(1) Omyl činí právní úkon neplatný, jestliže se týká jeho podstaty a osoba, jíž je projev vůle určen, o omylu druhé strany věděla nebo musela vědět. Omyl je podstatný,

a) týká-li se předmětu nebo jakosti plnění v té míře, že jednající osoba se zřetelem na povahu právního úkonu by nebyla právní úkon učinila, kdyby o omylu věděla;

b) týká-li se osoby a právní úkon by se bez tohoto omylu neuskutečnil.