1. K první otázce je možno konstatovat, že zákonná forma zásahu splněna byla. Přitom jsou nedůvodné navrhovatelovy námitky, že zákon je retroaktivní, neboť v daném případě je situace srovnatelná s nálezem vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb., v němž se Ústavní soud s námitkou retroaktivity obdobného zákona již dostatečně vypořádal, a v daném případě mu proto nezbývá než na tento nález odkázat. Ústavní soud dále konstatuje, že - z ústavněprávního hlediska - není relevantní skutečnost, že v posuzované věci došlo k přijetí napadeného zákona rozdílnou legislativní formou, tzn. novelizací příslušného zákona na rozdíl od přijetí zákona samostatného. Je totiž sice pravdou, že ústavněprávně je vhodnější, když - právě v tak „citlivé“ oblasti, jako je omezování materiálních požitků soudců - dojde k novelizaci zákona původního, který stanoví plat a další náležitosti soudců, a tedy jedná se o řešení systematické, než když je přijat samostatný zákon, který svojí materií ad hoc zasahuje do zákona jiného. Nicméně z ústavněprávního hlediska tento rozdíl sám o sobě nemá rozhodující význam.
V tomto směru tedy návrh na zrušení předmětného zákona není důvodný, neboť k napadenému zásahu došlo zákonnou formou.