3. Třetí aspekt, jímž se Ústavní soud zabýval, bylo posouzení toho, zda napadený zákon byl v demokratické společnosti nezbytným opatřením. To znamená, že se Ústavní soud musel zaměřit na otázku, zda ke sledovanému legitimnímu cíli nebylo možno dospět jiným způsobem než přijetím tohoto zákona. V souzené věci Ústavní soud shledal, že zvolené řešení - přes veškeré uvedené výhrady - nelze považovat za protiústavní ani z toho důvodu, že by nepředstavovalo opatření v demokratické společnosti nezbytné. Napadeným zákonem totiž ze všech uvedených důvodů nedošlo k ohrožení institucionálních předpokladů pro reálnou nezávislost soudů a nelze jej charakterizovat ani jako svévolný akt zákonodárce. Ústavní soud totiž při plnění svých úkolů musí zvažovat i intenzitu zásahu do základních principů ústavnosti a napadený zákon jako protiústavní derogovat až tehdy, dospěje-li k závěru, že míra neústavnosti napadeného zákona reálně porušuje základní ústavní principy. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
Ústavní soud přistupuje ke zrušení právního předpisu v případě, jestliže shledá, že užitek plynoucí z derogace převažuje nad nežádoucími důsledky z ní plynoucími, a tedy postupuje podle principu přiměřenosti v materiálním právním státě. Ani v tomto směru Ústavní soud důvod pro zrušení napadeného zákona neshledal.