Vyhláška ministerstva zdravotnictví, kterou se stanoví rozsah a podmínky poskytování preventivní a léčebné péče (léčebný řád)

(1) Služby, které státní zdravotní správa poskytuje v preventivní a léčebné péči na základě ústavou zaručeného práva na ochranu zdraví, zahrnují

(2) Součástí preventivní a léčebné péče je poskytování potřebných léků, léčebných a ortopedických pomůcek, jakož i doprava sanitními vozy.

(1) Stát poskytuje bezplatnou ambulantní i ústavní péči

(2) Osoby uvedené v odstavci 1 č. 1 až 3 mají nárok na bezplatnou péči, vykonávají-li práci na území Československé republiky; tento nárok se jim, jakož i jejich rodinným příslušníkům zachovává, i když přechodně vykonávají práci mimo toto území (zejména jsou-li vyslány do zahraničí na krátkodobé pracovní cesty, na vědecké, umělecké nebo kulturní zájezdy, na vysoké nebo odborné školy a na vědeckou aspiranturu). Nárok na bezplatnou péči mají i českoslovenští občané pracující trvale v cizině jako zaměstnanci československých zastupitelských úřadů, podniků zahraničního obchodu, podniků dopravních a jiných československých orgánů nebo organizací, o kterých to stanoví ministerstvo zdravotnictví, jakož i rodinní příslušníci a zaměstnanci těchto osob, pokud jsou též československými občany. Jinak se poskytování preventivní a léčebné péče při pobytu v cizině řídí ustanoveními §§ 60 až 62.

(1) Z hlediska bezplatného poskytování péče jsou zaměstnancům postaveni na roveň¹)

(2) Domáckým dělníkům, zaměstnancům přijatým na sezónní nebo kampaňové práce a pracovníkům na nepravidelnou výpomoc se poskytuje bezplatná péče jako zaměstnancům, splňují-li podmínky stanovené příslušnými předpisy pro vznik a trvání nároků z nemocenského pojištění.⁴)

(1) Vojákům, příslušníkům bezpečnostních sborů a žákům vojenských škol se v zařízeních státní zdravotní správy poskytuje kromě případů první pomoci bezplatná péče jen na vyžádání orgánů vojenské správy, popř. ministerstva vnitra. Ve kterých zařízeních a za jakých podmínek je tato péče poskytována, stanoví dohoda ministerstev zdravotnictví a národní obrany a dohoda ministerstev zdravotnictví a vnitra.¹)

(2) Železničním zaměstnancům se poskytuje v zařízeních státní zdravotní správy bezplatná péče s výjimkou služeb, pro jejichž poskytování jsou podle dohody ministerstev zdravotnictví a dopravy²) určena zdravotnická zařízení podléhající ministerstvu dopravy.

(3) Nárok na bezplatnou péči nemají

(1) Za rodinné příslušníky zaměstnanců a jiných osob postavených jim na roveň, členů výrobních družstev a důchodců se považují,

(2) Za rodinného příslušníka člena jednotného zemědělského družstva se považují, pokud nemají nárok na bezplatnou péči podle jiných ustanovení tohoto řádu,

(1) Ambulantní i ústavní péče se poskytuje bezplatně, i když na ni není nárok podle předchozích ustanovení,

(2) I osobám, které nemají nárok na bezplatnou péči, poskytují se bezplatně potřebné úkony preventivní, zvláště preventivní prohlídky, jichž je třeba vzhledem k jejich činnosti, životním podmínkám nebo z jiných důvodů.

(1) Nárok na bezplatnou péči podlé předchozích ustanovení vzniká, je-li potřeba dána v době zaměstnání nebo za trvání jiných podmínek zakládajících nárok. U studentů a ostatních osob uvedených v § 4 písm. e) trvá nárok na bezplatnou péči i po absolvování školy po dobu, která je v jednotlivých oborech stanovena pro vykonání závěrečné zkoušky nebo pro vypracování písemné diplomní práce, nejdéle však do 1 roku po absolvování školy.

(2) Vznikla-li potřeba ambulantní nebo ústavní péče po skončení zaměstnání nebo po zániku jiných podmínek zakládajících nárok, avšak ještě v ochranné lhůtě, poskytuje se rovněž bezplatně. Ochranná lhůta pro nárok na bezplatnou péči činí 6 týdnů od zániku uvedených podmínek. U žen, jejichž zaměstnání nebo jiná podmínka zakládající nárok zanikla v době těhotenství, činí ochranná lhůta vždy 6 měsíců.

(3) Osobám, ukončivším službu v ozbrojených silách, se poskytuje bezplatná ambulantní a ústavní péče, i když na ni neměly nárok před nástupem této služby, vznikla-li potřeba této péče v době služby v ozbrojených silách nebo v šestitýdenní ochranné lhůtě po skončení služby.

(4) Byl-li nárok na bezplatnou péči uplatněn ve lhůtách uvedených v předchozích odstavcích, poskytuje se tato péče nadále bezplatně, pokud její potřeba trvá, nejdéle však po dobu 1 roku od skončení zaměstnání nebo zániku jiných podmínek zakládajících nárok; jestliže se oprávněné osobě i po této době poskytuje nemocenské nebo peněžitá pomoc v mateřství podle předpisů o nemocenském pojištění, náleží jí bezplatná péče až do skončení výplaty těchto dávek. Nárok na poskytování bezplatné péče podle tohoto řádu zaniká též vznikem nároku na bezplatnou péči podle jiných předpisů, zvláště podle předpisů o nemocenské péči v ozbrojených silách.

(1) Všem ženám se poskytuje bezplatně ambulantní a ústavní péče v souvislosti s porodem (§§ 38 a 39).

(2) Všem dětem ve věku do 15 roků se poskytuje bezplatně ambulantní a ústavní péče v plném rozsahu.

(1) Pokud preventivní a léčebná péče nemá být poskytnuta bezplatně, požaduje za ni zdravotnické zařízení, které ji poskytlo, úhradu podle sazeb stanovených na základě § 16 odst. 1 č. 2 zákona č. 103/1951 Sb. Tato úhrada je splatná ihned po poskytnutí péče, pokud není stanoveno jinak, a zařízení ji vybere zpravidla přímo. Úhrada se vyměřuje a vymáhá podle ustanovení § 78.

(2) Úhradu za ambulantní a ústavní péči je povinen zaplatit ten, komu byla péče poskytnuta (ošetřovaný). Pokud by ošetřovaný (jeho dědic) nemohl úhradu zaplatit, jsou povinni ji zaplatit za manžela druhý manžel a za nezletilé děti rodiče. U dědice, manžela a rodičů se řídí rozsah povinnosti k úhradě rozsahem jejich povinností podle občanského a rodinného práva.

(3) Jestliže žádná z povinných osob (odstavec 2) nemůže nést úhradu bez ohrožení vlastní výživy nebo výživy osob, vůči nimž má vyživovací povinnost, poskytne se preventivní a léčebná péče zcela nebo zčásti bezplatně.

(4) Nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, může zdravotnické zařízení žádat, aby před poskytnutím péče složila povinná osoba přiměřenou zálohu; jestliže by však byl odložením péče ohrožen život nebo zdraví nemocného, nesmí být její poskytnutí vázáno na složení zálohy.

(5) Ustanovení o vyměřování a vymáhání úhrady se vztahují i na příplatky, jež se podle tohoto řádu výjimečně platí za péči poskytnutou osobám, kterým jinak náleží bezplatná ambulantní a ústavní péče. Rovněž se vztahují na příplatky za poskytnutou zdravotně výchovnou péči; v tomto případě jsou však osobami povinnými všichni, kdož mají vůči ošetřovanému podle obecných předpisů vyživovací povinnost.

(1) Nárok na bezplatnou péči se prokazuje hodnověrným dokladem (občanským průkazem, závodní průkazkou apod.), v němž je uveden pobyt a pracovní poměr nebo jiná skutečnost zakládající nárok. Nemůže-li žadatel prokázat nárok tímto způsobem, předloží řádně potvrzenou poukázku k lékaři na jednotném tiskopise státní zdravotní správy.

(2) Poukázky vydávají zaměstnavatelé, družstva, výkonné orgány místních národních výborů (u důchodců) a jiné orgány oprávněné potvrdit skutečnosti, které zakládají nárok; poukázky se vydávají na dobu 1 roku.

(3) Vystavovatel poukázky je povinen úplně a správně uvést všechny údaje předepsané na tiskopise poukázky. Náhrada škody, kterou by způsobil nesprávným vydáním poukázky, bude na něm požadována podle obecných předpisů.

(4) Platnost poukázky musí být prodloužena každého čtvrt roku orgánem, který ji vydal; jde-li o důchodce, prodlužuje se platnost poukázky po půl roce, a jde-li o domáckého dělníka, každý měsíc.

(5) Tiskopisy poukázek dodají vystavovatelům na požádání ústavy národního zdraví.

(1) Soustava zdravotní péče, její organizace, síť zařízení i způsob poskytování služeb se řídí zásadou přednostního zaměření zvláště na ochranu zdraví zaměstnanců, matek a dětí. Podle této zásady jsou též zřizována zdravotnická zařízení přímo na závodech a jsou budována speciální zařízení pro péči o matku a děti; na tyto skupiny osob jsou také přednostně zaměřena preventivní opatření.

(2) Při ošetřování a vyšetřování ve zdravotnických zařízeních se pořadí ošetřovaných osob určuje podle potřeb nerušeného provozu a účelné organizace práce v zařízeních. Přednostně se při tom poskytuje první pomoc.

(1) Obyvatelstvu každého zdravotního obvodu poskytuje a zajišťuje péči obvodní lékař se svými spolupracovníky.

(2) Obyvatelstvu venkova se poskytuje péče v obvodních zdravotnických střediscích (ambulatoriích) a jde-li o odlehlejší obce obvodu, též v lékařských a ošetřovatelských stanicích a v dětských a ženských poradnách. Obyvatelstvu měst se poskytuje péče na příslušných odděleních okresních zdravotnických středisek (poliklinik).

(3) V okrajových částech měst mohou být zřizována zdravotnická zařízení stejného druhu jako na venkově; je-li to účelné, může být péče o obyvatelstvo venkovského území přilehlého k městu obstarávána okresním zdravotnickým střediskem (poliklinikou).

(1) Aby byla pracujícím přiblížena zdravotní péče, zřizují se v závodech zdravotnická zařízení za podmínek stanovených zvláštními předpisy.¹) Pracujícím z těchto závodů poskytují a zajišťuji péči dílenští a jiní závodní lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci.

(2) Pracujícím závodů, kteří nemají zajištěnu péči v závodních zdravotnických zařízeních, poskytuje a zajišťuje péči zpravidla obvodní lékař příslušný podle místa pobytu pracujících (§ 18 odst. 1); odbor pracovních sil, zdravotnictví a sociálního zabezpečení rady okresního národního výboru (dále jen „odbor rady okresního národního výboru”) může, zejména jde-li o závody důležitých výrobních odvětví nebo o závody s rizikovými pracovišti, určit po projednání se závodem a se závodním výborem základní organizace odborového svazu jiného lékaře, který pak plní v péči o pracující takových závodů úkoly dílenského lékaře.²)

(1) Obvodní (dílenští) lékaři odpovídají za zdravotní stav svěřeného obyvatelstva a úroveň poskytovaných služeb; se svými spolupracovníky poskytují a zajišťují obyvatelstvu obvodu nebo pracujícím závodu potřebnou preventivní a léčebnou péči, dbají o dodržování hygienických a protiepidemických zásad a předpisů a pečují o soustavné provádění zdravotnické osvěty.

(2) Zdravotničtí pracovníci v obvodech poskytují určitým skupinám osob vyžadujícím zvláštní péči (zejména ženám v těhotenství a po porodu, dětem do 15 roků, dorostu, pracujícím na rizikových pracovištích a předním pracovníkům) a osobám ohroženým nebo postiženým určitými chorobami soustavnou dispenzární péči. Tato péče spočívá hlavně v aktivním vyhledávání osob nemocných i ohrožených, ve vyhledávání zdrojů nemocí, ve všestranném vyšetření, v léčebné péči a v pravidelné kontrole zdravotního stavu s péčí o úpravu životních a pracovních podmínek. Zvláštní péči věnují zdravotničtí pracovníci v obvodech též osobám umístěným v zařízeních pro ústavní zaopatření nebo pro kolektivní ubytování, zejména dětem a osobám starým.

(3) Dětem na všeobecně vzdělávacích školách, na školách pro mládež vyžadující zvláštní péče a v mimoškolních výchovných zařízeních se zabezpečuje soustavná aktivní preventivní a léčebná péče školní zdravotní službou, organizovanou v rámci péče o děti. K úkolům této služby patří zejména provádění prohlídek žactva, provádění hromadných diagnostických, preventivních a léčebných opatření, poskytování běžné ambulantní léčby, účast na provádění běžných protiepidemických opatření a zdravotní dozor v dětských kolektivech.

(1) Nemocný, který potřebuje lékařskou pomoc, vyžádá si ji u obvodního lékaře příslušného pro místo jeho pobytu.¹)

(2) Obyvatelé venkovských obvodů vyžadují lékařskou péči o ženy a o děti ve věku do 15 roků přímo u lékaře příslušného oboru v jeho pravidelné ordinační době a péči o chrup přímo u příslušného zubního lékaře (dentisty), popř. u zubního lékaře (dentisty), určeného pro příslušný obvod; jinak si ji vyžadují u obvodního lékaře. V městských obvodech vyžadují obyvatelé tuto péči na příslušných odborných odděleních okresního zdravotnického střediska (polikliniky).

(3) Zaměstnanec závodu uvedeného v § 16 odst. 1 vyžaduje lékařskou pomoc především u svého dílenského (závodního), popř. pověřeného lékaře; pouze nedovoluje-li mu zdravotní stav dostavit se k takovému lékaři, jde-li o náhlé onemocnění v době mimo zaměstnání nebo není-li závodní zdravotnické zařízení v provozu, vyžádá si pomoc u obvodního lékaře příslušného pro místo jeho pobytu.

(4) Zvláštní předpisy²) stanoví, kdy lze si výjimečně vyžádat lékařskou pomoc u jiného než příslušného lékaře.

(1) Aby bylo postaráno o ošetření osob, které dojíždějí za prací mimo místo svého pobytu, stanoví se ve zdravotnických zařízeních pravidelná ordinační doba obvodních lékařů také na odpoledne tak, aby je mohli pracující navštěvovat i po návratu z práce do místa svého pobytu.

(2) Osobám, které dojíždějí za prací z vetší vzdálenosti, takže po pozdním návratu již nemohou navštěvovat obvodní zdravotnická zařízení v místě pobytu, jakož i osobám na pracovních cestách (montážích) apod. se zajišťuje poskytování potřebné péče ve zdravotnických zařízeních příslušných pro pracoviště.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i pro péči o osoby dojíždějící mimo místo svého pobytu do škol, kursů apod.

(1) Provoz ve zdravotnických zařízeních je třeba upravit tak, aby časově umožňoval řádné vyšetření a ošetření, zejména při prvním vyšetření osob nově nemocných, a aby bylo možno snížit zdržování nemocných v čekárnách. Opakované návštěvy nemocných je proto třeba určovat zpravidla na dobu nižšího zatížení provozu, a pokud jde o nemocné zaměstnance schopné práce, mimo jejich pracovní dobu. Pracující mají při vyšetření a ošetření přednost před ženami v domácnosti a před nepracujícími důchodci, pokud nejde o naléhavé případy.

(2) Nemůže-li se nemocný vzhledem k svému zdravotnímu stavu dostavit k lékaři, vyžádá si návštěvu lékaře v bytě. Mimo případy první pomoci a náhlého zhoršení zdravotního stavu je třeba vyžádat si návštěvu do 12 hodin (poledne), pokud ředitel ústavu národního zdraví neurčí jinak.

(1) Pohotovostní lékařská služba je organizována pouze pro účely první pomoci v době mimo provoz zdravotnických zařízení.¹) Tato služba není určena pro běžná ošetření nebo vyšetření, která lze vyžádat v době provozu zdravotnických zařízení.

(2) Pokud jsou ve velkých městech zřízeny kromě pohotovostní služby též stanice záchranné služby, lze si ve zvlášť závažných případech, kdy je bezprostředně ohrožen život, vyžádat pomoc lékaře této stanice.²)

(3) Zneužití pohotovostní nebo záchranné služby je lékař povinen hlásit řediteli ústavu národního zdraví, aby mohly být proti viníkům vyvozeny důsledky uvedené v § 72.

(4) Nelze-li včas dosáhnout příslušného lékaře nebo pohotovostní, popř. záchrannou službu, je nemocný oprávněn vyžádat si první pomoc od kteréhokoliv dosažitelného zdravotnického pracovníka, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo zdraví.

(1) Nepříslušný lékař, na něhož se nemocný obrátil, poskytne mu první pomoc, pokud jí nemocný potřebuje, a poučí jej, popř. odkáže na příslušného lékaře.

(2) Povolení k léčení u jiného lékaře než v příslušném obvodu může udělit jen ve zvlášť odůvodněných případech ředitel okresního ústavu národního zdraví, nadřízený příslušnému lékaři.

(1) Péči obvodních a dílenských (závodních) lékařů doplňují odborné služby, jež poskytují odborná oddělení okresních a závodních středisek (poliklinik), popř. krajských a fakultních středisek (poliklinik).

(2) Tyto odborné služby se poskytují zpravidla jako služby konsiliární zahrnující speciální vyšetření a jiné úkony, jež nemůže provést ošetřující lékař, jakož i doporučení dalšího léčebného postupu; přitom nemocný zůstává dále v péči ošetřujícího lékaře.

(3) Vyžaduje-li toho povaha nemoci, převezme odborné oddělení zdravotnického střediska (polikliniky) nemocného do soustavného ošetřování, které mu nemůže poskytnout obvodní (dílenský) lékař; v tom případě přejímá odborný lékař všechny povinnosti ošetřujícího lékaře a je povinen o tom uvědomit příslušného obvodního (dílenského) lékaře.

(4) Za určité odborné služby v oboru dermatologie, zejména za kosmetické úkony a drobné plastické operace, jakož i za odbornou péči poskytnutou v protialkoholních záchytných stanicích¹) se vybírají příplatky (§ 12).

(1) Na vyšetření nebo do ošetřování odborného oddělení odesílá nemocné — s výjimkami stanovenými v § 25 — obvodní nebo jiný ošetřující lékař. Ošetřující lékař odešle nemocného zpravidla na příslušné odborné oddělení okresního nebo závodního zdravotnického střediska (polikliniky) téhož okresu nebo závodu. Není-li v takovém středisku (poliklinice) zřízeno odborné oddělení potřebného oboru, odešle nemocného do zdravotnického střediska (polikliniky), příslušného podle úpravy stanovené odborem rady krajského národního výboru.

(2) Vyžaduje-li zdravotní stav nemocného takové odborné vyšetření, které nemůže být provedeno v okresním nebo závodním zdravotnickém středisku (poliklinice), odešle jej lékař odborného oddělení tohoto střediska na příslušné oddělení krajského zdravotnického střediska (polikliniky) v tomtéž kraji; není-li zde potřebné odborné oddělení, odešle nemocného do jiného kraje podle úpravy stanovené ministerstvem zdravotnictví.

(3) Jestliže zdravotní stav nemocného vyžaduje specialisovaného odborného vyšetření, jež může být poskytnuto jen ve fakultním zdravotnickém středisku (poliklinice), odešle jej přednosta odborného oddělení krajského zdravotnického střediska (polikliniky) do fakultního střediska (polikliniky), příslušného podle úpravy stanovené ministerstvem zdravotnictví. Kromě těchto případů je ambulantní vyšetření a ošetřování ve fakultních střediscích (poliklinikách), jakož i ve výzkumných ústavech přípustné podle zvláštních předpisů.

(4) Odbor rady okresního, popř. krajského národního výboru může, je-li toho třeba, stanovit účelné odchylky v postupu při vysílání k odbornému vyšetření a ošetřování.

(1) Bez doporučení obvodního nebo jiného ošetřujícího lékaře se může nemocný obrátit přímo na odborné oddělení okresního zdravotnického střediska (polikliniky) v těchto případech:
Ministerstvo zdravotnictví určí v dohodě s Ústřední radou odborů, kdy nabudou účinnosti ustanovení předchozí věty o omezeném přístupu na oční a kožní a pohlavní oddělení. Do této doby se mohou nemocní nadále obracet přímo na oční a kožní a pohlavní oddělení ve všech případech onemocnění spadajících do těchto oborů.

(2) O tom, kdy je poskytována péče odborným lékařem dětským, ženským a zubním (dentistou) platí ustanovení § 18 odst. 2 a 3.

(1) Za odbornou ambulantní péči podle tohoto oddílu se považuje i léčení v lázeňských zařízeních (zejména poskytování procedur) v případech, kdy nejde o ústavní lázeňskou péči podle §§ 34 a 35.

(2) Ambulantní lázeňská péče může být poskytnuta nemocným,

(3) Pro poskytování ambulantní lázeňské péče platí zvláštní předpisy.¹)

(1) Ústavní péče zahrnuje

(2) Při ústavním ošetřování nemocného, který nebyl přijat na vlastní žádost (např. do psychiatrické léčebny), postupuje správa ústavu podle ustanovení občanského soudního řádu a předpisů vydaných k jeho provedení, jimiž se upravuje řízení o povolení k zadržení v ústavu.¹)

(3) Za ústavní léčení alkoholiků vybírají zdravotnická zařízení příplatek (§ 12).

(1) Nemocniční péče se poskytuje, jestliže i při vyčerpání dostupných možností ambulantního ošetřování nelze poskytnout nemocnému potřebnou péči nebo ambulantně provést potřebná vyšetření.

(2) Nemocniční péči poskytuje zpravidla okresní nemocnice (porodnice) v tom okrese, ve kterém má nemocný pobyt, popř. krajská nemocnice, pokud plní zároveň úkoly okresní nemocnice. Není-li v okrese nemocnice nebo nemá-li nemocnice potřebné oddělení, poskytne nemocnému ústavní ošetřování nemocnice příslušná podle úpravy stanovené odborem rady krajského národního výboru.

(3) Pracujícím ze závodů, v nichž je zřízena závodní nemocnice, se poskytuje nemocniční péče především v závodní nemocnici.

(4) Za podmínek dohodnutých mezi ministerstvy zdravotnictví a národní obrany mohou být nemocní přijímáni i ve vojenských nemocnicích.

(1) Do okresní nemocnice (porodnice) jsou nemocní přijímáni na doporučení ošetřujícího lékaře s výjimkou případů, kdy je ústavní ošetřování nutné jako první pomoc.

(2) Vyžaduje-li stav nemocného takový druh nemocniční péče, kterou nelze zajistit v okresní nemocnici, poskytne mu ji příslušná krajská nemocnice na návrh přednosty odborného oddělení okresní nemocnice, popř. okresního nebo závodního zdravotnického střediska (polikliniky).

(3) Vyžaduje-li stav nemocného nemocniční péči, kterou nelze zajistit ani v krajské nemocnici, poskytne mu ji na návrh přednosty oddělení krajské nemocnice, popř. krajského zdravotnického střediska (polikliniky) odborné oddělení fakultní nemocnice příslušné podle úpravy stanovené ministerstvem zdravotnictví. Kromě těchto případů je přijímání nemocných do fakultních nemocnic, jakož i do výzkumných ústavů přípustné podle zvláštních předpisů.

(4) Je-li výjimečně v odůvodněných případech třeba, aby nemocný byl — kromě první pomoci — ústavně ošetřován v nepříslušné nemocnici, může být přijat na základě předchozí dohody odesílajícího lékaře s přednostou oddělení nemocnice.

(1) Nemocnice nesmí odepřít přijetí v případech, kdy odložením nástupu by byl ohrožen život nemocného nebo by bylo vážně ohroženo jeho zdraví.

(2) V případě, kdy nemocný nebyl přijat do příslušné nemocnice, ačkoliv přijetí je odůvodněno, sjedná lékař nemocnice s nemocným dobu nástupu podle provozních možností; i v tomto případě je však nemocnice povinna poskytnout nemocnému neprodleně potřebnou první pomoc. Odmítne-li nemocnice přijetí nebo sjedná-li s nemocným nástup na pozdější dobu, je povinna vydat o tom písemné potvrzení pro odesílajícího lékaře, uvést důvod odmítnutí a výsledek svého vyšetření nebo ošetření a popř. doporučit postup další léčby pro nejbližší dobu.

(1) Odborná ústavní péče — kromě péče lázeňské — se poskytuje dospělým nemocným zejména v těchto zařízeních:
Poskytování odborné ústavní péče dětem se řídí ustanovením § 36.

(2) Vysílání do odborných ústavů se provádí výběrově na základě návrhů, jež zpravidla podávají přednostové odborných oddělení nemocnic a středisek (poliklinik) podle indikací stanovených ministerstvem zdravotnictví. Odbor rady krajského národního výboru zajistí podle potřeby přezkoumání návrhů.

(3) Ministerstvo zdravotnictví stanoví příslušnost odborných ústavů pro jednotlivé kraje vymezením jejich územního okruhu působnosti. Je-li výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech třeba, aby nemocný byl vyslán do jiného odborného ústavu, musí navrhující lékař jeho umístění napřed dohodnout s ředitelem nepříslušného ústavu.

(4) Výběr navržených nemocných provádí a nemocné do odborné ústavní péče povolává ředitel odborného ústavu. Nemocné vybírá a povolává do léčení podle stupně naléhavosti zdravotní péče a nemocné se stejným stupněm naléhavosti podle společenského významu jejich práce a pracovních zásluh. Do psychiatrických léčeben se nemocní přijímají podle zvláštních směrnic.

(1) Odbornou ústavní péči poskytují též noční sanatoria.¹) Výběr nemocných do nich provádějí ve spolupráci s orgány Revolučního odborového hnutí lékaři závodních zdravotnických zařízení, při nichž jsou noční sanatoria zřízena.

(2) Při ošetřování v nočním sanatoriu hradí zaměstnanec náklady stravování, snížené o příspěvek závodu a odborového orgánu.

(1) Ústavní lázeňskou péčí se rozumí preventivní a léčebná péče, při níž se využívá především místních přírodních léčivých zdrojů nebo příznivých klimatických podmínek a při níž je nemocný umístěn v lůžkovém lázeňském zařízení.¹)

(2) Tato péče může být poskytnuta na základě výběrového řízení dospělým osobám, jejichž zdravotní stav to vyžaduje, pokud indikační zaměření a rozsah lázeňských zařízení umožňuje umístění nemocného. Poskytování lázeňské péče dětem ve věku do 15 roků se řídí ustanovením § 36.

(1) Dětem ve věku do 15 roků se poskytuje odborná ústavní péče (včetně lázeňské péče) zejména v těchto zařízeních:

(2) Dětem, jimž je třeba v rekonvalescenci nebo při ohrožení zdraví poskytnout ústavní ošetřování, jejichž stav však nevyžaduje nemocničního ošetřování nebo ústavní péče v dětských léčebnách, poskytuje se péče v ozdravovnách.

(3) Ustanovení § 31 odst. 3 platí obdobně.

(1) Návrhy na přijetí dítěte do léčebny nebo ozdravovny podávají zpravidla odborná oddělení nemocnic a středisek (poliklinik), popř. též lékaři obvodních zdravotnických zařízení a školní zdravotní služby, a to podle indikací stanovených ministerstvem zdravotnictví. Je-li třeba, zajistí odbor rady krajského národního výboru přezkoumání návrhů.

(2) Způsob výběru dětí a jejich umísťování v dětských léčebnách a ozdravovnách upravují zvláštní směrnice.¹) Oddělení a lékaři uvedení v odstavci 1 sledují, zda jimi podané návrhy jsou včas vyřizovány.

(1) V těhotenství a šestinedělí se poskytuje ženám

(2) O umělém přerušení těhotenství platí zvláštní předpisy.¹)

(1) Porodní péče se poskytuje pokud možno v lůžkových zařízeních, a to na ženských a porodnických odděleních nemocnic, popř. v porodnicích. Tato péče se poskytuje přednostně ženám, u nichž se vyskytly komplikace při porodu nebo u nichž lze takové komplikace očekávat, prvorodičkám starším 30 let, ženám po čtvrtém porodu a ženám, které žijí v nevyhovujícím prostředí.

(2) Ženám, kterým nelze poskytnout ústavní porodní péči, se poskytuje potřebná porodní péče lékaře nebo porodní asistentky v domácnosti.

(1) Všem dětem ve věku do 15 roků se poskytuje mimo péči uvedenou v § 40 bezplatně ještě soustavná péče o stálý chrup, popř. též o mléčný chrup, která zahrnuje plánovité preventivní prohlídky s ošetřením (včetně potřebných úkonů protetických a ortodontických) alespoň jednou ročně.

(2) Ministerstvo zdravotnictví může péči podle odstavce 1 postupně rozšiřovat i na mladistvé.

(1) Pokud osoby uvedené v §§ 3 až 11 nemají nárok na bezplatnou péči, poskytuje se jim péče o chrup za úhradu (§ 12). Členové jednotných zemědělských družstev, která uzavřela smlouvu o nemocenském pojištění druhu A, platí úhradu za ošetření protetické a ortodontické.

(2) I osoby, které jinak mají nárok na bezplatnou péči, hradí příplatek

(3) Potřebné drahé kovy dodává nebo hradí nemocný, který též nese náklad spojený s afinací kovu, zlacením a chromováním náhrad chrupu.

(4) O výjimkách podle předchozích odstavců rozhoduje přednosta zubního oddělení zdravotnického zařízení.

(1) Součástí ambulantní i ústavní péče je též rehabilitace, jejímž účelem je zabránit trvale a zcela nebo částečně následkům úrazu nebo onemocnění, zkrátit rekonvalescenci a umožnit nemocnému touto péčí (včetně vhodné volby pracovních úkonů) opětovné uplatnění v práci.

(2) Rehabilitační péče se poskytuje v nemocnicích, ambulantních zařízeních i odborných léčebných ústavech, zejména rehabilitačních ústavech, tuberkulózních a psychiatrických léčebnách, jakož i v dětských léčebnách v rozsahu a za podmínek uvedených v oddílech II až V.

(1) Má-li zmrzačení, zohyždění nebo tělesná vada nepříznivý vliv na výkon dosavadního povolání nebo na činnost jemu přiměřenou, popř. na činnost odpovídající školení, výcviku a schopnostem postiženého, poskytuje se mu potřebná ambulantní a ústavní péče podle oddílů II až V. V tom jsou zahrnuty i potřebné plastické operace, pokud nejde o odstranění prostých vad kosmetických.

(2) U rodinných příslušníků se klade na roveň povolání postiženého podle odstavce 1 i budoucí přiměřené povolání a vedení domácnosti.

(3) V případech hodných zvláštního zřetele může ředitel ústavu na návrh přednosty oddělení výjimečně povolit s přihlédnutím k věku a pohlaví postiženého poskytnutí pomoci při zmrzačení, zohyždění a tělesných vadách, i když nejsou splněny podmínky uvedené v odstavcích 1 a 2.

(1) Je-li zjištěna neplodnost manželů (druha a družky) nebo je-li na ni podezření, poskytuje se ambulantní i ústavní péče zahrnující zjištění příčiny a potřebné léčení neplodnosti, a to v rozsahu a za podmínek uvedených v oddílech II až V.

(2) Vyšetření se provede podle potřeby u obou účastníků (muže i ženy), při čemž vyšetření muže se provede napřed.

(1) V kojeneckém ústavu se poskytuje péče novorozencům a kojencům (zpravidla do 1 roku), jejichž vývoj je ohrožen nezralostí, vrozenou slabostí, vrozenými vadami, proběhlou nemocí, nesprávnou výživou nebo nevhodným domácím prostředím a jež nelze umístit ve vhodném prostředí mimo ústav. V kojeneckém ústavu může být v nutném případě umístěna též kojící matka nebo těhotná žena.

(2) Příslušným pro poskytování péče je kojenecký ústav, v jehož územním obvodu působnosti určeném odborem rady krajského národního výboru má pobyt osoba, která má dítě ve své péči.

(3) Návrh na přijetí do kojeneckého ústavu opatřený potřebnými doklady podávají dětská, popř. ženská a porodnická oddělení nemocnic a středisek (poliklinik), v naléhavých případech i obvodní zdravotnická zařízení.

(4) Pobyt dítěte v kojeneckém ústavu se přerušuje, onemocní-li dítě tak, že je nutné jeho léčení mimo ústav, nebo jestliže jeho zdravotní stav ohrožuje zdraví ostatních dětí nebo by mohl být ohrožen dalším setrváním v ústavu.

(5) Dítě se propouští z ústavu, jestliže odpadly podmínky nebo důvody pro jeho umístění, zejména bylo-li dítě osvojeno nebo dosáhlo-li jednoho roku.

(6) Výběr dětí provádí, povolává je do péče ústavu a z ní je propouští ředitel ústavu.

(7) Na zaopatření dětí v kojeneckých ústavech, pro jejichž umístění v těchto ústavech nejsou splněny zdravotní nebo sociální indikace, hradí povinné osoby příplatek (§ 12). Pobyt kojící matky nebo těhotné ženy v kojeneckém ústavu se považuje za ústavní ošetřování; proto ženy, které mají nárok na bezplatnou péči, za toto ošetřování neplatí úhradu.

(1) V dětském domově se poskytuje péče dětem ve věku od 1 do 3 roků, o něž nemá kdo pečovat nebo jimž nelze zajistit řádnou péči v rodině vlastní nebo cizí.

(2) Návrh na přijetí dítěte opatřený potřebnými doklady podává orgán péče o mládež příslušný podle pobytu dítěte, popř. podle pobytu rodičů. Návrh posuzuje přednosta dětského oddělení okresního zdravotnického střediska (polikliniky), který také projedná přijetí dítěte do některého z domovů zpravidla téhož kraje.

(3) Při přijímaní dětí do domovů mají přednost děti, které náhle zůstaly bez péče, a děti umísťované na základě usnesení soudu. U ostatních dětí se stanoví pořadí přijímání podle naléhavosti potřeby umístění.

(4) Pobyt dítěte v domově se přerušuje, onemocní-li dítě tak, že je nutné jeho léčení mimo domov, nebo jestliže jeho stav ohrožuje zdraví ostatních dětí nebo by mohl být ohrožen dalším setrváním v domově.

(5) Dítě se propouští z domova, jestliže odpadly podmínky nebo důvody pro jeho umístění, zpravidla bylo-li dítě osvojeno nebo dosáhlo-li tří let.

(6) Výběr dětí provádí, povolává je do péče domova a z ní je propouští ředitel domova.

(7) Na zaopatření dětí v domově hradí povinné osoby příplatek (§ 12).

(1) Zdravým dětem ve věku od 3 měsíců (výjimečně již od 6 týdnů) do 3 let se poskytuje zdravotně výchovná péče v jeslích. Jesle jsou určeny pro děti zaměstnaných matek a jiných osob, které mají děti ve své péči; výjimky povoluje odbor rady okresního národního výboru.

(2) Příslušnými pro přijetí dětí jsou územní jesle, v jejichž územním obvodu působnosti určeném odborem rady okresního národního výboru má pobyt osoba, která má dítě ve své péči, popř. závodní jesle závodu, v němž tato osoba pracuje. Přijetí do jiných jeslí je přípustné jen ve výjimečných případech se souhlasem nebo na základě zmocnění odboru rady okresního národního výboru.

(3) Děti se přijímají na žádost osob, které mají děti ve své péči, po předložení potřebných dokladů.

(4) Péče o dítě v jeslích se přerušuje při jeho onemocnění. Dítě se propouští z jeslí, jestliže
Osoba, která má dítě v péči, může je vzít z péče jeslí též z vlastního rozhodnutí; toto rozhodnutí je třeba aspoň 3 dny napřed oznámit vedoucí sestře jeslí.

(5) Výběr dětí provádí, povolává je do péče jeslí a z ní je propouští vedoucí jeslí, a to po vyjádření lékaře pověřeného dohledem na jesle, jde-li o rozhodnutí na základě zdravotních důvodů nebo o přijetí dítěte mladšího 3 měsíců; v závodních jeslích je nutno vždy projednat věc též se závodním výborem základní organizace odborového svazu.

(6) Na zaopatření dětí v jeslích platí osoby povinné jejich výživou příplatek (§ 12).

(1) Pokud osoby uvedené v §§ 3 až 11 mají nárok na bezplatnou péči, poskytují se jim při ambulantní péči potřebné léky bezplatně; ostatní osoby včetně členů jednotných zemědělských družstev, jež uzavřela smlouvu o nemocenském pojištění druhu A nebo B, hradí léky poskytnuté při ambulantní péči ze svého.

(2) Při ústavní péči se poskytují osobám, pokud mají nárok na bezplatnou péči, bezplatně též potřebné léky. U ostatních osob je úhrada za léky zahrnuta v nákladech ústavní péče.

(1) Při ambulantní péči se poskytují nemocným potřebné léky na základě předpisu ošetřujícího lékaře, vystaveného po vyšetření nemocného; z předpisu musí být patrno, zda má být lék vydán bezplatně nebo na účet nemocného. Lékař je povinen řídit se při předpisování léků směrnicemi ministerstva zdravotnictví.¹)

(2) Léky, které si nemocný obstaral ze zahraničí, stát zpravidla nehradí.²)

(1) Zásobování nemocných léky je zabezpečeno sítí lékáren a výdejen léčiv, sběrnou službou na závodech i v obcích, jakož i pohotovostní službou lékáren v době pracovního klidu. V zájmu účelné distribuce může být výdej některých léků soustředěn jen do určitých lékáren; na to upozorní nemocného lékař při předepsání léku.

(2) Lékárna nebo výdejna léčiv vydá lék na předložení řádně vystaveného lékařského předpisu. Je-li lék předepsán na účet nemocného, hradí se cena léku při vyzvednutí.

(3) Lékařský předpis pozbývá platnosti, neurčí-li lékař jinak, za 1 týden, a jde-li o antibiotika, za tři dny po vystavení předpisu; pro určité druhy léků může ministerstvo zdravotnictví stanovit odchylky. Lékařský předpis vystavený při pohotovostní službě platí nejdéle následující pracovní den.

(4) Bez lékařského předpisu může si nemocný v lékárně zakoupit volně prodejná léčiva, jejichž seznam je k nahlédnutí v lékárnách.

(1) Léčebnými pomůckami se rozumějí jiné prostředky než léky, jichž je třeba při léčení, jako jsou kapátka, oční pásky, gumové nebo kožené prsty, kýlní nebo břišní pasy, inhalační přístroje, jakož i podložní kola, mísy apod.

(2) Ortopedickými pomůckami se rozumějí prostředky, které mají nahrazovat nebo doplňovat funkci ztraceného nebo postiženého orgánu, a jiné prostředky, jež mají odvracet pracovní neschopnost nebo mírnit její následky.

(3) Při ambulantní péči se potřebné pomůcky bezplatně poskytují nebo zapůjčují osobám uvedeným v §§ 3 až 11, pokud mají nárok na bezplatnou péči; ostatní osoby včetně členů jednotných zemědělských družstev, jež uzavřela smlouvu o nemocenském pojištění druhu A nebo B, hradí tyto pomůcky ze svého.

(4) Při ústavní péči se potřebné léčebné a ortopedické pomůcky nemocným zapůjčují s výjimkou pomůcek, u nichž je při dlouhodobé ústavní péči třeba, aby byly nemocnému poskytnuty trvale.

(1) Léčebné a ortopedické pomůcky předpisují zpravidla ošetřující lékaři. V některých případech jsou oprávněni tyto pomůcky předpisovat pouze lékaři určitých odborných oddělení. Ministerstvo zdravotnictví stanoví směrnicemi,¹) při kterých indikacích lze jednotlivé pomůcky poskytnout a která odborná oddělení jsou oprávněna určité pomůcky předpisovat.

(2) Nákladnější pomůcky, u nichž je potřeba pouze dočasná nebo jichž lze po zániku potřeby použít pro jinou osobu, se zapůjčují a nemocní jsou povinni je po použití vrátit.

(3) Předepsané léčebné a ortopedické pomůcky vydávají lékárny a prodejny (služebny) zdravotnických, optických a ortopedických potřeb. Je-li to účelnější, zejména jde-li o pomůcky nemocným pouze půjčované, mohou je vydávat přímo zdravotnická zařízení. Předpis musí být předložen do měsíce po vystavení a pomůcka vyzvednuta do měsíce po dni, k němuž bylo stanoveno její zhotovení nebo vydání jinak předpis pozbývá platnosti.

(4) Pomůcky se poskytují v běžném provedení. Vyžádá-li si nemocný nákladnější provedení, hradí rozdíl v ceně ze svého.

(5) Novou pomůcku lze bezplatně poskytnout, pokud trvá potřeba, zpravidla teprve po uplynutí stanovené užívací doby, stane-li se dosavadní pomůcka nadále nepouživatelnou.

(1) Při ztrátě končetin se poskytují protézy horních a dolních končetin a při ztrátě oka oční protézy; ženám, které pozbyly vlasů, se poskytuje paruka, pokud ztráta vlasů má nebo může mít vliv na výkon povolání. K protézám se poskytuje též nutné příslušenství, jehož je třeba k jejich řádnému používání nebo ke zmírnění obtíží s ním spojených.

(2) K nápravě nebo zabránění následků tělesných vad se poskytují podpěrné přístroje pro horní a dolní končetiny, při zranění nebo vadách páteře korzety a při jiných ortopedických vadách potřebné bandáže. Při vrozeném vykloubení kyčelních kloubů u dětí se rovněž poskytují, popř. půjčují potřebné pomůcky. Důchodcům, u nichž potřeba ortopedických pomůcek vznikla jako následek zranění utrpěných v boji za osvobození Československé republiky, se poskytují tyto pomůcky bezplatně.

(3) Při deformacích nebo onemocněních nohou se poskytují hole nebo berle a ve zvlášť indikovaných případech ortopedická obuv; osoby, které mají nárok na bezplatné poskytování pomůcek, platí na ortopedickou obuv příplatek.

(4) Při ztrátě nebo ochrnutí obou dolních končetin se půjčují postiženým vozíky, a to mechanické vozíky s pákovým převodem, je-li nemocný schopen užívat paží k pohybování vozíku, jinak posunovací vozíky pro nemocné. V případech hodných zvláštního zřetele může být vozík půjčen i při ztrátě nebo ochrnutí jedné nohy. Opatří-li si nemocný se souhlasem ředitele ústavu národního zdraví vozík s motorovým pohonem, obdrží příspěvek ve výši ceny mechanického vozíku, a potřebuje-li ho pro výkon povolání, příspěvek ve výši ceny vozíku zesílené konstrukce. Při poskytnutí příspěvku může si stát vyhradit na dobu nejvýše 5 let předkupní právo, popř. i jiná práva k vozíku; z předkupního práva nevyplývá pro stát povinnost vozík vykoupit. Při uplatnění předkupního práva se vozík vykoupí za obecnou cenu po odečtení opotřebení a poskytnutého příspěvku. Náklady na pohonné látky stát nehradí.

(5) Nedoslýchavým se poskytují při odůvodněné potřebě naslouchací přístroje běžné výroby; speciální nákladné naslouchací přístroje mohou být po příslušném odborném vyšetření nemocného a vyzkoušení půjčeny na dobu potřeby, a to přednostně osobám, které je potřebují pro výkon povolání. Baterie do naslouchacích přístrojů stát neposkytuje ani nehradí na ně náklady.

(6) Nevidomým může být při odůvodněné potřebě poskytnut příspěvek na zakoupení vodicího psa.

(7) V nutných případech mohou být uživateli pomůcky, který má nárok na bezplatnou péči, poskytnuty nebo hrazeny opravy nezaviněně poškozených nebo opotřebovaných pomůcek, popř. přiznán úhrnkový příspěvek na jejich udržování.

(8) Bližší podrobnosti určují směrnice ministerstva zdravotnictví,¹) v nichž se stanoví počet poskytovaných vyhotovení, rozsah příslušenství a užívací doba; těmito směrnicemi se upravují též zvláštní podmínky pro poskytování pomůcek invalidům z řad bojovníků za svobodu a válečných poškozenců.

(1) Návrhy na zhotovení brýlí nebo brýlových skel vystavují oční oddělení nemocnic a středisek (poliklinik).

(2) Lékař vyznači v návrhu druh skel a popř. i zvláštních obrub, jichž je třeba. Vyžaduje-li to vada zraku nebo druh práce, poskytují se brýle na různé vzdálenosti; při nutné potřebě pro výkon povolání se poskytují se souhlasem přednosty očního oddělení skla dvojohnisková (bifokální).

(3) Jiné korekční oční prostředky, zejména individuálně zhotovené brýle, posuvné lupy na čtení pro slabozraké, ortoptické a dalekohledové brýle a kontaktní čočky, popř. jiné speciální optické pomůcky se poskytují ve zvláštních případech nezbytné potřeby se souhlasem přednosty očního oddělení.

(4) Ustanovení § 54 odst. 8 platí obdobně.

(1) Převoz sanitním vozem se poskytuje, vyžaduje-li podle potvrzení ošetřujícího lékaře stav nemocného, aby nemocný byl dopraven tímto způsobem do zdravotnického zařízení (včetně lázeňského zařízení) nebo nazpět do místa pobytu v době onemocnění; ředitel zdravotnického zařízení může ve zvlášť odůvodněných případech povolit při zpáteční cestě převoz do jiného místa.

(2) Převoz osoby stižené přenosnou nemocí nebo podezřelé z takového onemocnění se provádí zvláštním vozem pro převoz nemocných přenosnými nemocemi.

(3) Převoz do zdravotnického zařízení obstarává ústav národního zdraví (popř. hygienicko-epidemiologická stanice), v jehož obvodu je nemocný v době potřeby převozu. Je-li třeba dalšího převozu do jiného zařízení nebo odvozu ze zdravotnického zařízení nazpět, obstarává jej zpravidla zařízení, ve kterém byl nemocný ošetřován. Při dálkových převozech, jež povoluje ředitel ústavu, je však třeba za pomoci dispečerské služby podle možnosti sloučit za účelem náležitého využití vozu dopravu více nemocných, zvláště při zpáteční cestě. Za odborné léčebné ústavy, které nemají vlastní sanitní vozy, obstarávají potřebné převozy zpravidla okresní ústavy národního zdraví (popř. hygienicko-epidemiologické stanice), v jejichž obvodu jsou odborné léčebné ústavy.

(4) Doprava podle odstavců 1 až 4 se poskytuje bezplatně, pokud nemocný má nárok na bezplatnou péči podle ustanovení §§ 3 až 11; ostatním osobám se poskytuje za úhradu podle § 12.

(1) Pokud osoby uvedené v §§ 3 až 11 mají nárok na bezplatnou péči, hradí se jim po předložení dokladů náklady dopravy do zdravotnického zařízení a nazpět, je-li použití dopravního prostředku nutné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného nebo ke vzdálenosti a nelze-li zajistit dopravu podle § 56.

(2) Stát hradí nutné náklady dopravy osobním vlakem, popř. jiným veřejným dopravním prostředkem podle nejnižší vozové třídy a nejkratším směrem, s vyloučením zařízení sloužících místní dopravě, a zpravidla jen při vzdálenosti přes 5 km jedním směrem. Náklady dopravy rychlíkem se hradí jen při vzdálenosti nad 100 km, jinak pouze tehdy, je-li nutnost použití rychlíku pro nebezpečí z prodlení ověřena ošetřujícím lékařem nebo umožňuje-li použití rychlíku návrat téhož dne. Požívá-li nemocný slevy jízdného nebo jízdní výhody, náleží mu náhrada nákladů jen do výše tohoto sníženého jízdného.

(3) Náklady dopravy autem nebo jiným neveřejným dopravním prostředkem ve výši platných sazeb se hradí, byl-li takový převoz předepsán ošetřujícím lékařem nebo dodatečně uznán za nutný vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného a k nemožnosti použití jiného prostředku.

(4) Náhrada nákladů dopravy průvodcům nemocných se poskytuje při dopravě dětí ve věku do 15 let; u starších nemocných se tato náhrada poskytuje tehdy, je-li nutnost potřeby průvodce vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného ověřená lékařem.

(5) Náklady dopravy hradí zpravidla okresní ústav národního zdraví příslušný podle místa pobytu nemocného; byl-li nemocný pozván nebo odeslán na vyšetření nebo léčení závodním lékařem, hradí náklady ústav národního zdraví, pro který tento lékař pracuje. Předvolalo-li si jiné zdravotnické zařízení nemocného z vlastního podnětu, je povinno hradit mu náklady dopravy. Je-li to účelnější, mohou orgány státní zdravotní správy pověřit poskytováním úhrady i jiná zdravotnická zařízení, zejména odborné léčebné ústavy.

(6) Vedoucí příslušného zařízení může povolit úhradu nákladů dopravy, i když na ni není nárok podle ustanovení tohoto oddílu, svědčí-li pro to zvláštní důvody sociální.

(1) Náklady dopravy do zařízení poskytujících obvodní služby a zpět se nehradí.

(2) Náklady dopravy z venkovských obvodů do okresních zdravotnických středisek (poliklinik) a náklady dopravy do středisek (poliklinik) krajských a fakultních a zpět se hradí, byl-li nemocný do těchto zařízení pozván na vyšetření nebo ošetření nebo odeslán: to platí rovněž, byl-li nemocný pozván k odbornému vyšetření pro účely posudkové s výjimkou pozvání před orgány posudkové služby sociálního zabezpečení, kdy se poskytuje úhrada podle zvláštních předpisů. Náklady dopravy při ambulantní lázeňské péči se nehradí.

(3) Také při nutné návštěvě prodejny (služebny) ortopedických potřeb za účelem opatření léčebné nebo ortopedické pomůcky a při nutné návštěvě speciální dílny za účelem zhotovení nebo vyzkoušení individuální oční protézy, popř. jiných ortopedických pomůcek se poskytuje náhrada nákladů dopravy.

(4) Při ústavní péči, kromě ozdravenské a lázeňské péče o dospělé, hradí stát náklady dopravy z místa pobytu do příslušného ústavu a zpět do místa pobytu v době onemocnění. Tyto náklady nehradí, jde-li o svévolné přerušení léčení, o propuštění z důvodu porušování domácího řádu nebo o dočasné propuštění z ústavu na žádost nemocného, nebo jestliže nemocný, který je neschopen práce, přerušil cestu z vlastního podnětu. Náklady přepravy dětí vyslaných do ozdravoven (se slevou jízdného podle tarifu k železničnímu přepravnímu řádu) nesou rodiče.

(5) Úhradu nákladů na dopravu při ústavní lázeňské péči o dospělé a nákladů na dopravu do nočních sanatorií upravují zvláštní předpisy.

(1) Byl-li nemocný, který má nárok na bezplatnou péči, vyslán nebo povolán k ambulantnímu vyšetření nebo ošetření, popřípadě za účelem zhotovení nebo vyzkoušení ortopedické pomůcky podle § 58 odst. 3, a musil-li přenocovat mimo své bydliště, protože vzhledem k určené době vyšetření nebo ošetření, popř. zhotovení nebo vyzkoušení ortopedické pomůcky musil nastoupit cestu již předchozího dne nebo protože nemohl ještě téhož dne vykonat zpáteční cestu anebo protože mu bylo stanoveno vyšetření nebo ošetření ještě na další den, poskytne mu zařízení, které jej vyslalo nebo povolalo, nocležné v částce Kčs 10,— a při prokázaných nutných vyšších nákladech až do výše Kčs 20,—.

(2) Byl-li nemocný povolán k ambulantnímu vyšetření pro účely posudkové do obce mimo své bydliště nebo pravidelné pracoviště, poskytne mu zařízení, které jej povolalo, denní stravné v částce
Kčs 5,— trvala-li cesta od 6—10 hodin,
Kčs 8,— trvala-li cesta nad 10—14 hodin,
Kčs 14,— trvala-li cesta nad 14 hodin.

(3) Průvodcům nemocných (odstavce 1 a 2) přísluší za podmínek stanovených v § 57 odst. 4 nocležné, popř. stravné, a to ve stejném rozsahu jako nemocným.

(4) Náhradu ušlého výdělku z důvodů poskytování preventivní a léčebné péče zdravotnická zařízení neposkytují.¹)

(5) Nárok na nocležné, popř. stravné nelze uplatnit po jednom roce od vyšetření nebo ošetření.

(1) Pokud osobám uvedeným v § 3 odst. 2 není při pobytu v cizině poskytována preventivní a léčebná pece bezplatně na základě mezistátních úmluv, popř. podle zásady vzájemnosti, a není-li bezplatné poskytováni péče zajištěno jiným způsobem, obdrží tyto osoby náhradu nákladů nutného a přiměřeného léčení v cizině.
Osobám, které se přechodně zdržují v cizině ze soukromých důvodů a v tuzemsku mají nárok na bezplatnou péči, může okresní ústav národního zdraví poskytnout náhradu nákladů nutného a přiměřeného léčení v cizině, a to zpravidla do výše nákladů, jichž by si vyžádalo léčení v tuzemsku.

(1) Náhradu nákladů nelze uplatnit po uplynutí 6 měsíců po skončení ošetřování; pokračuje-li ošetřování i po skončení kalendářního roku, nelze náhradu nákladů vzniklých v tomto roce uplatnit po 30. červnu roku následujícího. V odůvodněných případech lze přiznat náhradu i po uplynutí této lhůty.

(2) Ministerstvo zdravotnictví může stanovit směrnicemi¹) podrobnosti o poskytování náhrad podle § 60 a pověřit určitý orgán nebo zařízení vyřizováním a proplácením náhrad.

(1) Potřebná preventivní a léčebná péče se poskytuje nemocným v tuzemsku. Jen ve zcela výjimečných, mimořádně odůvodněných případech může ministerstvo zdravotnictví nebo z jeho pověření odbor rady krajského národního výboru vyslat nemocného na léčení do ciziny na účet státu.

(2) Sjednal-li si nemocný léčení v cizině soukromě nebo bylo-li povoleno na jeho vlastní účet, nehradí stát náklady s tím spojené, ani na ně nepřispívá.

(1) Orgány státní zdravotní správy i pracovníci zdravotní služby jsou povinni soustavnou zdravotní péčí i odpovědnou posudkovou činností usilovat o snižování nemocnosti spojené s pracovní neschopností.¹)

(2) Zdravotnická zařízení státní zdravotní správy uznávají, zda zaměstnanci, popř. jiné osoby pojištěné podle předpisů o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen „zaměstnanci”), jsou dočasně neschopny práce pro nemoc nebo úraz, a vydávají o tom potvrzení.

(3) Podle ustanovení § 3 vládního nařízení č. 57/1956 Sb., o nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení členů výrobních družstev, platí ustanovení tohoto oddílu přiměřeně i pro uznávání pracovní neschopnosti členů výrobních družstev.

(4) Podle ustanovení tohoto oddílu postupují také zdravotnická zařízení podřízená ministerstvům národní obrany, vnitra a dopravy. Ministerstvo zdravotnictví může v dohodě s těmito ministerstvy a Ústřední radou odborů stanovit odchylky pro uznávání pracovní neschopnosti u zaměstnanců závodů podřízených těmto ministerstvům.²)

(1) Při ambulantním ošetřování uznává zaměstnance neschopným práce pro nemoc nebo úraz

(2) Při ústavním ošetřování vydává potvrzení o uznání pracovní neschopnosti lékař nemocnice nebo jiného lůžkového zařízení, ve kterém je zaměstnanec ošetřován. Při propuštění z ústavního ošetřování ústav buď ukončí pracovní neschopnost zaměstnance nebo ho uzná dále neschopným práce.

(3) Při karanténě vydává potvrzení ošetřující lékař, popř. příslušný okresní hygienik.

(1) Potvrzení o uznání pracovní neschopnosti se vydává výhradně na předepsaných tiskopisech a způsobem stanoveným ministerstvem zdravotnictví v dohodě s Ústřední radou odborů. Je zároveň dokladem o omluvené nepřítomnosti v práci pro nemoc nebo úraz.

(2) Uznání pracovní neschopnosti platí při ambulantním ošetřování jen na dobu uvedenou v potvrzení, zpravidla nejdéle do 4 dnů; bylo-li uznání pracovní neschopnosti prodlouženo, je lékař povinen to vyznačit na potvrzení.

(3) V případech stanovených orgány státní zdravotní správy, zpravidla v případech, kdy pracovní neschopnost při ambulantním ošetřování trvá déle než 7 dnů, je třeba, aby další uznání pracovní neschopnosti bylo schváleno lékařskou poradní komisí.

(4) Pro jednotlivé výplaty nemocenského (včetně nemocenského při karanténě) vydává příslušné zdravotnické zařízení potřebná potvrzení na předepsaných tiskopisech.

(5) Příslušný lékař, popř. lékařská poradní komise uzná zaměstnance práce schopným, jakmile může opět bez ohrožení zdraví vykonávat své dosavadní zaměstnání. Uznání pracovní schopnosti vyznačí na potvrzení a popř. i na dokladu uvedeném v odstavci 4. Ukončení pracovní neschopnosti při přechodu do invalidity se provádí podle zvláštních předpisů.¹)

(1) Pro účely peněžité pomoci v mateřství vydává příslušný ošetřující lékař, zpravidla lékař, který má zaměstnankyni¹) v soustavné předporodní péči, potvrzení o předpokládaném dnu porodu. Potvrzení vydává nejpozději 4 týdny před tímto dnem, ledaže zaměstnankyně vstoupila do ošetřování lékaře teprve později.

(2) Potvrzení je zároveň dokladem o omluvené nepřítomnosti v práci z důvodu mateřství.

(1) Nemůže-li zaměstnanec pracovat, protože musí ošetřovat nemocného člena rodiny, který s ním žije ve společné domácnosti, vydá lékař, jenž ošetřuje nemocného člena rodiny, potvrzení o jeho zdravotním stavu a o potřebě ošetřování zaměstnancem. Lékař je povinen napřed přezkoumat, zda ošetřování nemocného člena rodiny v nemocnici není možné, a potvrdí tuto okolnost, není-li nemocniční ošetřování indikováno nebo nelze-li nemocného do nemocnice převézt, popř. přijmout. Potvrzení smí být při témže onemocnění vydáno toliko jednou a jen jednomu z více oprávněných.

(2) Jde-li o potřebu ošetřování dítěte, jemuž byla nařízena karanténa, vydá o tom potvrzení ošetřující lékař, popř. okresní hygienik.

(3) Potvrzení je zároveň dokladem o omluvené nepřítomnosti v práci.

(1) Veřejnost spolupůsobí k rozvoji zdravotnictví i jeho kritikou a návrhy na odstranění nedostatků; účast pracujících na plnění a kontrole úkolů zdravotnických zařízení je hlavní metodou pro zlepšování jejich činnosti. Za tím účelem musí být ve zdravotnických zařízeních umístěny na místě snadno přístupném všem ošetřovaným osobám knihy nebo schránky přání a stížností, v nichž mohou občané podávat svá upozornění.

(2) Těmto upozorněním i jiným námětům a projevům veřejnosti, směřujícím ke zlepšení zdravotní péče, jsou pracovníci zdravotnických orgánů a zařízení povinni věnovat veškerou pozornost a podle nich dále zdokonalovat ochranu zdraví lidu. Jsou též povinni podat v knize a pokud jsou upozornění nebo náměty podepsány, i navrhovateli zprávu o tom, jaké bylo k upozornění nebo námětu zaujato stanovisko.

(1) Osoby, kterým stát poskytuje preventivní a léčebnou péči, jsou povinny spolupůsobit k udržení a upevnění svého zdraví a k účinnému léčení; osoby neschopné práce jsou povinny spolupůsobit k urychlenému obnovení pracovní schopnosti a umožnit její odpovědné posouzení. Zejména je každý povinen

(2) Při zamýšlené změně pobytu během pracovní neschopnosti je nemocný povinen vyžádat si napřed souhlas ošetřujícího lékaře i předsedy komise národního pojištění a dát si jej písemně poznamenat v potvrzení (legitimaci) o pracovní neschopnosti.

(3) U osob nesvéprávných jsou povinni dbát na dodržování uvedených povinností ti, kdož o ně pečují.

(1) Jestliže nemocný přes náležité vysvětlení odmítá vyšetřovací nebo léčebný úkon anebo dohled potřebný v zájmu jeho zdraví a nelze-li mu uložit povinné vyšetření nebo léčení, vyžádá si o tom ošetřující lékař jeho písemné prohlášení (revers).

(2) Ošetřující lékař si vyžádá písemné prohlášení (revers) též o tom, že nemocný přivoluje k závažným vyšetřovacím nebo léčebným úkonům, které svou povahou nebo svými důsledky překračují rámec obvyklého léčení, avšak jež je nutno provést v zájmu uzdravení nemocného nebo záchrany jeho života. Půjde zejména o přivolení nemocného k operacím, jimiž se výrazně změní jeho tělesný stav nebo které vedou k nežádoucím vedlejším důsledkům, jakož i k úkonům, které nejsou z lékařského hlediska plně vyzkoušeny nebo které by z jiného důvodu mohly vyvolat vážné nebezpečí, ač zároveň vzhledem ke stavu nemocného poskytují větší naději na uzdravení nebo záchranu života než obvyklé léčebné metody.

(3) Revers má význam důkazu o tom, že nemocný byl upozorněn na povahu úkonu a možné důsledky a s provedením úkonu souhlasil nebo nesouhlasil. Nezbavuje však odpovědnosti za řádné poskytnutí zdravotní péče.

(4) Úkony nezbytně nutné v zájmu zachování života, ke kterým by jinak bylo třeba přivolení nemocného podle odstavce 2, provedou se bez jeho přivolení, nemůže-li nemocný vzhledem ke svému stavu platně dát přivolení a je-li nebezpečí z prodlení. Revers se zde nahradí záznamem ošetřujícího lékaře, popř. se jinak zajistí důkaz o nutnosti úkonu a o stavu nemocného.

(1) Porušuje-li nemocný přes napomenutí nebo vážným způsobem povinnosti uložené tímto léčebným řádem nebo na jeho základě, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení příslušný závodní výbor základní organizace odborového svazu, jde-li o zaměstnance nebo o jeho rodinného příslušníka, popř. správu družstva, jde-li o člena jednotného zemědělského družstva nebo o člena výrobního družstva (jeho rodinného příslušníka), aby tyto orgány mohly učinit vhodná opatření k nápravě.

(2) Jestliže nemocný zneužívá služeb poskytovaných v preventivní a léčebné péči, může být proti němu uplatňována náhrada škody. Je-li jeho závadné jednání takového druhu, že jde o trestný čin nebo přestupek, bude dán podnět, aby proti němu bylo zavedeno trestní stíhání.

(3) Zdravotnický pracovník, který poruší své povinnosti, může být stíhán kárně, po případě trestně a pokud porušením svých povinností způsobí škodu, může též být proti němu uplatňována náhrada takové škody.

(1) Závody provádějí podle předpisů hygienických a předpisů o bezpečnosti při práci veškerá potřebná opatření k ochraně zdraví pracujících; dbají pokynů orgánů hygienické a protiepidemické služby a orgánů inspekce práce k odstranění závad. Při zařazování zaměstnanců do práce a přeřazování k jiné práci z důvodů zdravotních postupuje vedení závodu podle lékařského posudku.

(2) Závody upozorňují z vlastního podnětu lékaře, popř. lékařské poradní komise na okolnosti závažné pro péči o zdraví zaměstnanců a posuzování jejich zdravotního stavu; mohou si též vyžádat v odůvodněných případech mimořádnou prohlídku zaměstnance lékařem nebo lékařskou poradní komisí. Jsou povinny urychleně sdělovat lékaři nebo lékařské poradní komisi všechny potřebné údaje požadované v zájmu řádné péče o zdraví zaměstnanců a posuzování jejich zdravotního stavu. Závod vyšle odpovědného zástupce k jednání, jež svolává závodní lékař nebo odborový orgán k řešení otázek zdravotní péče a boje proti absenci pro nemoc.

(3) V zájmu snížení absence a rovnoměrného zatížení provozu zdravotnických zařízení je závod povinen důsledně pečovat o to, aby návštěvy práce schopných zaměstnanců u lékařů nebyly podle možnosti konány v pracovní době. Nelze-li návštěvu u lékaře zařídit mimo pracovní dobu, může závod žádat o potvrzení doby, strávené ve zdravotnickém zařízení, na zvláštním tiskopise vydaném závodem.

(1) Začátek a konec pracovní neschopnosti zjišťuje závod z příslušných dílů potvrzení pracovní neschopnosti; je povinen vyžadovat od zaměstnanců jejich včasné předkládání a zajistit rychlou manipulaci s těmito potvrzeními. Je-li v závodě ustanoven závodní lékař, musí mu závod ihned předložit k evidenci a podpisu všechna potvrzení nebo náhradní hlášení došlá od jiných lékařů (obvodních, odborných) nebo lůžkových zdravotnických zařízení. Závodní lékař může v odůvodněných případech dát ihned přezkoumat pracovní neschopnost zaměstnance.

(2) Závod musí zajistit, aby potvrzení pracovní neschopnosti bylo doplněno potřebnými údaji o výdělku, a jde-li o ukončení neschopnosti, také o nástupu práce a aby bylo zpravidla ještě téhož dne, nejpozději však následujícího dne po doručení předloženo komisi národního pojištění.

(3) Nastoupí-li zaměstnanec z vlastního rozhodnutí, předloží závod potvrzení o pracovní neschopnosti, odevzdané zaměstnancem, závodnímu lékaři s uvedením dne nástupu práce; není-li pro závod ustanoven závodní lékař, odešle závod toto potvrzení ošetřujícímu lékaři.

(4) Závod je povinen napřed a včas oznámit ošetřujícímu lékaři pravděpodobný den skončení nároku na peněžité dávky u pracujících důchodců a u osob přijatých na sezónní a kampaňové práce. Dále je povinen oznámit lékaři čtvrt roku před vyčerpáním podpůrčí doby, ke kterému datu podpůrčí doba skončí.

(5) Závod je povinen zajistit, aby alespoň dvakrát měsíčně byla porovnána evidence práce neschopných zaměstnanců vedená závodem s evidencí závodního lékaře a aby byly odstraněny zjištěné závady.

(1) Orgány Revolučního odborového hnutí plní v péči o zdraví zaměstnanců a při snižování nemocnosti spojené s pracovní neschopností především úkoly stanovené v předpisech vydaných Ústřední radou odborů.¹)

(2) Orgány Revolučního odborového hnutí mohou žádat, aby bylo přezkoumáno, zda pracovní neschopnost trvá, nebo zda rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti bylo správné. Mohou si též v odůvodněných případech vyžádat mimořádnou prohlídku zaměstnance lékařem nebo lékařskou poradní komisí.

(3) Komise národního pojištění je povinna sdělovat lékaři vyžádané údaje týkající se práce zaměstnance a oznamovat lékaři na jeho žádost, zejména v případech, kdy nemocný se nedostavil k prohlídce, do tří dnů zjištění učiněná při soudružské návštěvě nemocného.

(4) Předseda komise národního pojištění uděluje souhlas ke změně pobytu zaměstnance v době jeho pracovní neschopnosti. V pochybných případech, zejména tehdy, kdy se jeho stanovisko neshoduje se stanoviskem ošetřujícího lékaře, vyžádá si urychleně schválení komise národního pojištění.

(5) Členové komise národního pojištění jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všech okolnostech týkajících se zdravotního stavu nemocných, o nichž se dověděli při výkonu své funkce.

(6) Úkoly odborových orgánů, pokud jde o členy výrobních družstev, obstarávají příslušné družstevní orgány.²)

(1) Má-li oprávněná osoba zato, že bylo v oboru preventivní a léčebné péče nesprávně rozhodnuto o pracovní neschopnosti, o poskytnutí ortopedické pomůcky nebo o bezplatnosti preventivní a léčebné péče, může proti takovému rozhodnutí podat odvolání. Jde-li o rozhodnutí o pracovní neschopnosti, může podat odvolání též příslušný orgán Revolučního odborového hnutí nebo výrobního družstva.

(2) Odvolání se podává u ředitele ústavu národního zdraví, v němž je sdruženo zdravotnické zařízení, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje. Odvolání je nutno podat ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, jde-li však o odvolání proti rozhodnutí o pracovní neschopnosti, musí je ten, jehož se rozhodnutí přímo dotýká, podat ve lhůtě 3 dnů.

(3) Ředitel ústavu národního zdraví, u něhož bylo odvolání podáno, může mu sám vyhovět. Neučiní-li tak, předloží odvolání i se svým stanoviskem a popř. i s vyjádřeními ostatních účastníků řízení odvolacímu orgánu.

(4) Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí zdravotnického zařízení, které je podřízeno okresnímu národnímu výboru, je odvolacím orgánem odbor rady okresního národního výboru, v jehož obvodu je toto zařízení. V ostatních případech je odvolacím orgánem odbor rady krajského národního výboru, v jehož obvodu je zařízení, proti jehož rozhodnutí se odvolání podává.

(5) Odvolací orgán rozhodne po bezpečném zjištění věci a potřebném odborném posouzení. Jde-li o odvolání proti rozhodnutí o pracovní neschopnosti, vyžádá si odvolací orgán posudek lékařské poradní komise; posudek nesmí být vyžádán od lékařské poradní komise, u níž lze pro její poměr k projednávané věci pochybovat o její nepodjatosti. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu nelze se odvolat.

(1) V jiných případech, než které jsou uvedeny v § 76 odst. 1, se může oprávněná osoba, má-li zato, že jí byla odepřena potřebná preventivní a léčebná péče, obrátit o zjednání nápravy na vedoucího zdravotnického zařízení, v němž jí byla tato péče odepřena; jde-li o zařízení sdružená v ústavu národního zdraví, je tímto vedoucím vedoucí příslušné složky nebo organizace (nemocnice, polikliniky, léčebny apod.) tohoto ústavu. Oprávněná osoba může zároveň žádat o prozatímní opatření, jehož je třeba k ochraně jejího zdraví.

(2) Vedoucí zdravotnického zařízení rozhodne o nápravě v jednoduchých nebo naléhavých věcech bez odkladu, v ostatních případech nejdéle do 15 dnů; podle potřeby učiní též bezodkladně potřebná prozatímní opatření. Nezjedná-li vedoucí zdravotnického zařízení nápravu je povinen neprodleně věc oznámit se svým vyjádřením příslušnému odboru rady národního výboru. Jestliže žádost o nápravu směřuje proti zdravotnickému zařízení, které je podřízeno okresnímu nebo místnímu národnímu výboru, je příslušným odbor rady okresního národního výboru, v jehož obvodu je toto zařízení. V ostatních případech je příslušným odbor rady krajského národního výboru, v jehož obvodu je dotčené zařízení.

(3) Příslušný odbor učiní potřebné prozatímní opatření a rozhodne po bezpečném zjištění věci a odborném posouzení. Vyhoví-li žádosti o nápravu, zabezpečí zároveň, aby oprávněné osobě byla poskytnuta potřebná péče, a to popř. v jiném zdravotnickém zařízení.

(4) Proti rozhodnutí příslušného odboru rady národního výboru nelze se odvolat. Jestliže oprávněné osobě vznikla škoda tím, že jí byla odepřena potřebná preventivní a léčebná péče, může oprávněná osoba uplatňovat náhradu škody podle obecných předpisů.

(1) Nezaplatí-li povinná osoba ani na písemnou výzvu úhradu (příplatek) za preventivní a léčebnou péči (§ 12), vydá vedoucí zdravotnického zařízení (ústavu národního zdraví), které péči poskytlo, rozhodnutí, jímž se stanoví její povinnost zaplatit úhradu (příplatek) v určené výši do 15 dnů, uvede důvod této povinností a dá poučení o možnosti odvolání. Úhradu (příplatek) nelze vyměřit po uplynutí 3 roků od konce kalendářního roku, v němž mohla být vyměřena.

(2) Pokud se v řízení před vydáním rozhodnutí nebo později zjistí, že povinná osoba nemůže nést úhradu (příplatek), vydá vedoucí zařízení rozhodnutí proti další povinné osobě, a pokud by z téhož důvodu nemohla nést úhradu (příplatek) žádná z povinných osob, rozhodne vedoucí zařízení o převzetí úhrady na účet státu.

(3) Proti rozhodnutí může povinná osoba podat u zařízení, které je vydalo, do 15 dnů od jeho doručení odvolání, o němž rozhoduje odvolací orgán podle § 76 odst. 4. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu nelze se odvolat.

(4) Vykonatelná rozhodnutí o úhradě (příplatku) nebo na jejich základě sestavené výkazy nedoplatků jsou podkladem exekuce správní popř. soudní, v nichž tyto pohledávky mají pořadí pohledávek státu na veřejných dávkách. Uzná-li povinná osoba písemně svůj závazek nebo je-li rozhodnutí vykonatelné, může vedoucí zařízení povolit přiměřené splátky, a to podle zvláštních předpisů.