ŘÍZENÍ VE VĚCI MEZINÁRODNÍ OCHRANY A DALŠÍ ŘÍZENÍ VEDENÁ PODLE TOHOTO ZÁKONA
Společná ustanovení o řízení
Právní moc rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany

a) registruje žádosti o udělení mezinárodní ochrany a rozhoduje ve věci mezinárodní ochrany,

b) určuje stát vázaný nařízením o řízení azylu a migrace příslušný k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané na území,

c) rozhoduje o přemístění,

d) rozhoduje ve věcech zajištění, o zvláštním opatření a o omezení svobody pohybu,

e) v případě nutnosti postupuje podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1359 (dále jen „krizové nařízení“),

f) rozhoduje o povinnosti vycestovat v případech stanovených tímto zákonem,

g) rozhoduje v dalších věcech podle tohoto zákona.

(1) Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen se na výzvu ministerstva učiněnou nejméně 2 pracovní dny předem dostavit k dokončení registrace a poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

(2) Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen dále poskytnout údaje o

a) dřívějších příjmeních a jiných užívaných jménech a příjmeních,

b) své národnosti, náboženském přesvědčení a politickém přesvědčení,

c) posledním bydlišti mimo území,

d) pobytu ve státech, které jsou vázány nařízením o řízení azylu a migrace,

e) dni a způsobu vstupu na území,

f) čísle a platnosti cestovního dokladu,

g) zdravotním stavu, zdravotních omezeních a jiných zvláštních potřebách,

h) důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany,

i) tom, zda je nebo bylo proti němu vedeno trestní stíhání nebo byl odsouzen za spáchání trestného činu,

j) jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět,

k) způsobu jeho cesty na území a

l) vízech nebo povoleních k pobytu vydaných jinými státy, popřípadě údaje o předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany v jiných státech.

(3) Součástí poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany je dokončení registrace žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

(1) Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná v případech uvedených v čl. 38 azylového procedurálního nařízení.

(2) Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, byla-li podána občanem Evropské unie²⁷), který nesplňuje podmínky stanovené právem Evropské unie²⁸).

(1) Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má způsobilost pro postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III kvalifikačního nařízení.

(2) Azyl se uděluje na dobu nejméně 3 let.

(1) Doplňková ochrana se uděluje osobám, které mají podle čl. 3 bodu 6 kvalifikačního nařízení nárok na doplňkovou ochranu, a dále za účelem sloučení rodiny.

(2) Doplňková ochrana se uděluje nejméně na 1 rok.

(1) Rodinnému příslušníkovi osoby požívající mezinárodní ochrany podle čl. 3 bodu 9 kvalifikačního nařízení, pokud rodina existovala již před jeho příchodem na území členských států Evropské unie, se udělí mezinárodní ochrana za účelem sloučení rodiny, nebrání-li tomu bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Ministerstvo udělí mezinárodní ochranu za účelem sloučení rodiny ve stejné formě a na stejnou dobu jako jejímu nositeli.

(2) Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 dále rozumí registrovaný partner, partner podle občanského zákoníku nebo obdobné úředně potvrzené soužití osob stejného pohlaví, pokud toto partnerství nebo soužití existovalo již před jeho příchodem na území členských států Evropské unie.

(3) Rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 nebo 2 není nesezdaný partner nebo partnerka, ani pokud spolu žijí v trvalém vztahu.

(4) V případě polygamního manželství, má-li již azylant manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit azyl za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem azylanta.

(1) Osoba požívající mezinárodní ochrany je oprávněna požádat o prodloužení doby, na kterou jsou azyl nebo doplňková ochrana uděleny. Ministerstvo prodlouží dobu trvání azylu nebo doplňkové ochrany, trvají-li důvody, pro které byly azyl nebo doplňková ochrana uděleny, a nejsou-li dány důvody pro odnětí azylu nebo doplňkové ochrany.

(2) Pohovor se neprovádí, pokud lze vydat rozhodnutí o prodloužení azylu nebo doplňkové ochrany.

(3) Azyl se prodlouží nejméně o 3 roky. Doplňková ochrana se prodlouží nejméně o 2 roky.

(4) Článek 66 odst. 5 azylového procedurálního nařízení se v řízení o prodloužení mezinárodní ochrany použije obdobně; ministerstvo může rozhodnout o zastavení řízení o prodloužení mezinárodní ochrany.

(5) Nerozhodne-li ministerstvo o žádosti o prodloužení azylu nebo doplňkové ochrany v době platnosti rozhodnutí o udělení azylu nebo doplňkové ochrany, prodlužuje se doba stanovená v tomto rozhodnutí do dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o žádosti o prodloužení azylu nebo doplňkové ochrany.

(6) Při prodlužování mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny se postupuje obdobně.

(1) Mezinárodní ochrana zaniká

a) smrtí azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany nebo prohlášením azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany za mrtvé,

b) v případech uvedených v čl. 66 odst. 6 azylového procedurálního nařízení,

c) uplynutím doby, na kterou byla udělena, nebo

d) dnem, od kterého se na azylanta nebo na osobu požívající doplňkové ochrany vztahují mezinárodní sankce podle zákona upravujícího provádění mezinárodních sankcí spočívající v zákazu vstupu nebo pobytu.

(2) Ode dne zániku mezinárodní ochrany podle odstavce 1 písm. d) se na cizince pro účely zajištění hledí jako na cizince s vykonatelným rozhodnutím o správním vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

(3) Dojde-li k odstranění zápisu z vnitrostátního sankčního seznamu podle § 9 odst. 1 písm. a) sankčního zákona, udělí ministerstvo na žádost azyl nebo doplňkovou ochranu, byla-li nová žádost o udělení mezinárodní ochrany podána do 3 let ode dne zápisu na vnitrostátní sankční seznam podle sankčního zákona, trvají-li důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

(1) Řízení o odnětí mezinárodní ochrany zahajuje ministerstvo z moci úřední.

(2) Mezinárodní ochrana za účelem sloučení rodiny se odejme, zanikne-li důvod, pro který byla udělena, a nebude-li shledán jiný důvod hodný zvláštního zřetele pro její ponechání.

(3) Ustanovení tohoto zákona a kvalifikačního nařízení o tom, kdy osoba přestává být uprchlíkem nebo osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu, o vyloučení z mezinárodní ochrany, odnětí mezinárodní ochrany a prodloužení mezinárodní ochrany se použijí i na mezinárodní ochranu za účelem sloučení rodiny.

(1) Účastníkem řízení podle tohoto zákona je

a) žadatel o udělení mezinárodní ochrany,

b) azylant,

c) osoba požívající doplňkové ochrany,

d) osoba, o jejímž přemístění se rozhoduje, nebo

e) cizinec, o kterém to stanoví tento zákon.

(2) Účastníkem řízení ve věci mezinárodní ochrany se rozumí účastník řízení uvedený v odstavci 1 písm. a) až d).

(1) Na vyžádání žadatele o udělení mezinárodní ochrany ministerstvo zajistí bezplatné poskytování právních informací v rozsahu čl. 16 azylového procedurálního nařízení. Na vyžádání osoby, v jejímž případě je rozhodováno o přemístění podle nařízení o řízení azylu a migrace, zajistí ministerstvo bezplatné poskytování právních informací v rozsahu čl. 21 nařízení o řízení azylu a migrace. Ministerstvo určí osoby, které jsou k poskytování právních informací podle vět první a druhé oprávněny. Poskytování právních informací nezahrnuje součinnost při provádění úkonů, k nimž je nutná plná moc.

(2) Způsob přístupu k poskytování právních informací v azylovém zařízení nebo zařízení pro zajištění cizinců stanoví ubytovací nebo vnitřní řád těchto zařízení.

(3) Přístup k bezplatným právním informacím se neposkytne, pokud

a) jde o další opakovanou žádost, nebo

b) žadatel o udělení mezinárodní ochrany má zmocněnce.

(4) Přístup osob podle odstavce 1 k žadatelům o udělení mezinárodní ochrany je podmíněn předchozí dohodou s ministerstvem.

(5) Ministerstvo může přístup do azylovém zařízení nebo zařízení pro zajištění cizinců omezit, je-li to nutné z důvodu zajištění bezpečnosti, veřejného pořádku nebo správy zařízení.

(6) V zařízení pro zajištění cizinců lze poskytovat právní informace, právní pomoc a činnosti související jen v prostorách k tomuto účelu provozovatelem vymezených. Pokud jsou právní informace, právní pomoc a činnosti související poskytovány v azylovém zařízení, věta první se použije obdobně.

(1) Účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany má právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Písemnosti vyhotovené v cizím jazyce je účastník řízení povinen předkládat v originálním znění a současně v překladu do jazyka českého; to neplatí, jde-li o písemnost vyhotovenou v jazyce, v němž jedná účastník podle věty první, nebo pokud ministerstvo takový překlad nevyžaduje.

(2) Ministerstvo účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany poskytne bezplatně tlumočníka na úkony, ke kterým byl ministerstvem předvolán nebo vyzván.

(3) Účastník řízení je oprávněn přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby.

(4) K tlumočení úkonu v řízení může ministerstvo použít namísto tlumočníka technické zařízení. Technické zařízení musí umožňovat automatické tlumočení mluveného cizího jazyka do českého jazyka a zpět do cizího jazyka v reálném čase. Přesnost a rychlost tlumočení musí být srovnatelná s tlumočnickým úkonem provedeným tlumočníkem.

(5) Dovolují-li to technické možnosti a je-li to nezbytné, může být tlumočení provedeno prostřednictvím videokonferenčního hovoru.

(6) Nejsou-li listina nebo podklad pro vydání rozhodnutí opatřeny úředním překladem do českého jazyka, může ministerstvo opatřit pouze strojový překlad, kterým se rozumí překlad pomocí elektronických nástrojů. Ministerstvo může strojový překlad využít i pro překlad informací, písemností a výzev, popřípadě jiných dokumentů zasílaných účastníku řízení nebo podkladů pro vydání rozhodnutí. V případě podání opakované nebo další opakované žádosti se postupuje podle § 16 odst. 2 správního řádu.

(1) Pohovor se neprovádí, jde-li o občana Evropské unie, není-li pohovor nezbytný ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

(2) Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen se dostavit k pohovoru v místě a čase určeném ministerstvem, a to na písemné předvolání doručené žadateli o udělení mezinárodní ochrany nejméně 2 pracovní dny před konáním pohovoru. Nedostaví-li se žadatel o udělení mezinárodní ochrany k pohovoru v místě a čase určeném ministerstvem, pořídí se o této skutečnosti záznam.

(3) Pokud je provedení pohovoru přítomen zmocněnec žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo pověřený zástupce Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (dále jen „Úřad Vysokého komisaře“), není oprávněn do jeho průběhu jakkoli zasahovat. Po skončení pohovoru ministerstvo zmocněnci žadatele o udělení mezinárodní ochrany umožní vyjádřit se k jeho obsahu.

(4) Je-li to nezbytné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je ministerstvo oprávněno provést pohovor i s dalším účastníkem řízení uvedeným v § 20; odstavce 2 a 3 se použijí obdobně.

(1) Ministerstvo může místo předložení listiny připustit čestné prohlášení účastníka řízení. V čestném prohlášení je účastník řízení povinen uvést úplné a pravdivé údaje.

(2) V řízení o přemístění může ministerstvo žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo osobu, v jejímž případě je rozhodováno o přemístění, za účelem dodržení lhůty pro vydání rozhodnutí o přemístění podle čl. 42 odst. 1 nařízení o řízení azylu a migrace namísto souhlasu dožádaného členského státu s přijetím, který bude podkladem pro vydání rozhodnutí, seznámit se skutečnostmi, které budou v souhlasu dožádaného členského státu s přijetím obsaženy, a vyjádřit se k nim. Skutečnosti, které budou v souhlasu obsaženy, jsou informace týkající se přemístění, zejména do jakého státu, na jaké místo v daném státě a v jakém období přemístění proběhne, za jakých přepravních podmínek a případně další podmínky přemístění, jsou-li ministerstvu známy z jeho dosavadní praxe.

(3) Předloží-li cizinec dokumenty, které se týkají žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou posuzuje jiný členský stát odpovědný podle nařízení o řízení azylu a migrace, ministerstvo zajistí jejich předání příslušnému členskému státu.

(1) Použije-li ministerstvo k provedení úkonu technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku (dále jen „videokonferenční zařízení“), nesmí tím dojít ke zkrácení práv účastníka řízení. Je-li účastník řízení zastoupen, musí být umožněna přítomnost jeho zástupce na místě, kde se účastník řízení nachází.

(2) V případě postupu podle odstavce 1 ověří po dohodě s úřední osobou, která úkon provádí, totožnost účastníka řízení zaměstnanec ministerstva nebo provozovatele azylového zařízení, příslušník nebo zaměstnanec policie nebo Vězeňské služby České republiky (dále jen „vězeňská služba“). Tento zaměstnanec nebo příslušník je po celou dobu provádění úkonu za použití videokonferenčního zařízení přítomen na místě, kde se účastník řízení nachází.

(3) Úřední osoba poučí před zahájením úkonu účastníka řízení o způsobu jeho provádění za použití videokonferenčního zařízení.

(4) Kdykoli v průběhu provádění úkonu za použití videokonferenčního zařízení může účastník řízení vznášet námitky proti kvalitě obrazového nebo zvukového přenosu. Je-li námitka důvodná, učiní úřední osoba kroky k nápravě, a není-li náprava možná nebo je-li spojena se značnými obtížemi, úkon přeruší.

(5) O úkonu prováděném za použití videokonferenčního zařízení pořizuje ministerstvo alespoň zvukový záznam.

(6) Pomocí videokonferenčního zařízení může být zajištěna i přítomnost tlumočníka při provádění úkonu podle tohoto zákona; odstavce 2 až 5 se použijí přiměřeně.

(1) Výzvy a poučení podle čl. 8 odst. 2 azylového procedurálního nařízení se doručují účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany do vlastních rukou pouze do místa jeho posledního hlášeného pobytu, nedoručuje-li ministerstvo na místě nebo prostřednictvím datové schránky. Ministerstvo zároveň zašle informaci o výzvě na adresu elektronické pošty nebo telefonní číslo účastníka řízení, je-li to možné.

(2) Pokud nebyl účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany v místě jeho posledního hlášeného pobytu mimo azylové zařízení zastižen, doručovatel výzvu nebo poučení podle čl. 8 odst. 2 azylového procedurálního nařízení uloží v místně příslušné provozovně poskytovatele poštovních služeb. Nevyzvedne-li si adresát výzvu nebo poučení podle čl. 8 odst. 2 azylového procedurálního nařízení do 10 dnů ode dne, kdy byly připraveny k vyzvednutí, poslední den této lhůty je dnem doručení. Je-li zásilka vrácena jako nedoručitelná, má se za to, že desátý den poté, co byla zásilka vrácena, je dnem doručení.

(3) Pokud nebyl účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany hlášený k pobytu v azylovém zařízení zde zastižen, výzva nebo poučení podle čl. 8 odst. 2 azylového procedurálního nařízení se uloží po dobu 10 dnů v azylovém zařízení. Oznámení o uložení výzvy se vyvěsí v azylovém zařízení na úřední desce. Poslední den této lhůty je dnem doručení.

(4) Nedoručuje-li ministerstvo na místě nebo prostřednictvím datové schránky, jiné písemnosti může zaslat pouze na adresu elektronické pošty nebo telefonní číslo žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo osoby, v jejímž případě je rozhodováno o přemístění; dnem doručení je následující pracovní den poté, co byla jiná písemnost ministerstvem odeslána.

(5) Je-li účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zajištěn podle tohoto zákona nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky, nebo se v jeho případě vede azylové řízení na hranicích, anebo se rozhoduje o přemístění, doručují se výzvy a jiné písemnosti ministerstva zástupci i zastoupenému. Právní účinky doručení nastávají doručením zastoupenému.

(1) Stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí se účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany doručí v místě a čase stanoveném v písemné výzvě k převzetí rozhodnutí.

(2) Nedostaví-li se účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany k převzetí rozhodnutí v den a čas ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí doručeno.

(3) Je-li účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zastoupen, doručuje se rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany zástupci i zastoupenému. Právní účinky doručení nastávají doručením zastoupenému.

(1) Řízení se dále zastaví, jestliže

a) odpadl důvod přemístění podle nařízení o řízení azylu a migrace, nebo

b) žadatel o udělení mezinárodní ochrany nabyl občanství Evropské unie.

(2) Řízení může být dále zastaveno, nesetrvává-li žadatel dále na území podle § 3d.

a) účastník řízení byl vyzván, aby ve stanovené lhůtě odstranil vadu podání, nejdéle však na dobu 14 dnů,

b) účastník řízení se nemůže řízení zúčastnit ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů majících trvalejší povahu, a to na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na dobu 90 dnů,

c) probíhá řízení o předběžné otázce, která souvisí s předmětem řízení, nebo

d) procesně nezpůsobilému účastníkovi není ustanoven opatrovník.

(1) Rozhodl-li soud o zrušení rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany a o vrácení k novému projednání, ministerstvo rozhodne ve věci mezinárodní ochrany do 3 měsíců ode dne vrácení spisu soudem; jde-li o situace uvedené v čl. 35 odst. 5 azylového procedurálního nařízení, lze rozhodnutí vydat do 6 měsíců.

(2) Jestliže soud rozhoduje nebo již rozhodl o přípustnosti vydání žadatele o udělení mezinárodní ochrany anebo o předání žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci, vyřídí ministerstvo věc přednostně, jde-li o případy, kdy nelze žadatele o udělení mezinárodní ochrany vydat nebo předat podle § 3d odst. 1 písm. c), d) nebo f). Rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany vydá ministerstvo bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne zahájení řízení, jde-li o případy, kdy nelze žadatele o udělení mezinárodní ochrany vydat nebo předat podle § 3d odst. 1 písm. c), d) nebo f). Soud, státní zástupce, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zahraničních věcí jsou povinni poskytnout ministerstvu nezbytnou součinnost.

(3) Lhůta pro vydání rozhodnutí v případě uvedeném v odstavci 2 neběží po dobu, po kterou

a) má žadatel o udělení mezinárodní ochrany stanovenou lhůtu pro doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí, nebo

b) je řízení přerušeno podle § 26 odst. 1 písm. b).

(4) V azylovém řízení na hranicích ministerstvo rozhodne ve věci mezinárodní ochrany do 4 týdnů nebo, je-li postupováno podle krizového nařízení, do 6 týdnů ode dne registrace žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

(1) Pokud bude rozhodnuto o odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se cizinci udělí doplňková ochrana.

(2) Jde-li o osoby podle čl. 14 odst. 3 kvalifikačního nařízení, ministerstvo na žádost cizince vydá potvrzení o strpění na území. Cizinec uvede adresu pro doručování na území a předloží cestovní doklad, je-li jeho držitelem. Dobu strpění na území stanoví ministerstvo až na 1 rok a lze ji opakovaně prodlužovat. Ustanovení § 79 odst. 5 se nepoužije.

(1) Nebylo-li již vydáno rozhodnutí, kterým se stanovuje povinnost vycestovat, nebo zahájeno řízení o správním vyhoštění, anebo nejde-li o postup podle odstavců 2 až 4 nebo § 27 odst. 2, v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, kterým není udělena mezinárodní ochrana, ministerstvo dále ve výrokové části rozhodne o neoprávněnosti pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je občanem třetí země, není-li držitelem jiného oprávnění k pobytu, na území a o jeho povinnosti vycestovat z území vycestování v době k vycestování do

a) státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státní příslušnosti, do státu svého posledního trvalého bydliště,

b) země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob nebo jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Evropské unie nebo dvoustranně, nebo

c) jiné země, do níž se dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme.

(2) Postupuje-li ministerstvo podle § 10a odst. 1, § 25 nebo podle čl. 39 odst. 1 písm. c) azylového procedurálního nařízení, policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území vycestování nebo rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany držitelem jiného oprávnění k pobytu.

(3) Zjistí-li ministerstvo při rozhodování podle odstavce 1 možný dopad povinnosti opustit území vycestování do rodinného nebo soukromého života cizince, předá tuto informaci policii, která zahájí řízení o povinnosti opustit území vycestování nebo o správním vyhoštění. Ministerstvo rozhodne pouze ve věci mezinárodní ochrany.

(4) Územím vycestování je území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace.

(5) Pro řízení o odnětí mezinárodní ochrany a neprodloužení mezinárodní ochrany se odstavce 1 až 4 použijí obdobně.

(1) Doba k vycestování se v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany stanoví v rozmezí 7 až 30 dní. Ministerstvo může stanovit i dobu kratší, představuje-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany hrozbu pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu, jde-li o rozhodnutí podle čl. 12 nebo 17 kvalifikačního nařízení nebo udělil-li mezinárodní ochranu jiný členský stát.

(2) Doba k vycestování začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy již žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemá právo setrvat na území. Během trvání skutečností, které odkládají povinnost opustit území vycestování, se doba k vycestování přerušuje. Doba k vycestování opět běží po zániku skutečností, které odkládaly povinnost opustit území vycestování. Pokud by měla doba k vycestování začít běžet v době trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, začíná tato doba běžet ode dne ukončení zajištění podle tohoto zákona nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Pokud je v průběhu doby k vycestování občan třetí země zajištěn, běh této doby se zajištěním přerušuje. Je-li doba k vycestování v důsledku jejího prodloužení delší než 60 dnů a nastane-li skutečnost odkládající povinnost opustit území vycestování, běh této doby se staví.

(3) Žadatel o udělení mezinárodní ochrany, který nemá právo setrvat na území, je povinen během doby k vycestování vycestovat. Uplynutím doby k vycestování nezaniká povinnost vycestovat; to platí i pro dobu k vycestování stanovenou jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím a Švýcarskou konfederací.

(4) Doba k vycestování se nestanoví, byla-li již jednou stanovena a nedošlo-li k jejímu uplynutí.

(5) Dobu k vycestování prodlužuje policie postupem stanoveným v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky.