(1) Náhrada ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 7 zákona) činí rozdíl mezi původním výdělkem pracovníka a jeho čistým výdělkem po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu (dále jen „výdělek po pracovním úrazu“) s připočtením případného částečného invalidního důchodu při pracovním úrazu. Náhrada spolu s výdělkem poškozeného a s případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu nesmí však činit více, než by činil invalidní důchod pracovníka v nejvyšší výměře podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření), určený ke dni pracovního úrazu; toto omezení neplatí, jestliže původní výdělek je alespoň o 10 % vyšší než invalidní důchod v nejvyšší výměře.^*) Ke snížení důchodů podle předpisů o sociálním zabezpečení se nepřihlíží.

(2) Byl-li pracovník pro ohrožení nemocí z povolání převeden na jinou práci a nemoc z povolání byla zjištěna teprve po tomto převedení, je rozhodujícím dnem pro stanovení náhrady podle odstavce 1 den tohoto převedení, je-li to pro pracovníka výhodnější.

(3) Ode dne, kdy poškozenému po pracovním úrazu byl přiznán starobní nebo invalidní důchod, náleží mu náhrada ve výši odpovídající průměrně vyplácené náhradě ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti za posledních 12 kalendářních měsíců před tímto dnem a byla-li vyplácena jen po kratší dobu, za tuto dobu; náhrada však nepřísluší, jestliže průměrný roční výdělek, který je podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření) základem pro stanovení výše starobního nebo invalidního důchodu, je stejný nebo vyšší než hrubý výdělek, který byl základem pro výpočet původního výdělku poškozeného pracovníka (§ 2).^**)

(4) Nemůže-li podnik sám zjistit průměrný roční výdělek pracovníka podle předpisů o sociálním zabezpečení, požádá o jeho sdělení Státní úřad sociálního zabezpečení.