Část IV.
Společná ustanovení

1. Dávky, na které chráněná osoba má nárok podle této úmluvy, mohou být zastaveny podle toho, co je stanoveno:

a) pokud se dotyčná osoba zdržuje mimo území členského státu;

b) pokud je dotyčná osoba odškodněna ve stejném případě třetí stranou, a to v rozsahu takového odškodnění;

c) jestliže dotyčná osoba se pokusila podvodně vylákat příslušnou dávku;

d) jestliže případ nastal následkem trestného činu nebo provinění spáchaného dotyčnou osobou;

e) jestliže případ nastal hrubým a úmyslným zaviněním dotyčné osoby;

f) jestliže dotyčná osoba bez přiměřeného důvodu zanedbá využít léčebně preventivní péče a rehabilitačních služeb, jichž může použít, nebo nedbá předepsaných pravidel, podle nichž má být zjištěno, že případ nadále trvá, nebo chování poživatelů dávek;

g) jde-li o nemocenské uvedené v článku 18, pokud je dotyčná osoba vydržována z veřejných fondů nebo na náklady organizace nebo služby sociálního zabezpečení;

h) jde-li o nemocenské uvedené v článku 18, pokud dotyčná osoba pobírá jiné peněžité dávky sociálního zabezpečení, s výjimkou rodinných přídavků, jestliže část nemocenského, která je zastavena, nepřevyšuje částku jiných dávek.

2. V stanovených případech a mezích část nemocenského, na něž je jinak nárok, bude poskytnuta osobám závislým na dotyčné osobě.

1. Každý žadatel musí mít právo odvolat se v případě nepřiznání dávek nebo si stěžovat, pokud jde o jejich úroveň nebo výši.

2. Jestliže při provádění této úmluvy vládní resort zodpovědný zákonodárnému sboru je pověřen správou léčebně preventivní péče, právo na odvolání uvedené v předchozím odstavci může být nahrazeno právem dát přezkoumat příslušným orgánem každou stížnost týkající se odmítnutí léčebně preventivní péče nebo úrovně poskytnuté péče.

1. Každý členský stát všeobecně zodpovídá za náležité poskytování dávek poskytovaných při provádění této úmluvy a za tím účelem je povinen učinit potřebná opatření.

2. Každý členský stát všeobecně zodpovídá za vlastní chod institucí a služeb, které se podílejí na provádění této úmluvy.

a) zástupci chráněných osob se budou podílet na správě za stanovených podmínek;

b) vnitrostátní zákonodárství stanoví tam, kde je to vhodné, účast zástupců zaměstnavatelů;

c) vnitrostátní zákonodárství může rovněž stanovit účast zástupců veřejných orgánů.

1. Jestliže členský stát:

a) přijal závazky z této úmluvy, aniž použil výjimek a vylučujících ustanovení podle článku 2 a článku 3;

b) poskytuje v úhrnu vyšší dávky, nežli jak je předpokládá tato úmluva, a jestliže jeho celkové výdaje na léčebně preventivní péči a nemocenské činí alespoň 4 % jeho národního důchodu;

c) vyhovuje nejméně dvěma z následujících tří podmínek:

I. poskytuje zabezpečení takovému procentu hospodářsky činného obyvatelstva, které je nejméně o deset procent vyšší, nežli činí procento požadované podle článku 10, písmena b) a článku 19, písmena b) nebo takovému procentu svých občanů, které je nejméně o deset procent vyšší nežli procento požadované podle článku 10, písmena c);

II. poskytuje léčebnou a preventivní péči na podstatně vyšší úrovni, nežli je uvedeno v článku 13;

III. poskytuje dávky nemocenského o deset procent vyšší, nežli jak je stanoveno v článcích 22 a 23;
může po projednání s nejrepresentativnějšími organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků, pokud existují, dočasně učinit výjimku z některých ustanovení části II a III úmluvy za podmínky, že takové výjimky podstatně neomezí nebo nezhorší zásadní záruky podle této úmluvy.

2. Každý členský stát, který použije takových výjimek, uvede ve zprávách o provádění této úmluvy podávaných podle článku 22 ústavy Mezinárodní organizace práce, stav svého zákonodárství a praxe, pokud jde o takové výjimky, a pokrok, jehož bylo dosaženo se zřetelem k úplnému provádění ustanovení úmluvy.

a) případy, k nimž došlo před tím, než nabyla účinnosti pro příslušný stát;

b) dávky poskytnuté v případech, k nimž došlo poté, kdy úmluva nabyla účinnosti pro příslušný stát, pokud nárok na takové dávky vznikl již před tím.