199. Řešení nyní přijaté Ústavním soudem je výrazem opuštění principu delegace a přiklonění se k principu subsidiarity občanského zákoníku (viz dále body 208 – 210 k § 4). Ustanovení § 2 odst. 1 věty první lze podřadit pod relativně neurčité právní normy, běžné i v jiných právních odvětvích, ve kterých nevyvolávají výrazné výkladové obtíže. Právní normy takové povahy otevírají široký prostor pro judikaturu obecných soudů; obdobnou normou je např. ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku (srov.: „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“), o jehož ústavnosti neměl Ústavní soud pochyb (srov. nález sp. zn. III. ÚS 104/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 146, str. 55). Ústavní soud si je však na druhé straně vědom toho, že výklad takovéhoto relativně neurčitého pojmu může v oblasti pracovněprávních vztahů jisté problémy nepochybně přinášet; ty nebudou mnohdy řešitelné jinak než změnou příslušných ustanovení zákoníku práce. (Jako příklad lze uvést novou právní úpravu v § 114 odst. 3 provedenou zákonem č. 362/2007 Sb., který se pokusil odstranit do 31. 12. 2007 velmi spornou otázku, zda zákoník práce, na rozdíl od právní úpravy dřívější, zakazuje sjednat v pracovní smlouvě u vedoucích zaměstnanců mzdu již s přihlédnutím k předpokládanému rozsahu přesčasové práce.)