Léčení v cizině
Oddíl XII
Léčení v cizině

(1) Pokud osobám uvedeným v § 3 odst. 2 není při pobytu v cizině poskytována preventivní a léčebná pece bezplatně na základě mezistátních úmluv, popř. podle zásady vzájemnosti, a není-li bezplatné poskytováni péče zajištěno jiným způsobem, obdrží tyto osoby náhradu nákladů nutného a přiměřeného léčení v cizině.
Osobám, které se přechodně zdržují v cizině ze soukromých důvodů a v tuzemsku mají nárok na bezplatnou péči, může okresní ústav národního zdraví poskytnout náhradu nákladů nutného a přiměřeného léčení v cizině, a to zpravidla do výše nákladů, jichž by si vyžádalo léčení v tuzemsku.

(1) Náhradu nákladů nelze uplatnit po uplynutí 6 měsíců po skončení ošetřování; pokračuje-li ošetřování i po skončení kalendářního roku, nelze náhradu nákladů vzniklých v tomto roce uplatnit po 30. červnu roku následujícího. V odůvodněných případech lze přiznat náhradu i po uplynutí této lhůty.

(2) Ministerstvo zdravotnictví může stanovit směrnicemi¹) podrobnosti o poskytování náhrad podle § 60 a pověřit určitý orgán nebo zařízení vyřizováním a proplácením náhrad.

(1) Potřebná preventivní a léčebná péče se poskytuje nemocným v tuzemsku. Jen ve zcela výjimečných, mimořádně odůvodněných případech může ministerstvo zdravotnictví nebo z jeho pověření odbor rady krajského národního výboru vyslat nemocného na léčení do ciziny na účet státu.

(2) Sjednal-li si nemocný léčení v cizině soukromě nebo bylo-li povoleno na jeho vlastní účet, nehradí stát náklady s tím spojené, ani na ně nepřispívá.