12. Ministerstvo spravedlnosti, ve vyjádření podepsaném tehdejším místopředsedou vlády České republiky a ministrem spravedlnosti JUDr. Pavlem Němcem, nejprve formulovalo pochybnosti o tom, zda je vhodné oceňovat dobrovolné plnění povinného v rámci exekučního řízení jinak, než jak to činí platná právní úprava; v té souvislosti zdůraznilo, že k exekučnímu řízení došlo zpravidla z toho důvodu, že povinný nesplnil řádně a včas svoji povinnost ze závazkového právního vztahu a po vydání rozhodnutí soudem ani z tohoto rozhodnutí. V další části zrekapitulovalo obsah § 46 odst. 3, § 87 odst. 1 a § 88 odst. 1 exekučního řádu a modelovalo tři situace, které mohou vzniknout v souvislosti s upuštěním od provedení exekuce. Předně může povinný dobrovolně splnit to, co mu ukládá exekuční titul, na základě písemné výzvy soudního exekutora k dobrovolnému splnění povinnosti ve lhůtě stanovené exekutorem. V tomto případě může soudní exekutor spojit příkaz k úhradě nákladů exekuce s uvedenou výzvou a náleží mu odměna (jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky) ve výši 50 %. Výši odměny v takovém případě může soudní exekutor vyvodit z předpokladu, že povinný na jeho výzvu v určené lhůtě dobrovolně svoji povinnost splní. Další možností je dobrovolné splnění povinnosti bez předchozí písemné výzvy soudního exekutora; v tomto případě může exekutor po splnění povinnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce a po zaplacení těchto nákladů (odměna náleží opět ve výši 50 %) upustí od provedení exekuce. Konečně dojde-li k situaci podle § 11 odst. 2 vyhlášky, tj. povinný splní povinnost dobrovolně až po uplynutí lhůty uvedené v písemné výzvě, náleží soudnímu exekutorovi odměna v plné výši, což ministerstvo považuje za přiměřené.