(1) Vdovský důchod náleží vdově po dobu jednoho roku od smrti družstevníka (důchodce).

(2) Vdovský důchod náleží nadále po uplynutí jednoho roku od smrti družstevníka (důchodce) vdově, jestliže

(3) Nárok na vdovský důchod nezanikne, odpadne-li některá z podmínek uvedených v odstavci 2 písm. a) nebo b), jestliže vdova v době trvání nároku na důchod dosáhla věku 50 let anebo věku 45 let a vychovala alespoň dvě děti.

(4) Nárok na vdovský důchod vznikne znovu, splní-li se některá z podmínek uvedených v odstavci 2 do dvou roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod.

(5) Vdovský důchod náleží za podmínek uvedených v předchozích odstavcích též ženě, jejíž manželství s družstevníkem (důchodcem) bylo rozvedeno, jestliže byla v době jeho smrti odkázána na výživné, které jí byl povinen poskytovat.

(6) Vdovský důchod může být přiznán, jsou-li pro to okolnosti hodné zvláštního zřetele, také družce, která žila s družstevníkem (důchodcem) až do jeho smrti ve společné domácnosti a byla na něj odkázána výživou.

(7) Nárok na vdovský důchod zaniká provdáním; je-li však splněna některá z podmínek uvedených v odstavci 2, vznikne při opětném ovdovění původní nárok znovu, jestliže by po posledním manželu nárok nenáležel nebo by náležel v nižší výměře.

a) je invalidní (§ 39 odst. 2), nebo

b) pečuje aspoň o jedno dítě, jež má nárok na sirotčí důchod (§ 47), nebo

c) vychovala aspoň tři děti, nebo

d) dosáhla věku 45 let a vychovala alespoň dvě děti, nebo

e) dosáhla věku 50 let.