1. V daném případě je zjevné, že navrhovatel nesouhlasí zejména s názorem Ústavního soudu vyjádřeným již v citovaném nálezu (sp. zn. III. ÚS 258/03), že aplikaci § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání je nutno (v tehdy řešeném případě) odmítnout, neboť u bezplatného převodu bytové jednotky podle § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. je bezplatnost převodu dána ex lege, a nikoliv projevem svobodné vůle dlužníka. Jak je uvedeno již výše, právě tento závěr, měl-li by být obecně platným pro posouzení dopadu § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů na konkurs, je pro navrhovatele „výslovně“ důvodem podání návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, protože – podle jeho názoru – „při takovém výkladu porušují tato ustanovení principy zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv svobod“.
Úvodem lze tedy konstatovat, že podstata navrhovatelových námitek se v zásadě koncentruje do jeho nesouhlasu s výkladem předmětných ustanovení zákona o vlastnictví bytů provedeným Ústavním soudem, který byl rovněž (podle tvrzení navrhovatele) akceptován jiným senátem Vrchního soudu v Praze (senát 13 Cmo). Návrh tedy – fakticky vzato – nemíří přímo proti napadeným ustanovením zákona o vlastnictví bytů, resp. nezpochybňuje – bez dalšího – jejich ústavnost, ale napadá jejich interpretaci, a to navíc ve vztahu k ustanovením jiného, byť úzce souvisejícího zákona (zákon o konkursu a vyrovnání).
[Na tomto místě lze připomenout, že Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy posuzuje soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky i na základě návrhu obecného soudu, aniž by se zároveň zabýval konkrétním případem, vzhledem k němuž k podání návrhu došlo, a aniž by se přímo vyjadřoval k různému výkladu těchto ustanovení provedenému různými obecnými soudy. Jeho úkolem není sjednocovat judikaturu, ale autoritativně posoudit, zda napadená ustanovení obstojí z hlediska ústavnosti, resp. zda je možná jejich ústavně konformní interpretace. Pro všechny orgány a osoby jsou však ve smyslu čl. 89 odst. 2 závazné nosné důvody - vyplývající z ústavněprávního rozboru věci – obsažené v odůvodnění nálezu, byť i zamítajícího návrh na zrušení napadených ustanovení určitého právního předpisu. Případný argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, nelze přijmout. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností zákona, zabývá se i výkladem Ústavy. Ústavní soud tedy podrobil ustanovení zákona o vlastnictví bytů – napadená řádně formálně podaným i obsahově odůvodněným návrhem Vrchního soudu v Praze – kontrole jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky.]