2. V tomto směru je především nutno uvést, že ani plénum Ústavního soudu neshledává žádného důvodu odchýlit se od již dříve vyjádřených závěrů obsažených v odůvodnění senátního nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, byť senát rozhodoval o konkrétní ústavní stížnosti. Je proto namístě zopakovat základní teze, na kterých jsou závěry uvedeného nálezu vybudovány.
Z obecného hlediska Ústavní soud mj. připomněl, že smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky; to platí i tehdy, jestliže fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je předlužena. Konkursu přitom podléhá především majetek (konkursní podstata), který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu, a to také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (§ 6 zákona o konkursu a vyrovnání). Podle § 222 odst. 1 obchodního zákoníku za porušení svých závazků družstvo odpovídá celým svým majetkem. Z uvedeného plyne, že do něj patří rovněž bytové jednotky, jež jsou ve vlastnictví družstva, jakkoli k nim členům družstva přísluší nárok dle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Podle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů přitom členové družstva, a to za splnění určitých podmínek, disponují nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého. Za podmínek obsažených v § 20 zákona o konkursu a vyrovnání jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je dle § 7 uvedeného zákona každá osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být též i věc, tj. i byt, přičemž zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§ 28 odst. 1). Osobou konkursního věřitele úpadce – bytového družstva, jestliže svou pohledávku řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Ústavní soud v předmětném nálezu rovněž konstatoval, že do pravomoci demokratického zákonodárce v oblasti zákonné úpravy soukromého práva spadá i úprava smluvních typů. Za takový smluvní typ nutno považovat, a to za splnění zákonem přesně stanovených podmínek, i bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva členu družstva, jenž je nájemcem bytu (§ 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
Ústavní soud dále považoval – v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 258/03 – za nezbytné analyzovat i argumentaci obecného soudu, dle něhož v rozhodované věci je důvodná aplikace ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle uvedeného zákonného ustanovení jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně. Ústavní soud prohlásil, že smyslem uvedeného zákonného ustanovení je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. Ústavní soud však zdůraznil, že o takovou situaci se u bezplatného převodu bytové jednotky dle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejedná. V daném případě je totiž bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege. Aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání tudíž v předmětné věci shledal nesouladnou s jeho účelem a smyslem a jako takovou ji odmítl. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem zákona přitom Ústavní soud – s odkazem na svoji konstantní judikaturu – zopakoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Ústavní soud připomněl jako zásadu, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
Ústavní soud i nyní setrvává na takto vyslovených právních závěrech, pokud jde o interpretaci a aplikaci návrhem napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, neboť tyto závěry jsou v souzené věci použitelné. V citovaném nálezu pod sp. zn. III. ÚS 258/03 Ústavní soud vyslovil, jaký je ústavně konformní výklad i těchto ustanovení; názoru navrhovatele o údajné nedůvodné preferenci jedné skupiny věřitelů (a diskriminačním důsledkům takové interpretace vůči skupině druhé) tedy Ústavní soud nepřiznal relevanci. Platí-li totiž v takových případech pravidlo, že členové družstva za splnění jistých podmínek disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a že bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom je výklad, jaký zaujal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé (argumentum intrinsecum). Z ústavněprávního hlediska obecně platí, že z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba vždy použít takový, který respektuje ústavní principy, a ke zrušení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost. K tomu však v souzené věci nedochází.