Hlava 1
Všeobecná ustanovení

1. Tato Úmluva se vztahuje na tato odvětví sociálního zabezpečení (pojištění), upravená podle právních předpisů smluvních stran:

a) pojištění pro případ nemoci a mateřství;

b) zabezpečení (pojištění) ve stáří, invaliditě a v případě úmrtí, včetně zabezpečení (pojištění) v případě pracovního úrazu a nemoci z povolání (dále jen „důchodové zabezpečení“).

2. Ustanovení této Úmluvy se však nevztahují na sociální zabezpečení příslušníků ozbrojených sil z povolání.

1. Při provádění této Úmluvy se použije právních předpisů o sociálním zabezpečení (pojištění) té smluvní strany, na jejímž území pracující vykonává činnost rozhodnou pro jeho sociální zabezpečení (pojištění).

2. Z ustanovení uvedeného v odstavci 1 tohoto článku platí tyto výjimky:

a) zaměstnanci podniku se sídlem na území jedné smluvní strany, kteří byli vysláni k výkonu práce přechodně na území druhé smluvní strany, podléhají nadále právním předpisům o sociálním zabezpečení (pojištění) té smluvní strany, na jejímž území je sídlo podniku;

b) zaměstnanci dopravních a přepravních podniků, včetně zaměstnanců letecké a lodní dopravy a pošty, jakož i zaměstnanci orgánů kontrolujících styk mezi oběma státy podléhají právním předpisům o sociálním zabezpečení (pojištění) té smluvní strany, na jejímž území je sídlo jejich podniku anebo orgánu.

3. Nepracující důchodci podléhají právním předpisům o zabezpečení v nemoci a v mateřství té smluvní strany, jejíž příslušný orgán jim poskytuje důchod; pobírá-li důchodce důchod od příslušných orgánů obou smluvních stran, vztahují se na něj právní předpisy o zabezpečení v nemoci a mateřství jen té smluvní strany, na jejímž území má stálé bydliště.

1. Je-li občan jedné smluvní strany v pracovním poměru u vlastního diplomatického nebo konzulárního zastupitelského úřadu nebo u jejich vedoucích, členů a ostatních zaměstnanců, platí pro něj právní předpisy o sociálním zabezpečení (pojištění) smluvní strany udržující tyto úřady na území druhé smluvní strany, nemá-li trvalé bydliště na území, kde tyto úřady působí.

2. Není-li zaměstnanec diplomatického nebo konzulárního zastupitelského úřadu nebo jejich vedoucích, členů a ostatních zaměstnanců občanem smluvní strany udržující tyto úřady, anebo je sice jejím občanem, ale má trvalé bydliště na území, kde tyto úřady působí, platí ustanovení článku 4 odstavce 1.

1. Při posuzování nároku na dávky sociálního zabezpečení (pojištění) a při určování jejich výše započítávají se doby zaměstnání (pojištění) a doby jim na roveň postavené, získané na území obou smluvních stran.

2. Ustanovení odstavce 1 se nepoužije při posuzování nároku na dávky, na které je nárok jen podle právních předpisů jedné smluvní strany.

3. Kryje-li se doba zaměstnání (povinného pojištění), získaná podle právních předpisů jedné smluvní strany, s dobou dobrovolného pojištění podle právních předpisů druhé smluvní strany, přihlíží se jen k době zaměstnání (povinného pojištění). Kryje-li se doba zaměstnání (pojištění), získaná podle právních předpisů jedné smluvní strany, s dobou postavenou jí na roveň podle právních předpisů druhé smluvní strany, přihlédne se jen k době zaměstnání (pojištění).

4. Nároky a dávky ze sociálního zabezpečení jedné smluvní strany náležející občanům této smluvní strany na základě dob zaměstnání a dob postavených jim na roveň, získaných na území třetího státu, občanům druhé smluvní strany nenáležejí.

1. Závisí-li podle právních předpisů některé ze smluvních stran vznik, trvání a obnovení nároků nebo výše dávky na pobytu na vlastním území, klade se pobyt na území druhé smluvní strany na roveň pobytu na vlastním území.

2. Ustanovení odstavce 1 se použije i pro výplatu dávek důchodového zabezpečení nebo jiných peněžitých dávek, jestliže oprávněný přesídlil na území druhé smluvní strany.

3. Příslušný orgán jedné smluvní strany vyplácí občanům druhé smluvní strany, zdržujícím se v třetím státě, dávky sociálního zabezpečení (pojištění), na které mají tito občané vůči němu nárok, za stejných podmínek, jako by šlo o její vlastní občany.