(1) Náhrada za vyvlastnění nemovitostí nebo práv se poskytuje zpravidla v penězích. Stavební úřad určí výši náhrady současně s rozhodnutím o vyvlastnění. Není-li možno zjistit přesný rozsah vyvlastnění v době rozhodování o vyvlastnění, určí stavební úřad předběžně rozsah vyvlastnění podle předložené dokumentace. Podle takto určeného rozsahu vyvlastnění stanoví stavební úřad výši náhrady za plošnou nebo objemovou jednotku i celkovou náhradu. V rozhodnutí zároveň stanoví, že vyvlastnitel vyplatí z takto určené celkové náhrady vyvlastněnému nejvýše 90 % a že konečná výše náhrady bude určena, jakmile budou získány potřebné podklady zpřesňující rozsah vyvlastnění, nejpozději však do 1 roku po dokončení stavby.

(2) Požádá-li vyvlastněný nebo navrhne-li to vyvlastnitel, může stavební úřad přiznat se souhlasem obou účastníků náhradu v jiném nemovitém majetku nebo ve stavebních prostředcích, není-li to v rozporu s obecným zájmem. Takovou náhradu lze přiznat, jen je-li předmětem vyvlastnění osobní majetek nebo zemědělský pozemek. Nemovitý majetek jako náhrada je tehdy vhodný, jestliže odpovídá alespoň přibližně druhu a velikosti majetku, který je předmětem vyvlastnění. Případné rozdíly v hodnotě obou objektů se vyrovnají v penězích; oba objekty je třeba odhadnout podle stejných zásad. Je-li objekt, který má být přiznán náhradou, ve státním vlastnictví, použije se pro ocenění obou objektů zásad platných pro zcizování národního majetku, jestliže je cena objektu ve státním vlastnictví vyšší než cena vyvlastňovaného objektu; v opačném případě použije se zásad platných při nabývání majetku do státního vlastnictví.

(3) Nemá-li vyvlastnitel náhradní nemovitost, může v důvodněných případech poskytnout náhradní nemovitost podle stejných zásad národní výbor. V takovém případě musí mu vyvlastnitel, není-li jím organizace státního socialistického sektoru, uhradit obecnou cenu nemovitosti; organizace státního socialistického sektoru náhradu národním výborům neposkytují.