1. K první otázce je možno konstatovat, že zákonná forma zásahu splněna byla. Přitom jsou nedůvodné navrhovatelovy námitky, že zákon je retroaktivní, neboť v daném případě je situace srovnatelná s nálezem vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb., v němž se Ústavní soud s námitkou retroaktivity obdobného zákona již dostatečně vypořádal, a v daném případě mu proto nezbývá než na tento nález odkázat. Ústavní soud dále konstatuje, že - z ústavněprávního hlediska - není relevantní skutečnost, že v posuzované věci došlo k přijetí napadeného zákona rozdílnou legislativní formou, tzn. novelizací příslušného zákona na rozdíl od přijetí zákona samostatného. Je totiž sice pravdou, že ústavněprávně je vhodnější, když - právě v tak „citlivé“ oblasti, jako je omezování materiálních požitků soudců - dojde k novelizaci zákona původního, který stanoví plat a další náležitosti soudců, a tedy jedná se o řešení systematické, než když je přijat samostatný zákon, který svojí materií ad hoc zasahuje do zákona jiného. Nicméně z ústavněprávního hlediska tento rozdíl sám o sobě nemá rozhodující význam.
V tomto směru tedy návrh na zrušení předmětného zákona není důvodný, neboť k napadenému zásahu došlo zákonnou formou.
V tomto směru tedy návrh na zrušení předmětného zákona není důvodný, neboť k napadenému zásahu došlo zákonnou formou.
2. Druhou otázkou je, zda napadený zákon směřoval k legitimnímu cíli, tzn. zda odejmutí tzv. 14. platů soudců obecných soudů bylo v předmětném období legitimní.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl odhlédnout ani od sociální a ekonomické reality České republiky, která se v době přijetí tohoto zákona nacházela v obtížné hospodářské a sociální situaci, což ve svých důsledcích vedlo i ke zrušení tzv. 14. platů státních zaměstnanců (byť poněkud jinou formou než u ústavních činitelů) a také k odnětí tzv. 14. platu ústavních činitelů. Z hlediska legitimity cíle proto Ústavní soud zastává názor, že ani soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi „právním a ekonomickém vakuu“, které by je zcela izolovalo od okolní hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných okolností změněno.
V nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud deklaroval, že stát je povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou nezávislost soudů a pro stabilizaci jejich pozice ve vztahu k legislativě a exekutivě. Soudy musí plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana, přičemž tyto principy nesmějí být narušeny ani legislativní formou. Ústavní soud na tomto základním východisku nic nezměnil. V dané věci bylo postupem zákonodárce dotčeno materiální zabezpečení celé veřejné sféry (a to s ohledem na vztah novelizace zákona č. 236/1995 Sb. a novelizace zákona č. 143/1992 Sb.), a nikoli pouze soudců. Odlišné posuzování pouze jedné skupiny, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami principu nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu ztěží přijatelné zvýhodnění. Při každém legislativním zásahu i do materiálního zabezpečení soudců je tedy nezbytné důsledně respektovat základní principy materiálního právního státu a hodnotovou orientaci ústavního pořádku České republiky. Zejména k tomuto zásahu nesmí dojít v důsledku svévole nebo porušením principu právní jistoty. V takovémto případě by zjevně došlo i k porušení legitimity sledovaného cíle.
Nicméně právě v tomto směru je nutno vidět odlišnost situace obou zmíněných případů. Jestliže totiž ve věci nálezu vyhlášeného pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy zásah do nezávislosti soudců byl napadeným legislativním aktem bezprostřední a aktuální, v souzené věci by vyhovění návrhu ve svém důsledku znamenalo přiznání příslušných materiálních požitků s více než dvouletým zpožděním (kdy i žalobce před Městským soudem v Brně svůj návrh podal více než rok poté, co napadený zákon nabyl účinnosti) a zrušení napadeného zákona z důvodu ochrany soudcovské nezávislosti by bylo z ústavněprávního hlediska nanejvýš problematické. Ústavní soud totiž ve své činnosti musí usilovat o efektivní ochranu ústavnosti a za této situace by zrušení napadeného zákona bylo zjevně neefektivní a neplnilo by přiměřeně ten účel, který Ústavní soud deklaroval v nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal rozpor mezi legitimitou sledovaného cíle a napadeným zásahem a že předmětný zákon není ani z tohoto pohledu protiústavní.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl odhlédnout ani od sociální a ekonomické reality České republiky, která se v době přijetí tohoto zákona nacházela v obtížné hospodářské a sociální situaci, což ve svých důsledcích vedlo i ke zrušení tzv. 14. platů státních zaměstnanců (byť poněkud jinou formou než u ústavních činitelů) a také k odnětí tzv. 14. platu ústavních činitelů. Z hlediska legitimity cíle proto Ústavní soud zastává názor, že ani soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi „právním a ekonomickém vakuu“, které by je zcela izolovalo od okolní hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných okolností změněno.
V nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud deklaroval, že stát je povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou nezávislost soudů a pro stabilizaci jejich pozice ve vztahu k legislativě a exekutivě. Soudy musí plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana, přičemž tyto principy nesmějí být narušeny ani legislativní formou. Ústavní soud na tomto základním východisku nic nezměnil. V dané věci bylo postupem zákonodárce dotčeno materiální zabezpečení celé veřejné sféry (a to s ohledem na vztah novelizace zákona č. 236/1995 Sb. a novelizace zákona č. 143/1992 Sb.), a nikoli pouze soudců. Odlišné posuzování pouze jedné skupiny, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami principu nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu ztěží přijatelné zvýhodnění. Při každém legislativním zásahu i do materiálního zabezpečení soudců je tedy nezbytné důsledně respektovat základní principy materiálního právního státu a hodnotovou orientaci ústavního pořádku České republiky. Zejména k tomuto zásahu nesmí dojít v důsledku svévole nebo porušením principu právní jistoty. V takovémto případě by zjevně došlo i k porušení legitimity sledovaného cíle.
Nicméně právě v tomto směru je nutno vidět odlišnost situace obou zmíněných případů. Jestliže totiž ve věci nálezu vyhlášeného pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy zásah do nezávislosti soudců byl napadeným legislativním aktem bezprostřední a aktuální, v souzené věci by vyhovění návrhu ve svém důsledku znamenalo přiznání příslušných materiálních požitků s více než dvouletým zpožděním (kdy i žalobce před Městským soudem v Brně svůj návrh podal více než rok poté, co napadený zákon nabyl účinnosti) a zrušení napadeného zákona z důvodu ochrany soudcovské nezávislosti by bylo z ústavněprávního hlediska nanejvýš problematické. Ústavní soud totiž ve své činnosti musí usilovat o efektivní ochranu ústavnosti a za této situace by zrušení napadeného zákona bylo zjevně neefektivní a neplnilo by přiměřeně ten účel, který Ústavní soud deklaroval v nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal rozpor mezi legitimitou sledovaného cíle a napadeným zásahem a že předmětný zákon není ani z tohoto pohledu protiústavní.
3. Třetí aspekt, jímž se Ústavní soud zabýval, bylo posouzení toho, zda napadený zákon byl v demokratické společnosti nezbytným opatřením. To znamená, že se Ústavní soud musel zaměřit na otázku, zda ke sledovanému legitimnímu cíli nebylo možno dospět jiným způsobem než přijetím tohoto zákona. V souzené věci Ústavní soud shledal, že zvolené řešení - přes veškeré uvedené výhrady - nelze považovat za protiústavní ani z toho důvodu, že by nepředstavovalo opatření v demokratické společnosti nezbytné. Napadeným zákonem totiž ze všech uvedených důvodů nedošlo k ohrožení institucionálních předpokladů pro reálnou nezávislost soudů a nelze jej charakterizovat ani jako svévolný akt zákonodárce. Ústavní soud totiž při plnění svých úkolů musí zvažovat i intenzitu zásahu do základních principů ústavnosti a napadený zákon jako protiústavní derogovat až tehdy, dospěje-li k závěru, že míra neústavnosti napadeného zákona reálně porušuje základní ústavní principy. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
Ústavní soud přistupuje ke zrušení právního předpisu v případě, jestliže shledá, že užitek plynoucí z derogace převažuje nad nežádoucími důsledky z ní plynoucími, a tedy postupuje podle principu přiměřenosti v materiálním právním státě. Ani v tomto směru Ústavní soud důvod pro zrušení napadeného zákona neshledal.
Ústavní soud přistupuje ke zrušení právního předpisu v případě, jestliže shledá, že užitek plynoucí z derogace převažuje nad nežádoucími důsledky z ní plynoucími, a tedy postupuje podle principu přiměřenosti v materiálním právním státě. Ani v tomto směru Ústavní soud důvod pro zrušení napadeného zákona neshledal.