(1) Povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát
a) podle § 453a občanského zákoníku nebo podle § 287a zákona č. 87/1950 Sb., ve znění zákona č. 67/1952 Sb.,
b) na základě prohlášení a smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování (tzv. renunciační prohlášení),
c) v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky,
d) smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou dárcem v tísni,
e) v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu,
f) na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. V takovém případě je však oprávněnou osobou nabyvatel podle uvedené smlouvy, a to i pokud tato smlouva nenabyla účinnosti,
g) na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek,
h) na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni,
i) vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna,
j) vyvlastněním bez vyplacení náhrady,
k) znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.
(2) Povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.