137. Podle repliky ČMKOS nesouhlasí s výkladem, dle kterého si účastníci pracovněprávních vztahů mohou na základě ustanovení § 18 NZP ve spojení s ustanovením § 48 OZ sjednat odstoupení od smlouvy. Navrhovatelé v této souvislosti připomínají, že tento právní institut byl vždy součástí právní úpravy pracovněprávních vztahů a byl součástí i starého zákoníku práce po celou dobu jeho existence; ve vztahu k pracovním smlouvám byla zvolena úprava, která s výjimkou případu, kdy zaměstnanec nenastoupil do práce, výslovně vylučovala odstoupení od pracovní smlouvy (§ 245 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb.). Starý zákoník práce nejen že umožňoval odstoupení od smlouvy ze zákonných důvodů, nýbrž umožňoval dokonce i sjednání smluvních důvodů pro odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy je tedy standardním institutem pracovního práva, který byl v pracovním zákoníku zakotven od svého počátku. V tomto směru tedy NZP nepředstavuje žádnou změnu. Dle právní úpravy NZP je tedy nadále možné odstoupit od smlouvy ze zákonných a smluvně dojednaných důvodů (tak, jak tomu bylo dosud). NZP pouze – na rozdíl od dosavadního zákoníku práce – již neobsahuje (časové) omezení práva zaměstnavatele odstoupit od smlouvy pracovní. To tedy nasvědčuje tomu, že úmyslem zákonodárce skutečně bylo umožnit aplikaci § 48 OZ i ve vztahu k pracovněprávním smlouvám, včetně pracovních smluv. NZP ve svém § 36 odst. 2 upravuje speciální zákonný důvod odstoupení od pracovní smlouvy pouze jako jeden ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy stanovených NZP a vedle toho je nadále možné účastníky dohodnout další důvody odstoupení od smlouvy (a to i pracovní). Vzhledem k tomu, že na rozdíl od dosavadního zákoníku práce neobsahuje NZP úpravu, která by omezovala možnost odstoupit od pracovní smlouvy, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce, lze dle právní úpravy NZP od pracovní smlouvy odstoupit časově neomezeně (tj. po celou dobu jejího trvání).