DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ

Specializační průprava
Obecná ustanovení
Všeobecná část specializační průpravy
Vlastní specializační průprava
Specializace II. stupně a nástavbová specializace

Další zdokonalování znalostí
Seminární školení
Jiné formy dalšího zdokonalování znalostí

(1) Specializační průpravou získává lékař hlubší znalosti k výkonu odborné činnosti v některém z lékařských oborů (specializace I. stupně), popřípadě k výkonu výše kvalifikované a úže specializované činnosti (specializace II. stupně, nástavbová specializace).

(2) Základní rozsah znalostí v jednotlivých specializačních oborech stanoví specializační náplně, které vydává Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dále jen „Institut“) po schválení ministerstvem zdravotnictví.

3. gynekologie a porodnictví,

2. pediatrie,

(1) Specializaci I. a II. stupně lze získat v těchto oborech:

9. otorinolaryngologie,

8. stomatologie,

7. dermatovenerologie,

6. psychiatrie,

5. neurologie,

4. chirurgie,

16. epidemiologie.

15. mikrobiologie,

14. hygiena,

13. patologická anatomie,

12. radioterapie,

11. radiodiagnostika,

10. oftalmologie,

1. interní lékařství,

(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbou specializaci v oborech uvedených v příloze. Pro zvlášť úzce specializované obory, které nejsou uvedeny v příloze, může nástavbovou specializaci přiznat výjimečně ministerstvo zdravotnictví po vyjádření své vědecké rady.

(2) V oboru sociálního lékařství, jehož tematika prostupuje všechny lékařské obory, lze získat specializaci jen jako další specializaci po dosažení specializace I. stupně v některém oboru, především v interním lékařství, v pediatrii, v hygieně a v epidemiologii.

(1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v oboru stomatologie tři roky; ve II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.

(3) Nepracuje-li lékař v oboru, ve kterém získal specializaci, po dobu delší pěti let, může dále pracovat jako specialista v tomto oboru jen po předchozím doplnění znalostí a jejich ověření kvalifikační atestací. Nutné předpoklady pro doplnění znalostí zajistí krajský národní výbor, u lékařů pracujících v zařízeních ústředně řízených ministerstvo zdravotnictví.

(2) Pracuje-li lékař ve zkráceném úvazku, prodlužuje se úměrně doba předepsaná k získání specializace.

(4) Lékař může získat specializaci nejvýše ve třech oborech.

(3) Ze základní vojenské služby se započítává do celkové specializační průpravy šest měsíců. Pokud vykonal lékař základní vojenskou službu před ukončením dvanáctiměsíční všeobecné části specializační průpravy, započítává se mu do této všeobecné části dvěma měsíci, zbývajícími čtyřmi měsíci do vlastní specializační průpravy. Odborná činnost lékaře vykonávaná v průběhu základní vojenské služby ve specializačním oboru se však započítává do specializační průpravy v celém rozsahu.

(2) Lékařská praxe v jiném oboru se započítává jen do doby vlastní specializační průpravy, a to nejvýše dvěma měsíci.

(1) Do specializační průpravy lze započítat jen práci v oboru konanou v pracovním poměru. Ministerstvo zdravotnictví stanoví zda a v jakém rozsahu se započítává práce v oboru konaná mimo pracovní poměr.

(4) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se započítává do celkové specializační průpravy nejvýše dvěma měsíci.

(3) Krajské národní výbory určují pracoviště, na kterých se provádí všeobecná část specializační průpravy, a to náležitě vybavená oddělení nemocnic s poliklinikou a hygienických stanic.

(1) Specializační průprava pro první specializaci začíná všeobecnou částí, jejímž cílem je upevnit a prohloubit pod vedením zkušeného odborníka teoretické i praktické znalosti získané v průběhu studia. Krajský národní výbor, u lékařů pracujících v ústředně řízených organizacích ministerstvo zdravotnictví, může v jednotlivých případech určit, že lékaři absolvují všeobecnou část specializační průpravy v prvních třech letech vlastní specializační průpravy. Takové opatření se oznámí Institutu.

a) u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a chirurgie, přičemž musí absolventi získat potřebné znalosti i z oboru přenosných nemocí a gynekologie;

b) u absolventů lékařské fakulty hygienické po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a v jednotlivých úsecích hygieny a epidemiologie, přičemž musí absolventi získat též potřebné znalosti z oboru přenosných nemocí;

c) u absolventů stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství a u ostatních absolventů zařazených do specializace ve stomatologii během dvouměsíční průpravy v tomto oboru.

Rozsah a časové rozdělení činnosti v jednotlivých oborech stanoví specializační náplně.
(2) Všeobecná část specializační průpravy se provádí

(4) Při další specializaci I. stupně se trvání specializační průpravy u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství zkracuje o dobu její všeobecné části.

(2) Při nástupu první specializační průpravy vydá krajský národní výbor lékaři specializační index, do něhož se plynule zaznamenává její průběh.

(1) Za organizaci všeobecné části specializační průpravy odpovídají ředitelé nemocnic s poliklinikou. Za odborné vedení lékařů odpovídají vedoucí pracovníci příslušných odborných pracovišť.

(3) Stanovený specializační obor se zaznamenává do indexu.

(2) Výběr oboru se připravuje již v průběhu všeobecné části specializační průpravy na základě hodnocení schopností lékaře i s přihlédnutím k jeho společensky odůvodněným zájmům a v souladu s perspektivní potřebou specialistů.

(1) Nejpozději do třiceti dnů po ukončení všeobecné části specializační průpravy krajský národní výbor stanoví po projednání s lékařem obor, ve kterém bude prováděna vlastní specializační průprava lékaře. U lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, stanoví obor ministerstvo zdravotnictví.

(4) Změnu určeného oboru v průběhu specializační průpravy může provést ze závažných důvodů orgán příslušný k určování oboru, a to jen na základě dohody s lékařem.

(2) Lékařům pracujícím v teoretických oborech se do předepsané doby specializace v klinickém oboru započítává jeden až tři roky dosavadní praxe podle rozsahu použitelnosti znalostí z teoretického oboru pro zvolený obor; započitatelnost posoudí individuálně Institut.

(1) Vlastní specializační průprava se provádí na odborných pracovištích zdravotnických zařízení, lékařských fakult a výzkumných ústavů.

(3) Znalosti a zkušenosti získávané za specializační průpravy prověřuje vedoucí lékař odborného pracoviště alespoň jednou za půl roku; výsledek zaznamenává do indexu.

(2) Studijní plán pro specializační průpravu v I. stupni vypracovává vedoucí lékař odborného pracoviště podle vzorového plánu vydaného Institutem. Při sestavování plánu přihlíží k pracovním možnostem zařízení i k dosavadním zkušenostem a znalostem lékaře.

(1) Po dobu vlastní specializační průpravy se připravuje lékař pod vedením vedoucího lékaře odborného pracoviště podle individuálního studijního plánu.

(1) Splnil-li lékař stanovené požadavky specializační průpravy, ověřuje se požadovaná úroveň jeho znalostí kvalifikační atestací. Místo, termín a způsob kvalifikační atestace určuje Institut.

(1) Přihlášku ke kvalifikační atestaci podává lékař Institutu prostřednictvím nadřízených orgánů. Jestliže kterýkoliv z nadřízených orgánů má za to, že lékař nesplňuje předpoklady kvalifikační atestace, odmítne podání přihlášky s náležitým odůvodněním.

(2) Kvalifikační atestace se konají v jednotlivých oborech alespoň dvakrát ročně, a to před krajskou komisí stanovenou Institutem v dohodě s krajským národním výborem nebo před ústřední komisí Institutu stanovenou v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.

(3) Po úspěšně složené kvalifikační atestaci vydá Institut z pověření ministerstva zdravotnictví lékaři diplom o specializaci.

(4) Kvalifikační atestace může být při neúspěchu opakována nejdříve za půl roku, a to nejvýše dvakrát; po třetí jen zcela výjimečně se souhlasem ministerstva zdravotnictví. Opravné kvalifikační atestace se konají vždy před ústřední komisí Institutu.

(1) Lékaři, kteří získali specializaci I. stupně, mohou se dále připravovat ke specializaci II. stupně, popřípadě k nástavbové specializaci. Obvodní lékaři se mohou připravovat ke specializaci II. stupně v oboru interního lékařství jen výjimečně podle studijního plánu vydaného Institutem po schválení ministerstvem zdravotnictví.

(2) Zařazení lékaře do této další specializační průpravy provede na jeho žádost a podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb krajský národní výbor; u lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, ministerstvo zdravotnictví. Při tom krajský národní výbor, popřípadě ministerstvo zdravotnictví posoudí, zda pracoviště, na kterém zařazovaný lékař pracuje, splňuje předpoklady k získání příslušné specializace.

(3) Kvalifikační atestaci pro specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci může Institut ve zvlášť odůvodněných případech povolit i lékařům, kteří nebyli zařazeni do specializační průpravy, splňují však ostatní požadované předpoklady.

(1) K průběžnému zvyšování kvalifikace lékařů je organizováno seminární školení.

(3) Ústavní semináře pořádá ředitel zdravotnického zařízení o závažných otázkách, jejichž znalost je nutná pro lékaře všech oborů.

(2) Semináře na pracovištích pořádá vedoucí pracoviště pro lékaře svého oboru. Semináře mohou být pořádány též společně pro pracoviště příbuzných oborů; pro lékaře užších klinických oborů lze tyto semináře soustředit do příslušné nemocnice s poliklinikou II. typu. Tematiku stanoví vedoucí tak, aby odpovídala aktuálním potřebám pracoviště. Významnou formou seminárního školení se společnou tematikou jsou semináře klinicko-patologické a klinicko-soudně lékařské.

(4) Krajské semináře mohou být pořádány jen pro vybrané lékaře jednoho oboru nebo i oborů příbuzných. Tyto semináře pořádá krajský ústav národního zdraví.

(5) Ministerstvo zdravotnictví určuje pro každý rok hlavní povinná témata seminářů.

(3) Účast na semináři je povinná pro všechny lékaře, na které se vztahuje. Vedoucí pracoviště je povinen přitom zajistit, aby nebyl narušen nutný provoz pracoviště.

(1) Za plánování a za organizaci seminárního školení odpovídají vedoucí pracovišť a ředitelé ústavů národního zdraví a zařízení ústředně řízených.

(2) Přednášet na semináři je povinností odborníků zdravotnických zařízení; pro speciální tématiku, jejíž přednesení nemohou zajistit tito odborníci, lze pozvat jako přednášejícího jiného odborníka za odměnu podle obecných předpisů.

(4) Lékařům je třeba umožnit podle pracovních podmínek účast na významných akcích pořádaných Československou společností J. E. Purkyně, jimiž se doplňuje jejich kvalifikace. Tyto akce mohou být též spojovány se seminárním školením.

(5) Nutné výlohy dopravy na akce uvedené v předchozích odstavcích se hradí účastníkům v rozsahu stanoveném platnými předpisy, pokud jsou povinné podle předchozích ustanovení a pokud účastníka na takovou akci vyšle ředitel zdravotnického zařízení.

(2) Akce uvedené v předchozím odstavci organizuje Institut, nebo krajský ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Institutem.

(1) K dalšímu zdokonalování znalostí lékařů se pořádají též tematické kursy, školení na školicích místech a další školicí akce k seznámení se speciálními, novými metodami a aktuálními úkoly zdravotnických služeb a k přípravě na vedoucí funkce.