208. Námitka navrhovatelů směřuje vůči zákonem upravenému vztahu k občanskému zákoníku. Z tohoto důvodu jsou napadena ustanovení § 4, v § 18 slova „§ 48, 49“, § 325 a § 326. Navrhovatelé tvrdí, že využitím koncepce delegace ve spojení s několika způsoby vymezení dispozitivnosti a kogentnosti ustanovení nového zákoníku práce je právní úprava v zákoníku práce věcně nesprávná, nesmyslná, nesrozumitelná a zakládající neaplikovatelnost řady jeho ustanovení. Vede tak prý ke kogentnosti celého zákoníku práce, což neodpovídá ani jednotlivým ustanovením (samostatně), ani proklamovanému záměru jeho tvůrců. Koncepce delegace občanského zákoníku zakládá právní nejistotu a nestabilitu (rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy) a přináší značné aplikační problémy v důsledku neseznatelnosti a nejasnosti právních norem. Odporuje tak zásadě tzv. kvality práva a popírá i důvěru v právo. Navrhovatelé poukazují na to, že aplikace některých ustanovení občanského zákoníku, na něž zákoník práce odkazuje, vyvolává výkladové i aplikační problémy ve vztahu k pracovnímu poměru i k jiným pracovněprávním vztahům, což současně zakládá i výraznou právní nejistotu. Takovými ustanoveními jsou § 573 a 575 (aplikovatelné pomocí napadeného ustanovení § 326 zákoníku práce) občanského zákoníku. Neaplikovatelnost uvedené koncepce delegace je patrná i ve vztahu k ustanovení § 491 odst. 2 občanského zákoníku (aplikovatelný pomocí § 326 zákoníku práce), protože podle něho by měl být přiměřeně použit občanský zákoník; to však naráží na princip delegace a na nemožnost použití jiných ustanovení občanského zákoníku, než na která je v zákoníku práce výslovně odkázáno. Hlavní zásah do právní jistoty účastníků pracovněprávního vztahu je však podle názoru navrhovatelů nově upravená možnost „odstoupení od smlouvy“. Ustanovení § 18 zákoníku práce odkazuje na ustanovení § 48 občanského zákoníku, podle něhož lze „od smlouvy odstoupit, jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto“. Ustanovení § 18 zákoníku práce ve spojení s § 48 občanského zákoníku tedy umožňuje sjednat si v pracovněprávních vztazích možnost odstoupení od smlouvy, a to bez uvedení jakýchkoliv výjimek, což vede k závěru, že možnost odstoupení lze sjednat i v pracovní smlouvě. Odstoupení od smlouvy v pracovněprávních vztazích (tedy i od pracovní smlouvy) však vyplývá i z ustanovení § 49 OZ (aplikovatelného pomocí § 18 zákoníku práce) a dále z ustanovení § 497, § 517 odst. 1, § 561 odst. 2 a § 575 odst. 3 občanského zákoníku (aplikovatelných pomocí § 326 zákoníku práce). Možnost využití institutu odstoupení od smlouvy vede – podle názoru navrhovatelů – k zesílení právní nejistoty účastníků pracovněprávního vztahu, protože by v důsledku odstoupení od pracovní smlouvy mohlo dojít k tomu, že se pracovní smlouva ruší od počátku a bude na ni nahlíženo, jako by uzavřena nebyla. Uvedená právní nejistota zasahuje i do oblasti práva veřejného, a to z hlediska důchodového pojištění a sociálního zabezpečení. Jedná se tedy o výrazný zásah do sociální jistoty účastníků celého tohoto pracovněprávního vztahu.