(1) Ženám, kterým byl zajištěn podle § 13 odst. 3 vládního nařízení č. 379/1938 Sb. nárok na starobní důchod, se zachovává tento nárok v dosavadní výši, jestliže dovrší věk 55 let do 31. prosince 1958. Právo zvyšovat tento nárok placením měsíčního pojistného (§ 13 odst. 4 vl. nař. č. 379/1938 Sb.) zaniká dnem 31. prosince 1956; nároky placením měsíčního pojistného již získané zůstávají zachovány v rozsahu, jaký vyplývá z podmínek pojištění.

(2) Je-li žena, jejíž nároky se upravují ustanovením odstavce 1, zaměstnána nebo vstoupí-li znovu do zaměstnání, započítává se jí doba předchozího zaměstnání bez ohledu na délku doby, po kterou bylo zaměstnání přerušeno před 1. lednem 1957; její starobní důchod nesmí být nižší, než kolik by činil nárok podle odstavce 1.

(3) Dobrovolné pokračování v důchodovém pojištění končí dnem 31. prosince 1956; vznikne-li nárok na důchod invalidní, částečný invalidní nebo starobní do 31. prosince 1958, považuje se za den výstupu ze zaměstnání den, kdy skončilo dobrovolné pokračování v důchodovém pojištění, nejpozději den 31. prosince 1956, pokud bude zaplaceno pojistné ve lhůtě podle dosavadních předpisů.

(4) Stane-li se poživatel dávek (zaopatřovacích požitků) uvedených v § 81 odst. 2 zákona invalidním nebo částečně invalidním následkem pracovního úrazu nebo poškození zdraví, pro něž mu byla dávka (zaopatřovací požitek) přiznána, má se vždy za to, že byl ke dni 31. prosince 1956 zaměstnancem a že získal dobu potřebnou pro nárok na invalidní důchod. Důchod invalidní činí v tomto případě nejméně částky uvedené v § 8 vládního nařízení č. 53/1956 Sb., a to podle okolností, za kterých došlo k poškození zdraví; částečný invalidní důchod činí nejméně 60 % těchto částek.