11. Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též „ministerstvo“) se ve svém stanovisku ze dne 26. 4. 2006 zabývalo otázkou významu důchodového věku v důchodovém pojištění, popsalo stručný vývoj dosavadní právní úpravy, vyjádřilo se ke vztahu platné právní úpravy k normám EU/ES, v rámci komparatistiky předestřelo podstatné informace týkající se zahraničních právních úprav a předestřelo analýzu možnosti sjednocení rozdílných hranic důchodového věku v České republice. Ministerstvo předně poukázalo na okolnost, že důchodový věk je v České republice diferencován, a to nejen podle pohlaví. Podotklo, že důchodový věk představuje v zákoně o důchodovém pojištění klíčový institut, bez něhož je tento zákon v podstatě neaplikovatelný. V rámci historického exkurzu ministerstvo upozornilo na to, že poprvé na území České republiky byly rozdílné hranice pro muže a ženy zavedeny až zákonem č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, a to s účinností od 1. 1. 1957. Důvodová zpráva k tomuto zákonu akcentovala „zvláštnosti společenského postavení a tělesné konstituce žen“. V roce 1956 pouze zhruba polovina ve světě tehdy existujících důchodových soustav přiznávala ženám nižší věkovou hranici pro nárok na starobní důchod než mužům, a to bez ohledu na počet vychovaných dětí. Až zákonem č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, který nabyl ve většině ustanovení účinnosti dnem 1. 7. 1964, byla věková hranice žen pro nárok na starobní důchod dále diferencována, a to podle počtu vychovaných dětí. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu mj. „touto odlišnou věkovou hranicí pro právo na odchod do důchodu se vyjadřuje odlišná životní situace matek, které vedle plnění pracovních povinností plnily také povinnosti v rodině při péči o děti“. Ministerstvo zdůraznilo, že diferencovaná věková hranice pro nárok na starobní důchod pro muže a ženy znamenala změnu, která vznikla historicky v určitém společenském prostředí, neboť tehdejší názor spočíval v tom, že souběžné zaměstnání a péče o dítě klade větší nároky na ženu než na muže a společnost došla ke konsensu kompenzovat toto postavení, resp. úlohu ženy jejím dřívějším odchodem do důchodu. Na statistických údajích vázaných k r. 2004 dokumentuje ministerstvo okolnost, že v České republice stále přetrvávají výrazné rozdíly v ekonomicko-sociálním postavení mužů a žen. Zákonem o důchodovém pojištění, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1996, bylo zavedeno postupné zvyšování dosavadních věkových hranic pro nárok na starobní důchod, a to výrazněji v případě žen. Důvodem tohoto diferencovaného zvyšování byla realizace záměru postupně přiblížit věkové hranice mužů a žen. Proces sbližování věkových hranic mužů a žen je dlouhodobou záležitostí, obdobně jako byla zavedena jejich diferenciace, která je také výsledkem historického vývoje. Vládní návrh novely zákona o důchodovém pojištění z roku 2003 obsahoval právní úpravu spočívající v dalším pokračování postupného diferencovaného zvyšování věkových hranic pro nárok na starobní důchod s cílem jejich sjednocení na 63 let bez ohledu na počet vychovaných dětí, čehož mělo být dosaženo v r. 2025. Přijetím pozměňovacího poslaneckého návrhu je věková hranice zvyšována nadále diferencovaně, zatím s cílovým stavem odlišným pro muže a bezdětné ženy na jedné a pro ženy, které vychovaly děti, na druhé straně. Diskuse se dále vede nikoliv o tom, zda věkové hranice mužů a žen postupně sbližovat s cílem jejich sjednocení, ale o tempu tohoto sbližování. Závěr postupně sjednotit věkové hranice je i v souladu se zahraničními tendencemi v zemích s obdobnou situací jako v České republice, přičemž pouze ve Slovenské republice je zatím dočasně dalším kritériem pro stanovení nižších věkových hranic u žen i počet vychovaných dětí obdobně jako v České republice, což je dáno i historickým vývojem od vzniku společného státu až do rozdělení ČSFR. V určitém rozsahu se vychované děti zohledňují též ve Slovinsku. Ministerstvo poukázalo na to, že veřejný ochránce práv, jak plyne ze souhrnné zprávy o činnosti za r. 2005, žádný podnět týkající se dané problematiky neobdržel a touto problematikou se nezabýval, jakož i na okolnost, že řízení ohledně směrnice Rady ze dne 19. 12. 1978 (79/7/EEC) bylo zastaveno, což znamená, že s ohledem na tuto směrnici není třeba realizovat zvláštní transpoziční proces a česká právní úprava není s touto citovanou směrnicí v rozporu. Směrnice Rady ze dne 20. 12. 1996 (96/97/ES), kterou se mění směrnice 86/378/ES o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků, sice rozdílnou věkovou hranici pro muže a ženy v těchto systémech nepřipouští, ve vztahu k zákonu o důchodovém pojištění, který upravuje státní základní důchodové pojištění, však není relevantní, a Evropská komise proto také na České republice sjednocení věkové hranice mužů a žen pro nárok na starobní důchod ze základního důchodového pojištění nepožaduje. Ministerstvo v rámci komparatistického přehledu poukazuje na trend „spočívající ve zvyšování nižších věkových hranic žen pro nárok na starobní důchod“. Důchodový věk se stejnou věkovou hranicí je tak vymezen např. v Dánsku, Nizozemí, Německu, Portugalsku, Španělsku, Irsku, Kanadě, Finsku, Norsku, na Islandu, ve Francii a USA, postupný proces sjednocování diferencovaných věkových hranic probíhá např. v Belgii, Estonsku, Lotyšsku, Maďarsku, Rakousku, Velké Británii či Austrálii, v některých zemích se diferenciace zachovává i při postupném zvyšování důchodového věku, např. v Litvě, Švýcarsku, Bulharsku či Rumunsku. Navržený důchodový věk existoval na konci devadesátých let 20. století dále v Polsku, na Maltě, v Rusku a na Ukrajině. Diferencovaný věk závisející na počtu vychovaných dětí, vesměs však nikoliv pouze pro matky, je do jisté míry zachován např. ve Slovinsku, Lotyšsku, Estonsku či Rakousku. Ministerstvo předestřelo i jednotlivé možnosti sjednocení rozdílných hranic důchodového věku, a to postupné sjednocení rozdílných věkových hranic pro nárok na starobní důchod pro muže a ženy bez ohledu na počet vychovaných dětí, zohlednění výchovy dítěte při stanovení věkové hranice pro nárok na starobní důchod i v případě mužů a jednorázové sjednocení rozdílné věkové hranice pro nárok na starobní důchod pro muže a ženy bez ohledu na počet vychovaných dětí. K posledně uvedené variantě, tj. k odstranění nestejného postavení mužů a žen najednou (tzv. skokem), tj. k určitému datu u žen zrušit diskriminaci podle počtu vychovaných dětí, ministerstvo uvedlo, že »tato varianta („šoková“) by byla tak sociálně necitlivá a v rozporu s principem předvídatelnosti práva, že by byla společensky a politicky nepřijatelná i neprůchodná, a proto není ani podrobněji popisována«. Řešení spočívající ve snížení věkové hranice pro nárok na starobní důchod mužům z titulu výchovy dětí by představovalo zcela opačný trend ve srovnání s řešením přijímaným ve všech známých zahraničních důchodových systémech a vedlo by ke značnému zvýšení výdajů na důchody. Ministerstvo poukázalo i na případné praktické problémy, např. na to, že věková hranice by se musela současně hodnotit dvěma (případně i více) pojištěncům, „neboť nelze žádným způsobem věrohodně zjistit, který z rodičů (v případě péče o dítě ve společné domácnosti) zajišťoval osobní péči o dítě ve větší míře, a komu by tedy měla být uznána výchova dítěte pro stanovení snížené věkové hranice“. Pokud by konečně byla uznána výchova dítěte pro snížení věkové hranice muže pro nárok na starobní důchod jen v případě, kdy ji nelze hodnotit žádné ženě, nedošlo by k odstranění nerovného zacházení, protože ženě by se hodnotila výchova dítěte vždy bez ohledu na to, zda spolu s ní vychovává dítě i muž, avšak muži jen tehdy, pokud by prokázal, že dítě vychovával sám. Ministerstvo uzavírá, že princip rovného zacházení pro muže a ženy je třeba realizovat v základním důchodovém pojištění postupně a s přihlédnutím ke všem souvislostem včetně ekonomických dopadů; otázky důchodového věku nelze řešit izolovaně. Současná právní úprava základního důchodového pojištění spočívající v postupném odstraňování rozdílů mezi muži a ženami je odpovídající. Náhlá a skoková změna právní úpravy by ze strany žen byla naopak oprávněně vnímána negativně jako prvek libovůle a porušení právní jistoty a předvídatelnosti práva. Vzhledem k uvedenému Ministerstvo práce a sociálních věcí zastává stanovisko, že je nutno návrh na zrušení § 32 zákona o důchodovém pojištění odmítnout.