213. Odstoupení od pracovní smlouvy není sice institutem, který by měl být vyloučen; je však třeba, aby v jeho právní úpravě byly stanoveny takové hranice, které by znemožňovaly jeho zneužití. Taková úprava však v pracovním právu chybí. Původní úprava v zákoně č. 65/1965 Sb. připouštěla v ustanovení § 245 odst. 1 (ač to navrhovatelé ve svých námitkách výslovně neuvádějí) možnost sjednání důvodů pro odstoupení od smlouvy samotnými účastníky, stejně jako možnost jiného data účinnosti takového odstoupení (§ 245 odst. 2 původního zákoníku práce); tato úprava se shodovala s úpravou obsaženou ve sporných ustanoveních § 48 a 49 občanského zákoníku. Oproti současnému právnímu stavu však v původním zákoníku práce bylo v ustanovení § 245 odst. 3 obsaženo pravidlo, že od pracovní smlouvy lze odstoupit, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce. Pro srovnání lze uvést, že ve slovenské právní úpravě, kde autoři již dříve řešili vazbu obecných institutů pracovního práva na obecné instituty práva občanského (byť principem subsidiarity občanského zákoníku vůči první části zákoníku práce – zákon č. 311/2001 Z. z.), považovali za nutné v ustanovení § 19 odst. 2 uvést: „ Od pracovnej zmluvy možno odstúpiť, len kým zamestnanec nenastúpil do práce v dohodnutý deň bez toho, že by mu v tom bránila prekažka v práci, alebo do týždňa neupovedomí zamestnávatela o tejto prekážke. “. Nový zákoník práce se touto otázkou přímo nezabývá a toliko odkazuje (§ 18) na ustanovení občanského zákoníku, což – jak je uvedeno výše – ústavněprávně akceptovatelné není.