d) Právní účinky restituce nastávají ex tunc, právní účinky vyvlastnění ex nunc. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. Zákonná úprava restituce může však v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob oprávněných žádat vydání věci. Uvedená úprava platí právě v případě zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle § 28 citovaného zákona oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně (§ 14 odst. 3, § 15 odst. 2 až 4). V této souvislosti nutno zkoumat, zdali tímto založená nerovnost vůči jiným reivindikacím je v souladu s Ústavou České republiky. Protože podle čl. 3 Ústavy České republiky je Listina základních práv a svobod součástí jejího ústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit i závaznost rozhodnutí Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky, která byla na jejím základě vydána. V rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky vyjádřil své chápání principu rovnosti takto: „Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.“ V daném případě nutno za důvod omezení nároků oprávněné osoby vůči osobě povinné, obsažené v citovaném ustanovení § 28, považovat účel zákona spočívající ve zmírnění (a nikoli v odstranění) některých (a nikoli všech) křivd spáchaných v období let 1948-1989.