společném řízení ustanovení tohoto oddílu.

(3) Projednávání věci proti mladistvým koná pokud možno senát složený ze soudců, kteří mají zkušenosti ve výchově mládeže.

(1) Za vyšetřování musí mít mladistvý obhájce (§ 35) též, jestliže je ve vazbě.

(2) Při hlavním líčení, v odvolacím řízení a ve veřejném zasedání musí mladistvý mít obhájce (§ 35) vždy; prohlášení, že si obhájce nepřeje (§ 217 odst. 2) je neúčinné.

(2) Přijme-li soud obžalobu proti mladistvému, doručí ji předseda senátu též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(1) V řízení proti mladistvému se koná předběžné projednání obžaloby vždy.

(2) O hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu též orgán pověřený péčí o mládež.

d) předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního nebo odvolacího líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě; po návratu mladistvého do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.

b) soud smí vyloučit veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého,

c) zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež má právo činit návrhy a dávat vyslýchaným osobám otázky; slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém,

(1) Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého.

a) musí být přítomen prokurátor,

(3) Při hlavním líčení, odvolacím líčení a ve veřejném zasedání proti mladistvému

(1) Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(2) Nebyl-li orgán pověřený péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, doručí se opis usnesení také jemu, jestliže jde o usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena.

(1) Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně.

(2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.

(2) Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 243 odst. 2, může je vyslovit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

(1) Ustanovení tohoto oddílu se neužije

(2) Ustanovení § 310 odst. 1, § 315 odst. 2, § 316 odst. 3 písm. c), § 317 a § 318 odst. 1, se neužije v oboru vojenského soudnictví.

a) v řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršeným osmnáctým rokem, jednak po něm, jestliže zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo

b) dojde-li k vznesení obvinění až po dovršení devatenáctého roku obviněného.

(1) Jestliže osoba, proti níž má být vedeno trestní stíhání, se vyhýbá trestnímu stíhání buď pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, lze proti ní konat řízení proti uprchlému.

(2) Řízení proti uprchlému nelze konat proti mladistvému.

(3) Stanné právo se vyhlásí ve všech obcích a u všech útvarů, pro které je nařízeno, a to takovým způsobem, aby vešlo co nejdříve v obecnou známost. Ve vyhlášce se uvedou trestné činy, kterých se stanné právo týká, a území a útvary, na které se vztahuje. Připojí se pohrůžka, že každý, kdo po vyhlášení spáchá takový trestný čin, bude souzen ve stanném řízení a potrestán smrtí.

(2) Stanné právo se omezí na území nebo na útvary ozbrojených sborů, pro které je ho třeba.

(1) Vláda může vyhlásit stanné právo, když se v míře zvlášť nebezpečné rozmáhá některý z těchto trestných činů: teror (§ 80a tr. zák.), záškodnictví (§ 84 tr. zák.), sabotáž (§ 85 tr. zák.), nedovolené ozbrojování (§§ 120 a 121 tr. zák.), násilí na veřejných sborech (§ 154 tr. zák.), násilí na veřejném činiteli (§ 177 tr. zák.), obecné ohrožení (§§ 190, 191 tr. zák.), vražda (§ 216 tr. zák.), loupež (§ 232 tr. zák.), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (§ 245 tr. zák.), poškozování majetku v socialistickém vlastnictví (§ 245a tr. zák.), zběhnutí (§§ 273 a 274 tr. zák.), vzpoura (§ 276 tr. zák.) nebo násilí proti obyvatelstvu (§ 299 tr. zák.). Je-li třeba zabránit jen určitému způsobu páchání těchto trestných činů, omezí se stanné právo jen na tyto případy.

(4) Za okolností uvedených v § 38 ústavy může vláda stanovit omezení svobody pobytu, svobody domovní a listovního tajemství a zakázat zdržovat se nebo shromažďovat se na veřejných místech.

(2) Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na 5 až 20 let.

(1) Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na 15 až 25 let.

(2) Stanné řízení nelze konat proti osobě, která nebyla přistižena při činu samém, nebo kterou nelze bez průtahů usvědčit anebo která je těžce nemocná nebo těhotná; v takovém případě se koná řízení podle obecných předpisů.

(1) Ve stanném řízení se projednají jen ty trestné činy, pro které bylo stanné právo vyhlášeno, a to jen pokud byly spáchány po vyhlášení stanného práva a na území nebo u útvaru, pro něž bylo vyhlášeno.

(2) Stanné řízení se koná u lidového soudu po způsobu hlavního líčení. Předběžné projednání obžaloby se nekoná. Celé řízení musí být skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud.

(3) Ve stanném řízení musí mít obžalovaný obhájce (§ 35).

(1) Stanné řízení se zahájí na návrh okresního prokurátora. Tento návrh nahrazuje obžalobu.

(2) Proti rozsudku není odvolání.

(1) Trest smrti vyhlášený ve stanném řízení se vykoná zpravidla 3 až 12 hodin po vyhlášení rozsudku.

(2) Ustanovení §§ 335 a 336 se neužije.

(1) Soud může obžalovaného uznat vinným jen tehdy, jestliže pro to hlasují všichni členové senátu. Nelze-li řízení skončit do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud, anebo nebude-li uznán vinným trestným činem, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, postoupí soud věc příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů.

(2) Všechny věci, ve kterých v době, kdy se soud dozvěděl, že bylo stanné právo zrušeno, ještě nebyl vyhlášen rozsudek, jakož i ty, v nichž trest smrti ještě nebyl vykonán, postoupí soud příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů. Nevykonaný rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, pozbývá platnosti.

(1) Pomine-li důvod, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, vláda stanné právo zruší a veřejně to vyhlásí.

(1) Rozhodnutí vyšetřovacího orgánu a prokurátora vykonává vyšetřovací orgán nebo prokurátor, který rozhodnutí učinil.

(2) Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v první stolici.

(3) Opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v první stolici.

(4) Výkon jiných rozhodnutí soudu zařizuje, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu tohoto soudu.

(2) V případě uvedeném v odstavci 1 přezkoumá nejvyšší soud zákonnost rozsudku a řízení jemu předcházejícího, a shledá-li, že došlo k takovému porušení zákona, jež by mohlo mít vliv na uložení trestu smrti, postupuje, jako by byla podána stížnost pro porušení zákona; jinak předloží spisy ministerstvu spravedlnosti.

(1) Nabyl-li rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, právní moci, předloží předseda senátu soudu, který ve věci rozhodoval v první stolici, neprodleně spisy nejvyššímu soudu.

(1) Nepřekáží-li již nic výkonu trestu smrti, oznámí soudce bezprostředně před výkonem trestu odsouzenému, že trest bude vykonán, a přečte mu rozsudek bez odůvodnění a zamítavé rozhodnutí o žádosti za milost, byla-li podána.

(2) Na těhotné ženě se trest smrti vykonat nesmí.

(1) Výkonu trestu smrti musí být přítomni soudce, prokurátor, náčelník vězeňského ústavu a lékař.

(2) O výkonu trestu smrti sepíše přítomný soudce protokol, který musí obsahovat též údaje o tom, kdy podle zjištění lékaře nastala smrt. Protokol podepíší osoby uvedené v odstavci 1.

(1) Trest odnětí svobody se vykonává v ústavech ministerstva vnitra; jde-li o vojáka v základní vojenské službě, může se trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta vykonat též ve vojenském kárném útvaru.

(2) Předpisy o tom, jak se vykonává trest v ústavech ministerstva vnitra, vydá ministr vnitra v dohodě s ministrem spravedlnosti; předpisy o výkonu trestu ve vojenských kárných útvarech nebo na vojácích, kteří nebyli odsouzeni ke ztrátě vojenské hodnosti, vydá ministr národní obrany po dohodě s ministrem spravedlnosti a vnitra.

(3) Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest odnětí svobody, dozírá na jeho výkon. Správa místa, v němž se trest odnětí svobody vykonává, je povinna provést příkazy prokurátora, týkající se zachovávání předpisů platných pro výkon trestu odnětí svobody.

(1) Jestliže odsouzený není ve vazbě a není obava, že uprchne, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k nastoupení trestu, aby si mohl předtím obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než třicet dnů.

(2) Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo je-li důvodná obava, že uprchne, nařídí předseda senátu jeho předvedení do vězeňského ústavu.

(1) O započtení vazby a trestu (§ 23 tr. zák.) rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává od doby, kdy byl obviněný zadržen, zatčen anebo vzat do vazby nebo prozatímní vazby.

(2) Proti usnesení uvedenému v odstavci 1 je přípustná stížnost.

(1) Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže by jeho výkonem byl ohrožen život nebo zdraví odsouzeného.

(2) Trest odnětí svobody se může na těhotné ženě vykonat jen tehdy, jestliže trest je tak krátkého trvání, že porod za výkonu trestu pravděpodobně nenastane a výkonem trestu nebude ohroženo zdraví těhotné ženy nebo zdraví očekávaného dítěte. Jinak předseda senátu výkon trestu na těhotné ženě odloží, a to až na šest měsíců po porodu.

(3) Jestliže by výkonem trestu na matce byl ohrožen život nebo zdraví jejího novorozeného dítěte, předseda senátu výkon trestu odloží, nejdéle však na jeden rok po porodu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Rozhodnutí uvedená v odstavci 1 a 2 činí předseda senátu lidového soudu, v jehož obvodu se vykonává trest. Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

(2) Další odklad výkonu trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může soud povolit ze zvláště důležitých důvodů, zejména jestliže by výkon trestu mohl mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky, a to nejdéle na dobu dalších tří měsíců. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu na žádost odsouzeného, který je na svobodě, z důležitých důvodů odložit na dobu nejvýše tří měsíců od právní moci rozsudku. Je-li obava, že odsouzený uprchne nebo odkladu výkonu trestu jinak zneužije, předseda senátu odklad odvolá.

(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou chorobou, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu přeruší výkon trestu vždy, jestliže jde o těhotnou ženu a výkonem trestu by bylo ohroženo zdraví těhotné nebo zdraví jejího očekávaného nebo novorozeného dítěte.

(2) Předseda senátu může na žádost odsouzeného pro naléhavé rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na patnáct dní, a to i opětovně; tato doba se započítává do trestu.

(1) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán nebo vyhoštěn.

(2) O přerušení výkonu trestu podle odstavce 1 rozhoduje předseda senátu lidového soudu, v jehož obvodu se vykonává trest. Proti rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího šest měsíců, je-li odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby. Jestliže se odsouzený ve výkonu této služby nedopustil trestného činu a konal řádně vojenskou službu, upustí soud od výkonu trestu nebo jeho zbytku; v takovém případě se trest pokládá za vykonaný dnem, kdy byl jeho výkon odložen nebo přerušen.

(4) Proti rozhodnutí uvedenému v odstavci 1 a 3 je přípustná stížnost.

(3) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou duševní.

(2) Nedojde-li k provedení vydání nebo vyhoštění anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, trest odnětí svobody nebo jeho zbytek se vykoná.

(2) Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil a že se zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu nevykoná, může soud učinit se souhlasem prokurátora též v neveřejném zasedání.

(1) Soud rozhodne ve veřejném zasedání o tom, zda má být nařízen výkon trestu podmíněně odloženého či zda se podmíněně odsouzený osvědčil; vysloví-li soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne zároveň, zda se vykoná zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu (§ 27 odst. 1 tr. zák.). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O podmíněném propuštění a o tom, že se na podmíněně propuštěném vykoná zbytek trestu, rozhoduje soud ve veřejném zasedání na návrh prokurátora nebo náčelníka vězeňského ústavu, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti; byla-li žádost za podmíněné propuštění zamítnuta, může být opakována teprve po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jenom proto, že dosud neuplynula doba stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.

(3) Před rozhodnutím o podmíněném propuštění nebo o tom, že se na podmíněně propuštěném vykoná zbytek trestu, musí být odsouzený vyslechnut.

(2) Řízení podle odstavce 1 koná krajský soud a v oboru vojenského soudnictví vojenský obvodový soud, v jejichž obvodu se vykonává trest odnětí svobody.

(2) Nařídí-li soud změnu dosavadního zaměstnání odsouzeného, určí nové zaměstnání předseda senátu po dohodě s příslušným orgánem státní správy podle zásad stanovených v rozsudku; předseda senátu sdělí novému zaměstnavateli skutečnosti potřebné pro výkon nápravného opatření a současně vyrozumí dosavadního zaměstnavatele odsouzeného. Podobně postupuje předseda senátu, bylo-li nápravné opatření uloženo osobě, která v zaměstnaneckém poměru není.

(1) O rozhodnutí soudu, že nápravné opatření bude vykonáno beze změny zaměstnání odsouzeného, vyrozumí předseda senátu zaměstnavatele odsouzeného a sdělí mu skutečnosti potřebné pro výkon tohoto trestu.

(1) Je-li odsouzený stižen chorobou, která mu znemožňuje výkon určeného zaměstnání, nebo jde-li o těhotnou ženu anebo jsou-li tu jiné důležité důvody, může předseda senátu výkon nápravného opatření na potřebnou dobu odložit nebo přerušit. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Předseda senátu může v takovém případě též po dohodě s příslušným orgánem státní správy určit odsouzenému zaměstnání jiné.

(2) Na odklad a přerušení výkonu trestu nápravného opatření a na upuštění od jeho výkonu v případě, že byl odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby, užije se obdobně ustanovení § 348.

(1) Stane-li se osoba odsouzená k nápravnému opatření trvale práce neschopnou, dříve než bylo nápravné opatření vykonáno, upustí soud od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku; stejně soud postupuje, stane-li se odsouzený vojákem z povolání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost.

(2) Bylo-li upuštěno od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku podle odstavce 1, pokládá se trest nápravného opatření za vykonaný dnem, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž bylo od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku upuštěno.

(2) Bylo-li uloženo nápravné opatření výkonným orgánem národního výboru, rozhoduje o přeměně podle odstavce 1 lidový soud, v jehož obvodu je národní výbor, jehož výkonný orgán nápravné opatření uložil.

(1) O přeměně nápravného opatření uloženého soudem nebo výkonným orgánem národního výboru nebo o přeměně jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne soud ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Opis pravomocného usnesení uvedeného v odstavci 1 zašle předseda senátu příslušnému orgánu státní správy.

(1) Vzniknou-li při výkonu trestu propadnutí jmění pochybnosti, zda na určité prostředky nebo věci se propadnutí jmění vztahuje (§ 47 odst. 2 tr. zák.), rozhodne o tom předseda senátu na návrh příslušného orgánu státní správy, který provádí trest propadnutí jmění, anebo na žádost odsouzeného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Odsouzený nebo taková osoba mohou žádost podat nejpozději do tří měsíců po právní moci rozsudku.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost.

(1) Jestliže je obviněný důvodně podezřelý z trestného činu, na který lze vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného očekávat uložení trestu propadnutí jmění, a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit majetek obviněného. Soud zajistí majetek obviněného vždy, vyslovil-li propadnutí jmění rozsudkem, který dosud nenabyl právní moci.

(4) Kdo má ve své moci věci, které náležejí do zajištěného majetku, je povinen, jakmile se o zajištění doví, oznámit to prokurátoru nebo soudu, který majetek zajistil; jinak odpovídá za škodu způsobenou opominutím oznámení.

(1) Zajištění postihuje veškerý majetek obviněného, přírůstek a výtěžky, které ze zajištěného majetku plynou, a majetek, kterého obviněný nabude po zajištění. Nevztahuje se však na prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí jmění (§ 47 odst. 2 tr. zák.).

(2) Předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor rozhodne na návrh příslušného orgánu státní správy, který provádí rozhodnutí o zajištění, nebo na žádost obviněného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je obviněný podle zákona povinen pečovat, zda na určité prostředky nebo věci se zajištění majetku nevztahuje proto, že jich je nezbytně třeba k ukojení životních potřeb obviněného nebo takové osoby. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(3) Pokud trvá zajištění, jsou neúčinné veškeré právní úkony obviněného, které se týkají zajištěného majetku, vyjímaje úkony směřující k odvrácení bezprostředně hrozící škody.

a) odložit výkon trestu peněžitého, a to na dobu nejvýše tří měsíců od právní moci rozsudku, nebo

b) povolit splácení trestu peněžitého po částkách tak, aby byl nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku celý zaplacen.

(1) Na žádost odsouzeného může předseda senátu z důležitých důvodů

(2) Pominou-li důvody, pro které byl povolen odklad výkonu trestu peněžitého, nebo nezaplatí-li odsouzený bez závažného důvodu dvě splátky po sobě jdoucí, může předseda senátu povolení odkladu výkonu trestu peněžitého nebo povolení splácet jej po částkách odvolat.

(1) Předseda senátu nařídí, aby trest peněžitý byl vymáhán exekucí, nezaplatí-li jej odsouzený

c) do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen.

a) do patnácti dnů od vyzvání k zaplacení,

b) do patnácti dnů od oznámení rozhodnutí, jímž povolený odklad nebo povolené splácení byly odvolány, nebo

(2) Předseda senátu může až do rozhodnutí o žádosti odsouzeného za odklad výkonu trestu peněžitého nebo za povolení jej splácet s exekučním vymáháním trestu sečkat nebo může u exekučního soudu navrhnout odklad exekuce již vedené.

(1) Předseda senátu upustí od exekučního vymáhání trestu peněžitého, je-li zjevné, že by nemělo výsledku nebo že by výkonem trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

(2) Trest peněžitý smí být vymáhán, jen pokud tím uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, týmž rozsudkem přiznaného, nebude zmařeno.

(1) Byl-li uložen trest uveřejnění rozsudku, určí předseda senátu, zda bude rozsudek uveřejněn bez odůvodnění, či zda a v jakém rozsahu bude uveřejněno též odůvodnění rozsudku.

(2) Předseda senátu určí způsob, jakým bude rozsudek uveřejněn; může se tak stát nejvýše ve třech časopisech nebo vyvěšením na místě určeném pro úřední vyhlášky v obci, kde má odsouzený bydliště nebo kde se trestného činu dopustil, a to nejdéle na dobu patnácti dnů, nebo jinakým zveřejněním v obou těchto obcích nebo v některé z nich anebo na pracovišti odsouzeného.

(2) Odsouzený může kdykoli odvrátit výkon náhradního trestu nebo jeho poměrné části tím, že trest peněžitý nebo jeho poměrnou část zaplatí. O tom, jakou část náhradního trestu je třeba odpykat, rozhodne předseda senátu.

(3) Proti rozhodnutím podle odstavce 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Jestliže byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, nařídí se výkon náhradního trestu jen tehdy, když byl nařízen výkon hlavního trestu odnětí svobody.

(2) Byl-li odsouzený podmíněně propuštěn, vykoná se náhradní trest jen tehdy, jestliže se rozhodne, že se zbytek hlavního trestu odnětí svobody vykoná.

(1) Je-li trest peněžitý na odsouzeném nedobytný nebo bylo-li upuštěno od exekučního vymáhání trestu peněžitého, nařídí předseda senátu výkon náhradního trestu odnětí svobody; je-li nedobytná toliko část trestu peněžitého nebo bylo-li upuštěno od vymáhání zbytku trestu peněžitého, nařídí výkon jen poměrné části náhradního trestu. Bylo-li však uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý, učiní tak teprve tehdy, jestliže trest peněžitý nebo jeho zbytek nelze vymoci na žádné ze zúčastněných osob nebo jestliže bylo upuštěno od exekučního vymáhání na všech těchto osobách.

(1) Je-li pobyt na svobodě u osoby, u níž bylo vysloveno ochranné léčení, nebezpečný pro její okolí, zařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do léčebného ústavu; jinak může poskytnout osobě, u které bylo nařízeno ochranné léčení, přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí.

(2) Jde-li o příslušníka ozbrojených sborů v činné službě, požádá předseda senátu náčelníka útvaru, u kterého onen příslušník koná činnou službu, aby zařídil jeho dopravení do léčebného ústavu.

(3) Předseda senátu požádá léčebný ústav, aby soudu, v jehož obvodě se vykonává ochranné léčení, podal neprodleně zprávu, jestliže důvody pro další trvání ochranného léčení pominou.

(2) Jestliže mladistvý není ve vazbě a není obava, že uprchne, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí.

(1) Výkon ochranné výchovy nařídí předseda senátu výchovnému zařízení, v němž má být s výkonem započato.

(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

(1) O propuštění z ochranné výchovy před dovršením osmnáctého roku, a byla-li ochranná výchova prodloužena, před dovršením devatenáctého roku, rozhoduje ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh prokurátora, orgánu pověřeného péčí o mládež, mladistvého nebo výchovného zařízení anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Prodloužit ochrannou výchovu lze jen tehdy, jestliže bylo s jejím výkonem již započato.

(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

(1) O prodloužení ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh prokurátora, orgánu pověřeného péčí o mládež nebo výchovného zařízení anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(4) Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává vazba, dozírá na její výkon. Správa místa, v němž se vazba vykonává, je povinna provést příkazy prokurátora, týkající se zachovávání předpisů platných pro výkon vazby.

(2) Ve vazbě je obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení.

(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele může prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu povolit, aby vazba byla vykonávána za náležitého dohledu v léčebném ústavu.

(1) Vazba se vykonává v ústavech ministerstva vnitra. Vazba nařízená vojenským prokurátorem se může vykonávat na dobu nejnutnější potřeby též u útvaru.

(2) Při vymáhání nákladů trestního řízení zálohovaných státem a stanovených paušální částkou [§ 165 odst. 1 písm. c)] se postupuje podle předpisů o vymáhání pohledávek justiční správy.

(1) Jakmile nabude právní moci usnesení, jímž byla uložena pořádková pokuta (§ 74), vyzve vyšetřovací orgán, prokurátor nebo předseda senátu, který pokutu uložil, osobu, jíž byla uložena, aby pokutu zaplatila do patnácti dnů, a upozorní ji, že jinak bude zaplacení vymáháno exekucí.

(1) O zahlazení rozhoduje lidový soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu má nebo naposledy měl bydliště, a to i tehdy, jde-li o odsouzení vojenským soudem.

(2) Je-li však odsouzený příslušníkem ozbrojených sborů z povolání v činné službě, rozhoduje o zahlazení odsouzení vojenský obvodový soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu konal službu, a to i tehdy, nejde-li o odsouzení vojenským soudem.

(3) Proti rozhodnutí o zahlazení odsouzení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Jakmile rozhodnutí o zahlazení odsouzení nabylo právní moci, vyrozumí předseda senátu odsouzeného, navrhovatele a orgán, který vede rejstřík trestů; zahlazené odsouzení nesmí být ve výpisu z rejstříku trestů vykazováno.

(2) Byl-li návrh na zahlazení odsouzení zamítnut, může být znovu podán teprve po uplynutí jednoho roku, ledaže by návrh byl zamítnut jen proto, že dosud neuplynula doba zákonem stanovená pro zahlazení.

(1) Řízení o žádosti za milost koná v přípravném řízení generální prokurátor.

(2) Shledá-li generální prokurátor, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.

(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.

(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo generální prokurátor, trestní stíhání se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním stíhání nepokračuje a obviněný se propustí z vazby.

(1) Řízení o žádosti za milost koná po podání obžaloby ministerstvo spravedlnosti.

(2) Shledá-li ministr spravedlnosti, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.

(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.

(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo ministr spravedlnosti, v zahájeném trestním stíhání se zatím nepokračuje a obviněný se propustí z vazby anebo výkon trestu se odloží nebo přeruší.

(1) Rozhodnutí o tom, do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, činí soud, který rozhodl v první stolici. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Vztahuje-li se amnestie zároveň na několik trestů uložených témuž obžalovanému různými soudy, je k rozhodnutí podle odstavce 1 příslušný onen soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, a nelze-li takto příslušnost určit, soud, který rozhodoval naposledy.

(1) Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů, za které byl uložen trest úhrnný nebo více trestů, které jsou k sobě v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák. a posud nebyly zcela vykonány, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy amnestií nedotčené. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 činí ve veřejném zasedání soud, který rozhodl v první stolici; je-li takto příslušno několik soudů, rozhodne soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, jinak soud, který rozhodoval naposledy.

(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu vazbou, a to počínaje od zadržení, zatčení anebo vzetí do vazby nebo do prozatímní vazby až do propuštění na svobodu, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li obžaloby zproštěn nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno.

b) kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno proto, že není trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo trestný čin byl amnestován.

a) kdo si vazbu zavinil sám, zejména tím, že pokusem o útěk nebo jiným svým jednáním dal příčinu k obavám, jež byly důvodem vazby nebo jejího prodloužení, nebo

(2) Právo žádat náhradu škody nepřísluší však tomu,

(3) Obviněný může však i v případech uvedených v odstavci 2 žádat za náhradu škody za dobu, o kterou byla vazba nesprávným postupem vyšetřovacího orgánu, prokurátora nebo soudu anebo jinak proti zákonu prodloužena.

(4) Za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny (§ 401) nepřísluší právo žádat za náhradu škody.

(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravné opatření, propadnutí jmění nebo věci, trest peněžitý nebo pokuta, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li v pozdějším řízení obžaloby zproštěn nebo bylo-li později trestní stíhání zastaveno.

(2) O náhradu škody za trest může žádat i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než ke kterému byl odsouzen zrušeným rozsudkem, a ten, na němž byl vykonán trest odnětí svobody delšího trvání, než který mu byl uložen.

b) proti němuž bylo později trestní stíhání zastaveno proto, že mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního rozsudku byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl trest uložen.

(3) Právo žádat náhradu škody za trest nepřísluší však tomu,

a) kdo si přivodil své odsouzení úmyslně,

(1) Nárok na náhradu škody za vazbu nebo za trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba nejpozději do jednoho roku od právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, ministerstvo spravedlnosti, aby jí přiznalo náhradu.

(2) Nepřizná-li ministerstvo spravedlnosti náhradu do tří měsíců od uplatnění nároku nebo není-li oprávněná osoba s přiznanou výší náhrady spokojena, může svůj nárok uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.

(1) Zdržuje-li se obviněný v cizině, vydá proti němu předseda senátu zatýkací rozkaz a na jeho základě požádá ministerstvo spravedlnosti o další opatření.

(2) Nesnese-li věc odkladu, požádá předseda senátu ministerstvo spravedlnosti o zařízení předběžného zatčení obviněného; zatýkací rozkaz zašle ministerstvu spravedlnosti dodatečně.

(3) V podrobnostech postupuje soud podle smluv o právní pomoci ve věcech trestních a předpisů vydaných o tom ministerstvem spravedlnosti.

a) jméno a příjmení obviněného, jeho osobní data a státní občanství, po případě jeho popis, jestliže je znám, s připojením fotografie, je-li po ruce,

b) zákonné pojmenování trestných činů s uvedením příslušných zákonných ustanovení a vylíčení skutkového děje přesným vyznačením doby, místa a způsobu spáchání,

c) doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž byly trestné činy posuzovány, s uvedením trestních sazeb, jež jsou v zákoně na ně stanoveny,

d) jde-li o vyžádání odsouzeného k výkonu trestu, též údaj, kterým soudem a k jakému trestu byl odsouzen, s připojením opisu rozsudku opatřeného doložkou o právní moci.

(4) Zatýkací rozkaz musí obsahovat

(3) Byl-li obviněný z ciziny vyžádán nebo vydán k výkonu trestu jen pro některý z trestných činů, za které mu byl dříve uložen úhrnný trest, stanoví soud ve veřejném zasedání přiměřený trest za trestné činy, na které se vydání vztahuje; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na trest dodatkový. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Byl-li obviněný vyžádán nebo vydán pouze pro některý z trestných činů, pro které bylo zavedeno trestní stíhání, může být obviněný stíhán jen pro tyto trestné činy, ledaže byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání i pro další trestné činy.

(1) Byl-li obviněný vydán s výhradou, nutno výhradě učiněné vydávajícím státem vyhovět.

(2) V řízení o vydání musí mít obviněný obhájce.

(1) Prokurátor, jemuž ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu za vydání nebo který se dověděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat za vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda jsou tu podmínky pro vydání, zejména že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o československého občana.

(3) Prokurátor vyslechne obviněného o obsahu žádosti za vydání. Jestliže obviněný uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez značných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.

(2) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí krajského soudu, může věc předložit nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí.

(1) Po skončení předběžného šetření rozhodne krajský soud, v jehož obvodu má obviněný pobyt nebo byl postižen, na návrh prokurátora, zda je vydání přípustné, a předloží věc ministerstvu spravedlnosti.

(1) Jestliže bylo rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, nebo jestliže je to nutné k zamezení útěku obviněného, vydá předseda senátu příkaz k zatčení.

(2) Předseda senátu propustí ihned obviněného z vazby, rozhodne-li nejvyšší soud, že vydání není přípustné, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti.

(1) Vydání do ciziny povoluje ministr spravedlnosti, a to jen tehdy, jestliže krajský soud nebo nejvyšší soud (§ 400 odst. 2) rozhodl, že vydání je přípustné.

(2) Povolené vydání zařídí předseda senátu krajského soudu.