2. Navrhovatel je toho názoru, že ustanovení § 212 trestního řádu odporuje čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Se zřetelem k jeho argumentaci je zřejmé, že neústavnost tohoto ustanovení v podstatě spatřuje v jeho údajném nesouladu s principem rovnosti účastníků řízení.
Zásada, že všichni účastníci si jsou v řízení rovni a že mají v řízení před soudem rovná práva (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je jednou ze základních záruk práva na spravedlivý proces. Z nejširšího, obecného hlediska se jedná o projev rovnosti všech lidí v právech, garantované mj. čl. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě se tato obecná zásada promítá do oblasti práva trestního a je třeba ji zkoumat zejména z hlediska rovnosti mezi státním zástupcem a obžalovaným. Ústavní princip rovnosti účastníků trestního řízení je pak blíže konkretizován především v trestním řádu. Jednoduché právo však nesmí odporovat nadřazeným ústavním principům zakotveným v předpisech nejvyšší právní síly; základní povinností soudu je, jak již bylo uvedeno, interpretovat je ústavně konformním způsobem. Každé ustanovení právního předpisu demokratického právního státu musí rovněž splňovat podmínky dostatečné přesnosti, určitosti a předvídatelnosti; nedostatek těchto vlastností ve vztahu ke konkrétnímu zákonnému ustanovení však musí dosáhnout – má-li být považováno za rozporné s požadavkem právní jistoty a s principem právního státu (čl. 1 Ústavy) – takového stupně, že jeho intenzita vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení pomocí obvyklých interpretačních postupů při jeho výkladu (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 91; vyhlášen pod č. 186/1997 Sb.).
Takový ústavně konformní výklad je podle názoru Ústavního soudu i v případě napadeného ustanovení možný, dokonce i tehdy, jestliže jeho interpretace zůstane v rovině metody pouhého výkladu jazykového. První a základní podmínkou stanovenou v napadeném ustanovení totiž je, že postupovat podle něj lze pouze tehdy, odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a. Jedině v takovém případě mu může být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, některou ze stran nebo předsedou senátu pouze tzv. předestřen, aby objasnil nesoulad (vysvětlil rozpor) ve svých výpovědích; smyslem tohoto postupu je, „aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.“. K výpovědi svědka či spoluobviněného tedy dochází v hlavním líčení před nezávislým soudem, za dodržení veškerých práv obhajoby, přičemž právo iniciovat tento postup, tj. předestření výpovědi, mají rovnocenně obě procesní strany, takže žádná není ani zvýhodněna ani znevýhodněna. Výsledkem tedy může být – nikoliv výjimečně – i závěr vyznívající ve prospěch obžalovaného; především však aplikace zkoumaného ustanovení umožňuje transparentním způsobem odpovědně zjistit skutkový stav věci. Podstatné je, že předestřený protokol nemůže být sám o sobě (a to ani ve spojení s jinými důkazy) podkladem výroku o vině obviněného, a není tedy procesně použitelným důkazem; je totiž určen jen k posouzení věrohodnosti výpovědi svědka nebo spoluobviněného uskutečněné však nyní v hlavním líčení, již za řádné účasti obhajoby.
Existence napadeného ustanovení je – podle mínění Ústavního soudu – projevem jedné ze základních zásad trestního řízení souvisejících se samotným účelem trestního řízení v demokratickém právním státě, jímž je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni (§ 1 trestního řádu); jde o zásadu sledující takový postup orgánů činných v trestním řízení, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Soud je pak v rámci veškerých skutečností zjištěných řádným způsobem povinen pečlivě zvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž je veden nadřazenými ústavními principy a účelem trestního řízení (srov. výše) podle zákona, na základě faktů zjištěných v rámci spravedlivého procesu. Smyslem zkoumaného institutu je proto umožnit co nejvíce se přiblížit stavu věci z hlediska reality, tedy tomu, „co se skutečně stalo“; tak je nutno i z pohledu ústavněprávního vykládat zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle současného znění § 2 odst. 5 trestního řádu. Napadené ustanovení tedy – vzhledem k uvedenému základnímu principu trestního řízení – slouží k dostatečnému posouzení a objasnění všech relevantních okolností konkrétního případu; zároveň působí v součinnosti s nadřazeným principem, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (§ 2 odst. 1 trestního řádu), a nikoliv v rozporu s ním (srov. též čl. 39 Listiny). Napadený předpis přitom není – jak plyne již z jeho textu (srov. zejména § 212 odst. 2 větu druhou) – v rozporu ani se zásadou, že při rozhodování v hlavním líčení ... smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (§ 2 odst. 12 trestního řádu).
V uvedených souvislostech je namístě reagovat na navrhovatelovu úvahu, že nemůže být přiznávána „dvojí právní síla“ důkazním prostředkům, které jsou právně nepřípustné, neboť ve vztahu k některým obžalovaným by bylo možné „použít nepoužitelného důkazu“, zatímco vůči jiným obžalovaným by takový postup možný nebyl. Podle názoru Ústavního soudu lze z této argumentace (a celého návrhu vůbec) dovozovat, že navrhovatel nikoli stoprocentně reflektuje smysl a důsledky napadeného zákonného ustanovení, mj. i ve srovnání s ustanovením § 211 trestního řádu. To si ostatně uvědomil i Senát, v jehož vyjádření se uvádí, že navrhovatel nahlíží na předmětné vysvětlování rozporů předestřením výpovědi jako na důkazní prostředky, resp. důkaz, který není pro rozhodnutí o vině přípustný, protože nevznikl kontradiktorně. Podstata institutu „předestření výpovědi“ ve smyslu napadeného ustanovení § 212 trestního řádu, vylučující správnost navrhovatelovy úvahy o „dvojí právní síle důkazních prostředků“ – neboť se o žádný důkaz ani o důkazní prostředek nejedná – je dostatečně vysvětlena v předchozím textu tohoto nálezu, v citovaném vyjádření Senátu a ve vyjádření Poslanecké sněmovny odvolávající se i na důvodovou zprávu k napadenému zákonnému ustanovení (viz výše). Obsah těchto vyjádření je jasný, srozumitelný a přesvědčivý, a proto lze i na ně – z důvodu stručnosti – odkázat.
Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda napadené ustanovení nezakládá nerovnost mezi obviněnými, kteří mají obhájce, ve srovnání s obviněnými, kteří obhájce nemají. Na tuto otázku odpovídá záporně. Ustanovení § 212 trestního řádu, a zásady tohoto nálezu vůbec, totiž platí – vzhledem k povaze věci – i pro případ, kdy obviněný v té které souzené věci obhájce neměl, jestliže mu nebyla poskytnuta možnost, aby byl přítomen výslechu svědka nebo spoluobviněného ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení.