2. Druhou otázkou je, zda napadený zákon směřoval k legitimnímu cíli, tzn. zda odejmutí tzv. 14. platů soudců obecných soudů bylo v předmětném období legitimní.
V této souvislosti Ústavní soud nemohl odhlédnout ani od sociální a ekonomické reality České republiky, která se v době přijetí tohoto zákona nacházela v obtížné hospodářské a sociální situaci, což ve svých důsledcích vedlo i ke zrušení tzv. 14. platů státních zaměstnanců (byť poněkud jinou formou než u ústavních činitelů) a také k odnětí tzv. 14. platu ústavních činitelů. Z hlediska legitimity cíle proto Ústavní soud zastává názor, že ani soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi „právním a ekonomickém vakuu“, které by je zcela izolovalo od okolní hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných okolností změněno.
V nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud deklaroval, že stát je povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou nezávislost soudů a pro stabilizaci jejich pozice ve vztahu k legislativě a exekutivě. Soudy musí plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana, přičemž tyto principy nesmějí být narušeny ani legislativní formou. Ústavní soud na tomto základním východisku nic nezměnil. V dané věci bylo postupem zákonodárce dotčeno materiální zabezpečení celé veřejné sféry (a to s ohledem na vztah novelizace zákona č. 236/1995 Sb. a novelizace zákona č. 143/1992 Sb.), a nikoli pouze soudců. Odlišné posuzování pouze jedné skupiny, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami principu nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu ztěží přijatelné zvýhodnění. Při každém legislativním zásahu i do materiálního zabezpečení soudců je tedy nezbytné důsledně respektovat základní principy materiálního právního státu a hodnotovou orientaci ústavního pořádku České republiky. Zejména k tomuto zásahu nesmí dojít v důsledku svévole nebo porušením principu právní jistoty. V takovémto případě by zjevně došlo i k porušení legitimity sledovaného cíle.
Nicméně právě v tomto směru je nutno vidět odlišnost situace obou zmíněných případů. Jestliže totiž ve věci nálezu vyhlášeného pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy zásah do nezávislosti soudců byl napadeným legislativním aktem bezprostřední a aktuální, v souzené věci by vyhovění návrhu ve svém důsledku znamenalo přiznání příslušných materiálních požitků s více než dvouletým zpožděním (kdy i žalobce před Městským soudem v Brně svůj návrh podal více než rok poté, co napadený zákon nabyl účinnosti) a zrušení napadeného zákona z důvodu ochrany soudcovské nezávislosti by bylo z ústavněprávního hlediska nanejvýš problematické. Ústavní soud totiž ve své činnosti musí usilovat o efektivní ochranu ústavnosti a za této situace by zrušení napadeného zákona bylo zjevně neefektivní a neplnilo by přiměřeně ten účel, který Ústavní soud deklaroval v nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal rozpor mezi legitimitou sledovaného cíle a napadeným zásahem a že předmětný zákon není ani z tohoto pohledu protiústavní.