PRÁVA VÝROBCŮ ZVUKOVÝCH ZÁZNAMŮ A ROZHLASOVÝCH A TELEVIZNÍCH ORGANIZACÍ

(1) Předmětem práv výrobců zvukových záznamů podle tohoto zákona jsou zvukové záznamy výkonů výkonných umělců nebo jiných zvuků.

(2) Svolení výrobce zvukových záznamů je třeba

a) k vysílání zvukových záznamů a snímků rozhlasem a televizí,

b) k pořízení rozmnoženin zvukového záznamu nebo snímku pro jinou než vlastní osobní potřebu; tím není dotčeno ustanovení § 13 odst. 2 (§ 45 odst. 4),

c) k veřejnému přednesu zvukových záznamů nebo snímků.

(3) Za svolení podle odstavce 2 má výrobce právo na náhradu, jejíž výši může upravit ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem; přitom může stanovit i výjimky z povinnosti náhradu poskytnout.

(4) Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 se vztahují obdobně na výrobce zvukových záznamů.

(5) Právo výrobce zvukových záznamů trvá 50 let od konce roku, v němž byl pořízen záznam.

(1) Předmětem práv rozhlasové nebo televizní organizace jsou jejich vlastní vysílané pořady.

(2) Rozhlasový nebo televizní pořad lze dále vysílat, zhotovit jeho záznam pro jinou než vlastní osobní potřebu a takový záznam dále rozmnožovat nebo jinak veřejně šířit jen se svolením organizace, která pořad uskutečnila; za svolení má organizace právo na náhradu, jejíž výši může upravit ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem; přitom může stanovit i výjimky z povinnosti náhradu poskytnout.

(3) Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 se vztahují obdobně na rozhlasové a televizní organizace.

(4) Právo rozhlasových a televizních organizací trvá 50 let od konce roku, v němž se vysílání poprvé uskutečnilo.