2. A) V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že napadené ustanovení umožňuje soudu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodnout o účasti poškozeného podle povahy projednávané věci. Přitom trestné činy náležející do příslušnosti krajského soudu vymezuje trestní řád (§ 17) jako takové trestné činy, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, anebo za něž lze uložit výjimečný trest. O trestném činu teroru, záškodnictví, sabotáže a o trestných činech podle zákona na ochranu míru koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší. Je tedy zřejmé, že řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu se týká těch trestných činů, které je možno charakterizovat vyšším stupněm společenské nebezpečnosti. Proti rozhodnutí o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení není přípustná stížnost (srov. § 141 odst. 2 trestního řádu a contrario).
Komentář k napadenému ustanovení trestního řádu uvádí (cit. dílo, str. 185), že důvody umožňující krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění poškozených - a tedy i smysl ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu - mohou spočívat např. v tom, že se v řízení projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde krajský soud může mít potíže s doručováním s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod.).

B) Ústavní soud se dále věnoval - se zřetelem na napadené ustanovení trestního řádu - vlastnímu postavení poškozeného v trestním řízení. V tomto směru je určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc trestní stíhání některých taxativně uvedených činů lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§ 163a trestního řádu).

C) Koncepce trestního řízení v České republice tedy - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že poškozený neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu), a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a násl.), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.