1. V § 2 se za odstavec 18 vkládá nový odstavec 19, který zní:
„(19) Dopravní obslužností se rozumí zajištění dopravních potřeb občanů na území kraje nebo státu ve veřejném zájmu. V rámci dopravní obslužnosti stát zajišťuje základní dopravní obslužnost. Kraj v rámci samostatné působnosti přispívá na dopravní obslužnost kraje.“.
Dosavadní odstavce 19 a 20 se označují jako odstavce 20 a 21.

2. V § 19 odstavec 1 včetně poznámky pod čarou č. 13) zní:
„(1) Závazek poskytovat veřejné služby13) ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy, kterou s dopravcem uzavírá kraj.
13) Čl. 14 nařízení č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků spojených s veřejnými službami v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách.“.
Odstavce 2 a 3 se zrušují a dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 2.

3. V § 19 odstavec 3 zní:
„(3) Závazek veřejné služby13) ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy, kterou uzavírá kraj s dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje.“.

4. V § 19 odstavec 4 zní:
„(4) Při uzavírání smlouvy o závazku veřejné služby kraj dbá, aby dopravní obslužnost byla zajištěna vzájemným propojením veřejné linkové dopravy s veřejnou drážní osobní dopravou.“.

5. V § 19a odst. 1 se poslední věta nahrazuje větou „Stát hradí základní dopravní obslužnost v rozsahu uzavřených smluv o závazcích veřejné služby; smlouvy o závazcích veřejné služby lze uzavřít jen do výše finančních prostředků stanovených ve státním rozpočtu na příslušný kalendářní rok.“.

6. V § 19a odstavec 2 zní:
„(2) Kraj odpovídá za zajištění vzájemného propojení jednotlivých linek a spojů a jejich propojení s veřejnou drážní osobní dopravou.“.

7. V § 19a se doplňují odstavce 3 a 4, které znějí:
„(3) Je-li základní dopravní obslužnost územního obvodu kraje zajištěna veřejnou drážní osobní dopravou, nelze rozpočtové prostředky použít na financování jiného druhu souběžné veřejné osobní dopravy. Prováděcí právní předpis stanoví, co se rozumí provozováním souběžné veřejné osobní dopravy.
(4) Obecní úřad předkládá kraji návrhy na zabezpečení dostupnosti služeb ve veřejné linkové dopravě a informuje kraj o místních přepravních podmínkách a o veřejném zájmu na přepravních potřebách obyvatel obce.“.

8. V § 19b odstavce 1 a 2 znějí:
„(1) Prokazatelnou ztrátu ve veřejné linkové dopravě tvoří rozdíl mezi součtem ekonomicky oprávněných nákladů vynaložených dopravcem na plnění závazků veřejné služby a přiměřeného zisku vztahujícího se k těmto nákladům a mezi tržbami a výnosy dosaženými dopravcem při plnění závazků veřejné služby.
(2) Prokazatelnou ztrátu vzniklou dopravci plněním závazků veřejné služby hradí kraj ze svého rozpočtu, jedná-li se o zajišťování dopravní obslužnosti veřejnou vnitrostátní linkovou dopravou nebo linkami veřejné městské linkové dopravy, které zabezpečují dopravu v rámci závazku veřejné služby mimo území města.“.
Dosavadní odstavce 2 až 5 se označují jako odstavce 3 až 6.

9. V § 19b odst. 3 se ve větě druhé slova „Dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy a spojů“ nahrazují slovem „Kraj“.

10. V § 19b odst. 6 se slova „z příslušných rozpočtů“ nahrazují slovy „z rozpočtu kraje“.

11. V § 22 odst. 5 se za větu druhou vkládá věta třetí, která zní: „Ministerstvo dopravy může pověření odebrat, pokud pověřená osoba nedodržuje podmínky stanovené v pověření nebo v Dohodě ADR.“.

12. V § 23 se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:
„(3) Povinnost podle § 23 odst. 1 písm. j) se vztahuje i na subjekt zajišťující vykládku nebezpečných věcí (dále jen „příjemce“).“.
Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 4.

13. V § 23 odst. 4 se za slovo „dopravce“ vkládají slova „a příjemce“.

14. Za § 33 se vkládají nové § 33a až 33d, které znějí:
㤠33a
(1) Kdo provozuje na území států Evropského společenství, z území členského státu Evropského společenství (dále jen „členský stát“) do státu, který není součástí Evropského společenství (dále jen „třetí stát“), nebo naopak pro část cesty na území členského státu
a) silniční motorovou dopravu nákladní mezinárodní vozidly, jejichž celková hmotnost přesahuje 6 tun nebo jejich užitečná hmotnost přesahuje 3,5 tuny, nebo
b) silniční motorovou dopravu osobní mezinárodní autobusy, musí mít licenci Evropského společenství v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 881/1992 o přístupu na trh silniční přepravy zboží uvnitř Společenství na území nebo z území členského státu nebo procházející územím jednoho nebo více členských států, ve znění nařízení Rady Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 484/2002 nebo v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 684/1992 o společných pravidlech pro mezinárodní autobusovou přepravu cestujících, ve znění nařízení Rady č. 11/1998 (dále jen „eurolicence“).
(1) Podnikatel v silniční mezinárodní dopravě podává žádost o eurolicenci u dopravního úřadu příslušného pro vydání stanoviska ke koncesi.
(2) Dopravní úřad na základě žádosti ověří, zda jsou splněny podmínky pro provozování mezinárodní silniční dopravy a příslušného počtu vozidel a pokud nezjistí skutečnosti, které jsou s těmito podmínkami v rozporu, vydá podnikateli v silniční mezinárodní dopravě nejpozději ve lhůtě do 15 pracovních dnů ode dne doručení žádosti originál eurolicence znějící na jméno dopravce. Na toto vydání se nevztahuje správní řád. Kromě prvopisu eurolicence vydá dopravní úřad podnikateli v silniční mezinárodní dopravě tolik číslovaných opisů eurolicence, kolik vozidel podnikatel v silniční dopravě pro provozování mezinárodní silniční dopravy nahlásil u dopravního úřadu podle § 9 odst. 3 písm. d) a pro které prokázal podmínku finanční způsobilosti.
(3) Nesplňuje-li podnikatel v silniční dopravě podmínky pro provozování mezinárodní dopravy stanovené tímto zákonem, dopravní úřad zahájí správní řízení a vydá rozhodnutí o nevydání eurolicence.
(4) Náklady spojené s vydáním eurolicence hradí dopravce.
Dopravní úřady jsou povinny nejpozději do 15. ledna každého roku poskytnout Ministerstvu dopravy údaje o počtu držitelů eurolicencí k 31. prosinci předchozího roku a o počtu jimi vydaných ověřených opisů eurolicencí.
(1) Pokud podnikatel v silniční dopravě k provozování mezinárodní nákladní dopravy v členských státech užívá jako řidiče občany třetího státu, musí být tito řidiči držiteli osvědčení řidiče podle nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 484/2002 ze dne 1. března 2002, kterým se mění nařízení Rady (EHS) č. 881/1992 a (EHS) č. 3118/1993 pro účely zavedení osvědčení řidiče (dále jen „osvědčení řidiče“).
(2) Osvědčení řidiče vydává dopravní úřad příslušný k vydání eurolicence každému podnikateli v silniční mezinárodní dopravě, který je držitelem eurolicence a o vydání osvědčení řidiče požádá z důvodu, že zaměstnává řidiče ze třetích států nebo jsou mu takoví řidiči k dispozici. Spolu s originálem obdrží podnikatel v silniční dopravě jeden opis osvědčení řidiče. Na vydání osvědčení se nevztahuje správní řád. Náklady na vydání osvědčení hradí dopravce.
(3) Při změně podmínek, které vedly k vydání osvědčení, je podnikatel v silniční dopravě povinen osvědčení řidiče vrátit.“.

15. § 35b včetně nadpisu zní:
㤠35b
Vybírání kaucí
(1) Orgány Policie České republiky při provádění kontroly podle ustanovení § 37 odst. 1 tohoto zákona jsou oprávněny v případě, že se jedná o dopravce, který má bydliště nebo sídlo mimo území České republiky, vybírat kauci, a to v rozmezí od 10 000,- Kč do 50 000,- Kč podle závažnosti porušené povinnosti.
(2) Nesloží-li řidič, který pro účely vybírání kaucí při kontrole vždy zastupuje dopravce, požadovanou kauci, jsou orgány Policie České republiky oprávněny přikázat řidiči jízdu na nejbližší, z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu na komunikacích, vhodné místo k odstavení vozidla, zadržet řidiči doklady k vozidlu a k nákladu a zakázat pokračování v jízdě. Náklady spojené s jízdou vozidla do místa odstavení jdou k tíži dopravce. Odpovědnost dopravce za vozidlo, náklad a přepravované osoby není dotčena.
(3) Řidič vozidla může pokračovat v jízdě po zaplacení požadované kauce řidičem nebo dopravcem, nebo po zaplacení pokuty dopravnímu úřadu. Na místě zaplacení kauce nebo pokuty budou řidiči vydány zadržené doklady.
(4) Při výběru kauce jsou orgány Policie České republiky povinny vydat řidiči stvrzenku o převzetí kauce, sepsat ve čtyřech vyhotoveních protokol o zjištěném porušení a poučit dopravce o tom, že je povinen se k případu vyjádřit nejpozději ve lhůtě dvou týdnů k příslušnému dopravnímu úřadu, a to v českém jazyce. Jedno vyhotovení protokolu obdrží řidič vozidla, druhé si ponechá orgán Policie České republiky a zbylá dvě vyhotovení předá spolu s kaucí a doklady k vozidlu a nákladu nejpozději následující pracovní den dopravnímu úřadu v místě působnosti orgánu Policie České republiky. Vzor stvrzenky o převzetí kauce upraví prováděcí právní předpis.
(5) Doklad o převzetí kauce se vydá v českém jazyce. V dokladu o převzetí kauce musí být uvedeno, kde bude vedeno správní řízení o pokutě.
(6) Doručením vyjádření k uložené kauci, nebo dostavením se k jednání v pracovních dnech nebo době, je zahájeno správní řízení o pokutě. Po provedeném řízení o pokutě se kauce buď vrátí, nebo se započte na zaplacení pokuty, což se uvede ve výroku rozhodnutí. Nevyjádří-li se subjekt, kterému byla uložena kauce, v požadované lhůtě, nebo se nedostaví k jednání, správní řízení o pokutě se nezahájí, kauce bez dalšího propadá a je příjmem orgánu, u kterého mělo být vedeno správní řízení o pokutě.
(7) Řízení ve věci kauce se vede v jazyce českém.“.

16. V § 36 odstavce 2 a 3 znějí:
„(2) Při stanovení výše pokuty a kauce se přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody.
(3) Pokuty uložené dopravním úřadem a propadlé kauce jsou příjmem samosprávného celku, jehož součástí je dopravní úřad. Pokuty uložené podle tohoto zákona jinými orgány jsou příjmem státního rozpočtu.“.

17. V § 37 odstavec 3 zní:
„(3) Orgán Policie České republiky, pokud se nejedná o postup podle ustanovení § 35b tohoto zákona, a orgány uvedené v odstavci 2, jsou povinny zjištěná porušení oznámit příslušnému dopravnímu úřadu.“.

18. V § 40c se slova „krajskému úřadu“ nahrazují slovem „kraji“.

19. V § 2 odst. 17, § 5 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 1 a 2, § 11 odst. 1, § 12 odst. 1, § 12 odst. 2 v první a druhé větě, § 13, § 14 odst. 1 a 2, § 15, § 16 písm. e), § 17 odst. 1, 2 a 3, § 18b odst. 2, § 19b odst. 4, § 22 odst. 4 a 5, § 29 odst. 2, § 30 odst. 1 v první a druhé větě, § 31 odst. 1, § 32 odst. 1, § 33, § 34 odst. 1 v první, druhé a třetí větě, § 35 odst. 1, 2, 3, 4 a 6, § 35a odst. 1, § 36 odst. 1, § 38 odst. 1 a 4, § 39a odst. 1 a 2 a § 41 bodu 2 se slova „a spojů“ zrušují.