150. Replika rovněž oponuje ČMKOS v tom, že by navrhovatelé napadali ustanovení § 33 odst. 3 NZP, § 73 odst. 1 a počátek prvé věty § 73 odst. 2 NZP z hlediska „pouhé“ absolutní nerovnosti. Shledávají totiž napadaná ustanovení protiústavními z toho důvodu, že založená nerovnost porušuje další základní právo, a to právo vlastnické. Zákonodárce tak zvýhodňuje určitou skupinu zaměstnavatelů a určitou skupinu zaměstnanců, aniž by byl zvýhodňující přístup založen na objektivních a rozumných důvodech. Za nesprávný pak prý lze označit i argument ČMKOS, že by i „soukromí“ zaměstnavatelé mohli zaměstnance z jeho tzv. jmenované pozice odvolat. Tzv. soukromý/nestátní zaměstnavatel nemá, na rozdíl od zaměstnavatele „státního“, možnost odvolat svého vedoucího zaměstnance bez dalšího, na základě zákona. NZP tím nejen zasahuje do základních práv „soukromých“ zaměstnavatelů, ale rovněž, zcela nedůvodně, chrání zaměstnance „soukromých“ zaměstnavatelů. Možnost „uzavřít dohodu“ se kvalitativně nerovná možnosti odvolat zaměstnance z jeho pracovního místa dané přímo zákonem, neboť zaměstnanec zpravidla nebude mít vůli tuto dohodu dle § 73 NZP uzavřít, a zaměstnavatel tak nebude mít žádnou možnost, jak změnit osobu vedoucí a řídící jeho podnik. Tím NZP omezil možnost těchto zaměstnavatelů regulovat pracovněprávní vztahy. Nemožnost soukromého zaměstnavatele jako vlastníka (na rozdíl od zaměstnavatele státní sféry) flexibilně a dle svých představ určovat vedoucí, vrcholné zaměstnance, kteří řídí jeho podnik, může znamenat omezení konkurenceschopnosti takovéhoto soukromého zaměstnavatele, a popírá tedy rovné podmínky hospodářské soutěže.