ČÁST 1
1. Jeden způsob důsledně vychází z principu priority § 23 a 24 a zákona č. 72/1994 Sb. a s odkazem na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03 z něho vyšel i senát 13 Cmo Vrchního soudu v Praze, neboť dovodil, že pokud bylo postupováno v souladu s těmito ustanoveními, majetek takto družstevníky nabytý konkursu nepodléhá a nelze ho použít k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Proto rozsudkem sp. zn. 13 Cmo 127/2001 rozhodl o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty.
2. Senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze (který podal tento návrh) stanovisko o nutnosti preferenční aplikace § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. nesdílí a má za to, že správce se v konkrétním případě může dovolat „neúčinnosti či neplatnosti § 265 obchodního zákoníku“. Pokud bude správce skutečně úspěšný, což nemusí nutně nastat vždy, zůstává družstevníku zachováno právo na převod majetku, nikoli však zcela bezplatně, neboť tento jeho nárok může být uspokojen zásadně toliko v rozsahu, v jakém se dostane plnění ostatním věřitelům.
ČÁST 2
ČÁST 3
1. Dne 27. 5. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Městského soudu v Praze (senátu 15 Cm), jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, jež napadl Vrchní soud v Praze. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 28/05 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 22. 2. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud zjistil, že i argumentace návrhu Městského soudu v Praze, doručeného Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2005, je zásadně shodná s argumentací návrhu Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005 (sp. zn. Pl. ÚS 5/05).
Dne 3. 1. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen další návrh Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 21/98, jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 19. 1. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to v části, v níž se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, která napadl Vrchní soud v Praze.
Za této situace získal Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů jako vedlejší účastník v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05.
Dne 3. 1. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen další návrh Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 21/98, jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 19. 1. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to v části, v níž se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, která napadl Vrchní soud v Praze.
Za této situace získal Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů jako vedlejší účastník v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05.
2. Dne 19. 1. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2006 označené jako „zpětvzetí návrhu“ vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Vrchní soud v Praze tímto podáním Ústavnímu soudu oznámil a v příloze doložil, že ve věci vedené před ním pod sp. zn. 15 Cmo 1058/2004 byla žaloba vzata zpět, takže bude nutno zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zastavit řízení; dovodil, že již tedy nejsou splněny podmínky vymezené v § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a proto „bere Vrchní soud v Praze svůj návrh ve věci Pl. ÚS 5/05 ze dne 13. ledna 2005 zpět“.
Podle § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality a s možností zpětvzetí návrhu na zahájení řízení navrhovatelem a zastavením řízení z tohoto důvodu zákon vůbec nepočítá. Právně účinné vzetí návrhu zpět zná zákon o Ústavním soudu jen u ústavní stížnosti (§ 77) a dále v případech uvedených v § 110 a 123. Tomu odpovídá i ustálená praxe Ústavního soudu.
V důsledku shora popsaného procesního vývoje však došlo k tomu, že Vrchní soud v Praze přestal být oprávněným navrhovatelem, neboť návrhem napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů v souvislosti se svou rozhodovací činností již nebude aplikovat (srov. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proto bylo nutno návrh ve vztahu k tomuto navrhovateli odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě však nastala specifická situace, neboť na základě shora uvedených návrhů na zrušení stejných ustanovení zákona o vlastnictví bytů vstoupil již dříve do řízení Městský soud v Praze jako vedlejší účastník podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté, co z výše popsaného důvodu ve vztahu k Městskému soudu v Praze zmíněná překážka litispendence odpadla, stal se tento soud navrhovatelem a účastníkem řízení v dané věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tento závěr nutný, byť již byly návrhy dvou senátů Městského soudu v Praze odmítnuty pro překážku litispendence jako nepřípustné. Jen takový výklad totiž odpovídá – v uvedené specifické situaci – materiálnímu pohledu na právo, neboť od Ústavního soudu se právem očekává, že o zásadní sporné otázce, která vyplývá z návrhů obecných soudů [viz např. str. 4 tohoto textu (pozn. red.: závěr části I odůvodnění nálezu)], rozhodne s konečnou platností věcně.
Uvedené návrhy Městského soudu v Praze jsou svým obsahem a smyslem – pokud jde o napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů – shodné s původním návrhem Vrchního soudu v Praze. Proto již Ústavní soud nezaslal tyto návrhy Městského soudu v Praze Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky k vyjádření, neboť by to bylo nadbytečné.
Pro úplnost je ještě nutno doplnit, že pokud jde o ustanovení napadená v návrhu Městského soudu v Praze, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2006, nad rámec ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů (tedy ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.), bude se ústavností těchto zákonných ustanovení zabývat Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06.
Podle § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality a s možností zpětvzetí návrhu na zahájení řízení navrhovatelem a zastavením řízení z tohoto důvodu zákon vůbec nepočítá. Právně účinné vzetí návrhu zpět zná zákon o Ústavním soudu jen u ústavní stížnosti (§ 77) a dále v případech uvedených v § 110 a 123. Tomu odpovídá i ustálená praxe Ústavního soudu.
V důsledku shora popsaného procesního vývoje však došlo k tomu, že Vrchní soud v Praze přestal být oprávněným navrhovatelem, neboť návrhem napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů v souvislosti se svou rozhodovací činností již nebude aplikovat (srov. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proto bylo nutno návrh ve vztahu k tomuto navrhovateli odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě však nastala specifická situace, neboť na základě shora uvedených návrhů na zrušení stejných ustanovení zákona o vlastnictví bytů vstoupil již dříve do řízení Městský soud v Praze jako vedlejší účastník podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté, co z výše popsaného důvodu ve vztahu k Městskému soudu v Praze zmíněná překážka litispendence odpadla, stal se tento soud navrhovatelem a účastníkem řízení v dané věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tento závěr nutný, byť již byly návrhy dvou senátů Městského soudu v Praze odmítnuty pro překážku litispendence jako nepřípustné. Jen takový výklad totiž odpovídá – v uvedené specifické situaci – materiálnímu pohledu na právo, neboť od Ústavního soudu se právem očekává, že o zásadní sporné otázce, která vyplývá z návrhů obecných soudů [viz např. str. 4 tohoto textu (pozn. red.: závěr části I odůvodnění nálezu)], rozhodne s konečnou platností věcně.
Uvedené návrhy Městského soudu v Praze jsou svým obsahem a smyslem – pokud jde o napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů – shodné s původním návrhem Vrchního soudu v Praze. Proto již Ústavní soud nezaslal tyto návrhy Městského soudu v Praze Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky k vyjádření, neboť by to bylo nadbytečné.
Pro úplnost je ještě nutno doplnit, že pokud jde o ustanovení napadená v návrhu Městského soudu v Praze, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2006, nad rámec ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů (tedy ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.), bude se ústavností těchto zákonných ustanovení zabývat Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06.
ČÁST 4
ČÁST 5
ČÁST 6
1. V daném případě je zjevné, že navrhovatel nesouhlasí zejména s názorem Ústavního soudu vyjádřeným již v citovaném nálezu (sp. zn. III. ÚS 258/03), že aplikaci § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání je nutno (v tehdy řešeném případě) odmítnout, neboť u bezplatného převodu bytové jednotky podle § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. je bezplatnost převodu dána ex lege, a nikoliv projevem svobodné vůle dlužníka. Jak je uvedeno již výše, právě tento závěr, měl-li by být obecně platným pro posouzení dopadu § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů na konkurs, je pro navrhovatele „výslovně“ důvodem podání návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, protože – podle jeho názoru – „při takovém výkladu porušují tato ustanovení principy zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv svobod“.
Úvodem lze tedy konstatovat, že podstata navrhovatelových námitek se v zásadě koncentruje do jeho nesouhlasu s výkladem předmětných ustanovení zákona o vlastnictví bytů provedeným Ústavním soudem, který byl rovněž (podle tvrzení navrhovatele) akceptován jiným senátem Vrchního soudu v Praze (senát 13 Cmo). Návrh tedy – fakticky vzato – nemíří přímo proti napadeným ustanovením zákona o vlastnictví bytů, resp. nezpochybňuje – bez dalšího – jejich ústavnost, ale napadá jejich interpretaci, a to navíc ve vztahu k ustanovením jiného, byť úzce souvisejícího zákona (zákon o konkursu a vyrovnání).
[Na tomto místě lze připomenout, že Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy posuzuje soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky i na základě návrhu obecného soudu, aniž by se zároveň zabýval konkrétním případem, vzhledem k němuž k podání návrhu došlo, a aniž by se přímo vyjadřoval k různému výkladu těchto ustanovení provedenému různými obecnými soudy. Jeho úkolem není sjednocovat judikaturu, ale autoritativně posoudit, zda napadená ustanovení obstojí z hlediska ústavnosti, resp. zda je možná jejich ústavně konformní interpretace. Pro všechny orgány a osoby jsou však ve smyslu čl. 89 odst. 2 závazné nosné důvody - vyplývající z ústavněprávního rozboru věci – obsažené v odůvodnění nálezu, byť i zamítajícího návrh na zrušení napadených ustanovení určitého právního předpisu. Případný argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, nelze přijmout. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností zákona, zabývá se i výkladem Ústavy. Ústavní soud tedy podrobil ustanovení zákona o vlastnictví bytů – napadená řádně formálně podaným i obsahově odůvodněným návrhem Vrchního soudu v Praze – kontrole jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky.]
Úvodem lze tedy konstatovat, že podstata navrhovatelových námitek se v zásadě koncentruje do jeho nesouhlasu s výkladem předmětných ustanovení zákona o vlastnictví bytů provedeným Ústavním soudem, který byl rovněž (podle tvrzení navrhovatele) akceptován jiným senátem Vrchního soudu v Praze (senát 13 Cmo). Návrh tedy – fakticky vzato – nemíří přímo proti napadeným ustanovením zákona o vlastnictví bytů, resp. nezpochybňuje – bez dalšího – jejich ústavnost, ale napadá jejich interpretaci, a to navíc ve vztahu k ustanovením jiného, byť úzce souvisejícího zákona (zákon o konkursu a vyrovnání).
[Na tomto místě lze připomenout, že Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy posuzuje soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky i na základě návrhu obecného soudu, aniž by se zároveň zabýval konkrétním případem, vzhledem k němuž k podání návrhu došlo, a aniž by se přímo vyjadřoval k různému výkladu těchto ustanovení provedenému různými obecnými soudy. Jeho úkolem není sjednocovat judikaturu, ale autoritativně posoudit, zda napadená ustanovení obstojí z hlediska ústavnosti, resp. zda je možná jejich ústavně konformní interpretace. Pro všechny orgány a osoby jsou však ve smyslu čl. 89 odst. 2 závazné nosné důvody - vyplývající z ústavněprávního rozboru věci – obsažené v odůvodnění nálezu, byť i zamítajícího návrh na zrušení napadených ustanovení určitého právního předpisu. Případný argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, nelze přijmout. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností zákona, zabývá se i výkladem Ústavy. Ústavní soud tedy podrobil ustanovení zákona o vlastnictví bytů – napadená řádně formálně podaným i obsahově odůvodněným návrhem Vrchního soudu v Praze – kontrole jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky.]
2. V tomto směru je především nutno uvést, že ani plénum Ústavního soudu neshledává žádného důvodu odchýlit se od již dříve vyjádřených závěrů obsažených v odůvodnění senátního nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, byť senát rozhodoval o konkrétní ústavní stížnosti. Je proto namístě zopakovat základní teze, na kterých jsou závěry uvedeného nálezu vybudovány.
Z obecného hlediska Ústavní soud mj. připomněl, že smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky; to platí i tehdy, jestliže fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je předlužena. Konkursu přitom podléhá především majetek (konkursní podstata), který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu, a to také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (§ 6 zákona o konkursu a vyrovnání). Podle § 222 odst. 1 obchodního zákoníku za porušení svých závazků družstvo odpovídá celým svým majetkem. Z uvedeného plyne, že do něj patří rovněž bytové jednotky, jež jsou ve vlastnictví družstva, jakkoli k nim členům družstva přísluší nárok dle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Podle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů přitom členové družstva, a to za splnění určitých podmínek, disponují nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého. Za podmínek obsažených v § 20 zákona o konkursu a vyrovnání jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je dle § 7 uvedeného zákona každá osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být též i věc, tj. i byt, přičemž zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§ 28 odst. 1). Osobou konkursního věřitele úpadce – bytového družstva, jestliže svou pohledávku řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Ústavní soud v předmětném nálezu rovněž konstatoval, že do pravomoci demokratického zákonodárce v oblasti zákonné úpravy soukromého práva spadá i úprava smluvních typů. Za takový smluvní typ nutno považovat, a to za splnění zákonem přesně stanovených podmínek, i bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva členu družstva, jenž je nájemcem bytu (§ 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
Ústavní soud dále považoval – v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 258/03 – za nezbytné analyzovat i argumentaci obecného soudu, dle něhož v rozhodované věci je důvodná aplikace ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle uvedeného zákonného ustanovení jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně. Ústavní soud prohlásil, že smyslem uvedeného zákonného ustanovení je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. Ústavní soud však zdůraznil, že o takovou situaci se u bezplatného převodu bytové jednotky dle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejedná. V daném případě je totiž bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege. Aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání tudíž v předmětné věci shledal nesouladnou s jeho účelem a smyslem a jako takovou ji odmítl. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem zákona přitom Ústavní soud – s odkazem na svoji konstantní judikaturu – zopakoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Ústavní soud připomněl jako zásadu, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
Ústavní soud i nyní setrvává na takto vyslovených právních závěrech, pokud jde o interpretaci a aplikaci návrhem napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, neboť tyto závěry jsou v souzené věci použitelné. V citovaném nálezu pod sp. zn. III. ÚS 258/03 Ústavní soud vyslovil, jaký je ústavně konformní výklad i těchto ustanovení; názoru navrhovatele o údajné nedůvodné preferenci jedné skupiny věřitelů (a diskriminačním důsledkům takové interpretace vůči skupině druhé) tedy Ústavní soud nepřiznal relevanci. Platí-li totiž v takových případech pravidlo, že členové družstva za splnění jistých podmínek disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a že bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom je výklad, jaký zaujal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé (argumentum intrinsecum). Z ústavněprávního hlediska obecně platí, že z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba vždy použít takový, který respektuje ústavní principy, a ke zrušení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost. K tomu však v souzené věci nedochází.
Z obecného hlediska Ústavní soud mj. připomněl, že smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky; to platí i tehdy, jestliže fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je předlužena. Konkursu přitom podléhá především majetek (konkursní podstata), který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu, a to také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (§ 6 zákona o konkursu a vyrovnání). Podle § 222 odst. 1 obchodního zákoníku za porušení svých závazků družstvo odpovídá celým svým majetkem. Z uvedeného plyne, že do něj patří rovněž bytové jednotky, jež jsou ve vlastnictví družstva, jakkoli k nim členům družstva přísluší nárok dle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Podle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů přitom členové družstva, a to za splnění určitých podmínek, disponují nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého. Za podmínek obsažených v § 20 zákona o konkursu a vyrovnání jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je dle § 7 uvedeného zákona každá osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být též i věc, tj. i byt, přičemž zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§ 28 odst. 1). Osobou konkursního věřitele úpadce – bytového družstva, jestliže svou pohledávku řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Ústavní soud v předmětném nálezu rovněž konstatoval, že do pravomoci demokratického zákonodárce v oblasti zákonné úpravy soukromého práva spadá i úprava smluvních typů. Za takový smluvní typ nutno považovat, a to za splnění zákonem přesně stanovených podmínek, i bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva členu družstva, jenž je nájemcem bytu (§ 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
Ústavní soud dále považoval – v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 258/03 – za nezbytné analyzovat i argumentaci obecného soudu, dle něhož v rozhodované věci je důvodná aplikace ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle uvedeného zákonného ustanovení jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně. Ústavní soud prohlásil, že smyslem uvedeného zákonného ustanovení je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. Ústavní soud však zdůraznil, že o takovou situaci se u bezplatného převodu bytové jednotky dle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejedná. V daném případě je totiž bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege. Aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání tudíž v předmětné věci shledal nesouladnou s jeho účelem a smyslem a jako takovou ji odmítl. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem zákona přitom Ústavní soud – s odkazem na svoji konstantní judikaturu – zopakoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Ústavní soud připomněl jako zásadu, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
Ústavní soud i nyní setrvává na takto vyslovených právních závěrech, pokud jde o interpretaci a aplikaci návrhem napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, neboť tyto závěry jsou v souzené věci použitelné. V citovaném nálezu pod sp. zn. III. ÚS 258/03 Ústavní soud vyslovil, jaký je ústavně konformní výklad i těchto ustanovení; názoru navrhovatele o údajné nedůvodné preferenci jedné skupiny věřitelů (a diskriminačním důsledkům takové interpretace vůči skupině druhé) tedy Ústavní soud nepřiznal relevanci. Platí-li totiž v takových případech pravidlo, že členové družstva za splnění jistých podmínek disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a že bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom je výklad, jaký zaujal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé (argumentum intrinsecum). Z ústavněprávního hlediska obecně platí, že z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba vždy použít takový, který respektuje ústavní principy, a ke zrušení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost. K tomu však v souzené věci nedochází.
3. a) Lze však uvést ještě argument jiný, resp. zmínit další okolnosti ve prospěch shora uvedených závěrů. Zkoumaný případ je totiž – jak je zřejmé též z vyjádření účastníků řízení – specifický tím, že po podání návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů došlo k legislativnímu vývoji, jestliže zákonodárce – podle svých vlastních slov – (viz vyjádření obou komor Parlamentu) „způsobem plně konformním s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, výslovně právně upravil princip kontinuity právních nároků fyzických osob – členů družstva, vyplývajících z napadených ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., pokud jde o trvání těchto právních nároků i způsob jejich vypořádání konkursním správcem“ (srov. vyjádření Poslanecké sněmovny), resp. „realizoval obecně použitelné myšlenky Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu III. ÚS 258/03“ (vyjádření Senátu Parlamentu České republiky). Jednalo se o zákon ze dne 28. dubna 2005 č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky.
V části dvacáté deváté tohoto zákona je novelizován zákon o konkursu a vyrovnání tak, že se v § 27 doplňuje odstavec 7, který včetně poznámek pod čarou č. 8 (poukaz na § 22, § 23 odst. 1 a 3 a § 27 zákona o vlastnictví bytů), č. 9 (poukaz na § 23 až 28 zákona o vlastnictví bytů) a č. 10 (poukaz na § 22 zákona o vlastnictví bytů) nyní zní:
„Smluvními předkupními právy není správce vázán. Správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního zákona8). Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob – členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, musí správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním zákonem9). Správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců10) se v těchto případech již neužijí.“.
Obecně lze říci, že tato novelizace znamená legislativní trend, který proti správnosti navrhovatelova názoru zjevně směřuje. Ostatně, jestliže je správce konkursní podstaty – podle uvedené novely – povinen nabídnout příslušným subjektům bezplatný převod bytu, tím spíše lze usuzovat, že by nebylo možné zahrnout do konkursní podstaty ani ty byty, k jejichž bezplatnému převodu na členy družstva smlouvou mezi úpadcem (družstvem) a členem družstva skutečně došlo.
V části dvacáté deváté tohoto zákona je novelizován zákon o konkursu a vyrovnání tak, že se v § 27 doplňuje odstavec 7, který včetně poznámek pod čarou č. 8 (poukaz na § 22, § 23 odst. 1 a 3 a § 27 zákona o vlastnictví bytů), č. 9 (poukaz na § 23 až 28 zákona o vlastnictví bytů) a č. 10 (poukaz na § 22 zákona o vlastnictví bytů) nyní zní:
„Smluvními předkupními právy není správce vázán. Správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního zákona8). Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob – členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, musí správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním zákonem9). Správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců10) se v těchto případech již neužijí.“.
Obecně lze říci, že tato novelizace znamená legislativní trend, který proti správnosti navrhovatelova názoru zjevně směřuje. Ostatně, jestliže je správce konkursní podstaty – podle uvedené novely – povinen nabídnout příslušným subjektům bezplatný převod bytu, tím spíše lze usuzovat, že by nebylo možné zahrnout do konkursní podstaty ani ty byty, k jejichž bezplatnému převodu na členy družstva smlouvou mezi úpadcem (družstvem) a členem družstva skutečně došlo.
b) V části třicáté citovaného zákona č. 179/2005 Sb. pak došlo ke změně samotného zákona o vlastnictví bytů, neboť za stávající § 30 byl doplněn nový § 30a, který včetně poznámky pod čarou č. 27a (poukaz na zákon o konkursu a vyrovnání) zní:
„Ustanovení tohoto zákona týkající se vlastníka budovy, jednotky nebo pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku, popřípadě bytového družstva, platí i pro správce podstaty podle zvláštního zákona o konkursu a vyrovnání27a), včetně ustanovení o převodech vlastnictví budovy, jednotky a pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku.“.
„Ustanovení tohoto zákona týkající se vlastníka budovy, jednotky nebo pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku, popřípadě bytového družstva, platí i pro správce podstaty podle zvláštního zákona o konkursu a vyrovnání27a), včetně ustanovení o převodech vlastnictví budovy, jednotky a pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku.“.
1. Návrh Vrchního soudu v Praze se odmítá.
2. Návrhy Městského soudu v Praze se zamítají.