(1) Doba k vycestování se v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany stanoví v rozmezí 7 až 30 dní. Ministerstvo může stanovit i dobu kratší, představuje-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany hrozbu pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu, jde-li o rozhodnutí podle čl. 12 nebo 17 kvalifikačního nařízení nebo udělil-li mezinárodní ochranu jiný členský stát.

(2) Doba k vycestování začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy již žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemá právo setrvat na území. Během trvání skutečností, které odkládají povinnost opustit území vycestování, se doba k vycestování přerušuje. Doba k vycestování opět běží po zániku skutečností, které odkládaly povinnost opustit území vycestování. Pokud by měla doba k vycestování začít běžet v době trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, začíná tato doba běžet ode dne ukončení zajištění podle tohoto zákona nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Pokud je v průběhu doby k vycestování občan třetí země zajištěn, běh této doby se zajištěním přerušuje. Je-li doba k vycestování v důsledku jejího prodloužení delší než 60 dnů a nastane-li skutečnost odkládající povinnost opustit území vycestování, běh této doby se staví.

(3) Žadatel o udělení mezinárodní ochrany, který nemá právo setrvat na území, je povinen během doby k vycestování vycestovat. Uplynutím doby k vycestování nezaniká povinnost vycestovat; to platí i pro dobu k vycestování stanovenou jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím a Švýcarskou konfederací.

(4) Doba k vycestování se nestanoví, byla-li již jednou stanovena a nedošlo-li k jejímu uplynutí.

(5) Dobu k vycestování prodlužuje policie postupem stanoveným v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky.