A) Ústavní soud při svých úvahách vycházel v první řadě ze skutečnosti, že postavení poškozeného je rozdílně upraveno v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu oproti řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti okresního soudu. Jestliže totiž v prvním případě krajský soud má podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu možnost o účasti poškozeného v trestním řízení rozhodnout „podle povahy projednávané věci“, v řízení o trestných činech v kompetenci okresního soudu trestní řád soudu takovouto pravomoc nepřiznává. Rozdílnost postavení poškozeného v řízení před uvedenými soudy - v tomto směru - nepovažuje Ústavní soud za odůvodněnou a smysluplnou, neboť stejně jako v řízení před krajským soudem může také v řízení před soudem okresním dojít např. k tomu, že se v něm projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde soud může mít potíže při doručování s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod. Především z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení je protiústavní, neboť ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krájským soudem. Tím porušuje čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.