2. Na základě uvedených východisek dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3 a s čl. 38 odst. 2 Listiny ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů zrušil.

A) Ústavní soud při svých úvahách vycházel v první řadě ze skutečnosti, že postavení poškozeného je rozdílně upraveno v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu oproti řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti okresního soudu. Jestliže totiž v prvním případě krajský soud má podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu možnost o účasti poškozeného v trestním řízení rozhodnout „podle povahy projednávané věci“, v řízení o trestných činech v kompetenci okresního soudu trestní řád soudu takovouto pravomoc nepřiznává. Rozdílnost postavení poškozeného v řízení před uvedenými soudy - v tomto směru - nepovažuje Ústavní soud za odůvodněnou a smysluplnou, neboť stejně jako v řízení před krajským soudem může také v řízení před soudem okresním dojít např. k tomu, že se v něm projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde soud může mít potíže při doručování s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod. Především z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení je protiústavní, neboť ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krájským soudem. Tím porušuje čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.

B) Ústavní soud dále vycházel z toho, že poškozený je podle právní úpravy trestního řízení České republiky samostatnou stranou řízení s poměrně rozsáhlými procesními právy, jež se neomezují pouze na právo na náhradu škody. Z toho vyplývá, že má právo se trestního řízení účastnit a v jeho rámci uplatňovat procesní práva vymezená trestním řádem. Ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu dává krajskému soudu právo o účasti poškozeného rozhodovat „podle povahy projednávané věci“. Přestože v konkrétním případě jistě může nastat situace, kdy účast poškozeného (poškozených) v trestním řízení skutečně může ohrožovat jeho samotný smysl a vést k negativním důsledkům, není možné - z ústavněprávního hlediska - bez pochybností plně akceptovat takovou zákonnou úpravu, která umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřípustnosti účasti poškozeného v trestním řízení i v těch případech, kdy jeho účastí žádný z účelů trestního řízení ohrožen být nemůže. Nelze totiž přehlédnout ani skutečnost, že proti usnesení, kterým je krajský soud oprávněn o nepřipuštění poškozeného rozhodovat, nelze podat stížnost a toto usnesení je tedy nepřezkoumatelné.
I tato okolnost - podle názoru Ústavního soudu - zakládá protiústavnost napadeného ustanovení trestního řádu.
Jestliže je totiž podle čl. 1 Ústavy Česká republika demokratický právní stát, znamená to - mimo jiné - že její právní řád má odpovídat principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a jeho určitosti a srozumitelnosti. Pouze takový zákon, u něhož lze jeho důsledky jasně předvídat, totiž odpovídá uvedenému pojetí demokratického právního státu. V případě ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu však dodržení principu předvídatelnosti zákona není nezpochybnitelné, jelikož toto ustanovení umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení prakticky bez jakýchkoliv blíže specifikovaných kritérií. Možné riziko je umocněno i tím, že příslušné rozhodnutí není přezkoumatelné soudem vyššího stupně. Protiústavnost napadeného ustanovení proto spatřuje Ústavní soud i v tom, že porušuje právo poškozeného (jakožto strany a tedy účastníka trestního řízení) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Blíže nespecifikovanou možností vyloučení účasti poškozeného v řízení je porušován rovněž ústavní princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a ve svých důsledcích také čl. 38 odst. 2 Listiny zaručující každému, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

C) Ústavní soud také nemohl přehlédnout (a ve svém vyjádření k návrhu na to ostatně upozorňuje i Poslanecká sněmovna), že i sama vláda České republiky - jsouc si zřejmě vědoma nedostatků ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu - v rámci návrhu novely trestního řádu předložila Poslanecké sněmovně (sněmovní tisk č. 383) nové znění tohoto ustanovení v této dikci: „Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvním úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. V řízení nesmí vystupovat více než pět společných zmocněnců poškozených. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.“ Je tedy zřejmé, že vláda v citovaném návrhu hodlala odstranit zmíněné ústavněprávní nedostatky dosavadního znění ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud, jestliže citované ustanovení shledává protiústavním a z tohoto důvodu je zrušuje, tedy sleduje i legislativní trend v této oblasti. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že vládní návrh Poslanecká sněmovna neschválila.