238. K věci samé pak lze uvést, že jmenování ve smyslu § 33 odst. 3 zákoníku práce je upraveno jako způsob vzniku pracovního poměru tam, kde zaměstnavatelem je stát (jeho organizační složky a další subjekty navázané na stát – státní rozpočet). Podle názoru Ústavního soudu lze dovodit, že prostřednictvím v napadeném ustanovení vyjmenovaných zaměstnavatelů se realizuje státní politika a plní se funkce státu; proto by stát měl mít rozhodující právo určit, kdo bude jeho jménem vystupovat (či v jistém smyslu za něj) či plnit jeho úkoly. Takovému oprávnění státu pak jednoznačně odpovídá jmenování, které má konstitutivní povahu. V této souvislosti lze poukázat i na zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), v němž je jmenování upraveno jako základní způsob vzniku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že uvedený zákon má odloženou účinnost, je namístě, aby sám zákoník práce takový způsob vzniku pracovního poměru pro vedoucí zaměstnance, vykonávající uvedené funkce u zaměstnavatelů vyjmenovaných v § 33 odst. 3, připustil, protože se vztahuje i na tyto pracovní poměry. Obdobná diferenciace se objevuje i ve způsobech odměňování; mzda na smluvním principu u „soukromých“ zaměstnavatelů a plat u „státních“ zaměstnavatelů (§ 109 zákoníku práce, který však návrhem napaden není).; k odůvodnění tohoto rozdílu lze vést i argumentaci stejnou.