Odpočet daně

(1) Nárok na odpočet daně má plátce, pokud nakoupené zboží, stavební objekty, převedené nemovitosti, přijaté služby nebo převedená a využitá práva (dále jen „přijatá zdanitelná plnění“) použije pro svá zdanitelná plnění za podmínek stanovených zákonem.

(2) Plátce má nárok na odpočet daně ve zdaňovacím období, ve kterém daň na vstupu zaúčtoval, nebo v prvním zdaňovacím období po datu účinnosti uvedeném na osvědčení o registraci.

(3) Plátce nemá nárok na odpočet daně, pokud nedoloží oprávněnost svého nároku na odpočet daně daňovým dokladem nebo pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro svá zdanitelná plnění osvobozená od daňové povinnosti podle § 24.

(4) Plátce nemá nárok na odpočet daně při nákupu osobního automobilu, a to i formou koupě najaté věci, a při nákupu vratných lahví ze skla. Vyloučení daně z nároku na odpočet musí být v tomto případě provedeno před případnou úpravou odpočtu daně podle § 19.

(5) Odstavec 4 se nevztahuje na nákup osobních automobilů za účelem dalšího prodeje, a to i formou koupě najaté věci, pokud je uskutečňován plátcem.

(6) Prodá-li plátce osobní automobil a vratné lahve ze skla, při jejichž koupi neuplatnil nárok na odpočet podle odstavce 4, je tento prodej osvobozen od daňové povinnosti.

(7) Plátce provádějící finanční pronájem má nárok na odpočet daně u zboží a nemovitostí, které jsou předmětem smlouvy o koupi najaté věci.

(1) Použije-li plátce přijatá zdanitelná plnění částečně pro svá zdanitelná plnění, u nichž má nárok na odpočet daně, a částečně pro zdanitelná plnění, u nichž nárok na odpočet daně nemá, určí se poměrná část odpočtu daně ve výši, která odpovídá celkové dani na vstupu za příslušné zdaňovací období vynásobené koeficientem. Koeficient se stanoví jako podíl, v jehož čitateli je součet cen bez daně za zdanitelná plnění, u nichž vzniká nárok na odpočet, a ve jmenovateli celkový součet cen bez daně za všechna uskutečněná zdanitelná plnění v tomto zdaňovacím období. Cena bez daně při prodeji podniku nebo jeho části a cena bez daně za pronájem pozemků a staveb, pokud je osvobozen podle § 29, se nezapočítává do jmenovatele koeficientu. Vypočtený koeficient se zaokrouhlí na dvě desetinná místa.

(2) Plátce nemá nárok na odpočet daně za příslušné zdaňovací období, pokud je koeficient vypočtený podle odstavce 1 nižší než 0,05.

(3) Plátce má nárok na odpočet daně za všechna přijatá zdanitelná plnění v příslušném zdaňovacím období, pokud je koeficient vypočtený podle odstavce 1 vyšší než 0,95.

(4) Po skončení kalendářního roku určí plátce způsobem podle odstavců 1, 2 a 3 údaje za celý kalendářní rok a případné rozdíly v dani oproti skutečnosti vypořádá na vrub nebo ve prospěch státního rozpočtu. Opravené údaje uvede do daňového přiznání za poslední zdaňovací období tohoto kalendářního roku. Stejným způsobem postupuje plátce i v případě, že v průběhu kalendářního roku zruší registraci plátce nebo ukončí podnikání, a to za období od 1. ledna do data uvedeného na rozhodnutí o zrušení registrace plátce.

(5) Plátce, který prodává podnik nebo jeho část, má nárok na odpočet daně zaúčtované u přijatých zdanitelných plnění, která jsou předmětem prodeje a u nichž ještě nebyl uplatněn odpočet, s výjimkou osobních automobilů, u nichž nelze uplatnit nárok na odpočet daně podle § 18 odst. 4.

(6) Nárok na vrácení odpočtu za období, ve kterém vznikl, má Správa federálních hmotných rezerv při nákupu zboží pro státní hmotné rezervy a ostatní plátci při nákupu zboží pro „Program 222“, a to do 15 dní od lhůty pro předložení daňového přiznání za toto zdaňovací období. Podmínkou je, že tyto nákupy budou účetně sledovány samostatně a daň vypořádána na samostatném daňovém přiznání.

(1) Opraví-li se základ daně podle § 15, opraví se současně i daň pro účely odpočtu. Oprava daně se provede v tom zdaňovacím období, ve kterém je vystaven daňový dobropis nebo vrubopis související s opravou základu daně.

(2) Plátce nemá nárok na opravu daně pro účely odpočtu, pokud ho nemůže doložit daňovým dobropisem, popřípadě daňovým vrubopisem.

(3) Odpočet daně stanovený podle odstavce 1 podléhá dále § 19.

(1) Plátce má nárok na uplatnění nadměrného odpočtu v daňovém přiznání ve zdaňovacím období následujícím po zdaňovacím období, ve kterém došlo k jeho vzniku.

(2) Při opakovaném vzniku nadměrného odpočtu je plátce povinen jej přenést do následujícího zdaňovacího období, pokud tento zákon nestanoví jinak.

(1) Je-li zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc, a není-li nadměrný odpočet uhrazen z daně na výstupu do dvou kalendářních měsíců od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikl, má plátce nárok na vrácení daně do 15 dnů od lhůty pro předložení daňového přiznání za běžné zdaňovací období, popřípadě do 15 dnů od data skutečného předložení daňového přiznání za zdaňovací období, pokud daňové přiznání nepředloží včas. Je-li zdaňovacím obdobím kalendářní čtvrtletí, a není-li nadměrný odpočet uhrazen z daně na výstupu za zdaňovací období následující po období, ve kterém vznikl, má plátce nárok na vrácení daně do 15 dnů od lhůty pro předložení daňového přiznání za běžné zdaňovací období, popřípadě do 15 dnů od data skutečného předložení daňového přiznání za zdaňovací období, pokud daňové přiznání nepředloží včas.

(2) Nárok na vrácení nadměrného odpočtu má plátce pouze v té výši, která nebyla uhrazena z daně zaúčtované na výstupu.

(1) Plátce, jehož předmětem podnikání je nákup ojetých osobních automobilů za účelem jejich dalšího prodeje, má nárok na odpočet daně na vstupu při jejich nákupu.

(2) Nárok na odpočet daně má plátce ve výši, která se vypočte jako podíl, v jehož čitateli je cena, za kterou byl ojetý osobní automobil nakoupen, vynásobená příslušnou výší sazby daně a ve jmenovateli součet čísla 100 a příslušné výše sazby.

(3) Je-li osoba, od které nakoupil plátce ojetý osobní automobil, osobou mající k němu zvláštní vztah, výše nároku na odpočet se stanoví stejným způsobem jako v odstavci 2 s tím, že místo ceny, za kterou byl ojetý osobní automobil nakoupen, se v čitateli uvede jeho obvyklá cena včetně daně.