98. Pokud jde o další tvrzení navrhovatelů o nerovném postavení zaměstnavatele (jako věřitele) vůči vlastnictví jiných osob, spočívajícího v tom, že „zaměstnavatel nemá možnost si sjednat zajištění závazků jeho dlužníků“, ČMKOS konstatuje, že tvrzení navrhovatelů není koherentní. Obecně je totiž třeba považovat za porušení principu rovnosti nejen neodůvodněné znevýhodnění jedněch na úkor druhých, ale také neodůvodněné zvýhodnění jedněch na úkor druhých. Považují-li tedy navrhovatelé omezení zajištění závazků zaměstnance vůči zaměstnavateli za porušení principu rovnosti (znevýhodnění oproti ostatním věřitelům), za porušení toho již nepovažují zvýhodnění zaměstnavatelů vůči ostatním vlastníkům, pokud jde o přímou ochranu majetku zaměstnavatele. Podle ustanovení § 249 odst. 1 NZP je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Zaměstnanec je dále povinen upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu, která hrozí, a podle ustanovení § 249 odst. 2 NZP je povinen zaměstnanec zakročit, je-li neodkladně třeba jeho zákroku k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli. Podle ustanovení § 251 odst. 1 NZP může zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoli by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Podle ustanovení § 415 OZ je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle ustanovení § 417 odst. 1 OZ je ten, komu hrozí škoda, povinen k jejímu odvracení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Zatímco OZ upravuje obecnou povinnost fyzických i právnických osob odvracet porušování právních povinností, které podle nabytých zkušeností mohou mít za následek vznik škody, popřípadě vznik bezdůvodného obohacení (tzv. všeobecnou občanskoprávní prevenci), posiluje NZP postavení zaměstnavatele jako vlastníka tím, že stanoví speciální „signalizační“ povinnost všem jeho zaměstnancům a speciální povinnost k odvracení již určité konkrétní hrozby vzniku škody či bezdůvodného obohacení. Zaměstnavatel navíc může od zaměstnance požadovat uzavření dohody o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (§ 252 a násl. NZP), podle které přenáší odpovědnost za ochranu svého majetku na zaměstnance, aniž se sám vzdává dispozice se svým majetkem. Občanskoprávní předpisy žádnou takovou dohodu „o hmotné odpovědnosti“ jako zvláštní druh odpovědnosti za škodu nepřipouštějí.