156. Replika se dále dotýká námitky ČMKOS, že v případě napadaných § 46 a § 61 odst. 1 NZP i ve vztahu k zaměstnancům, kteří nejsou členy žádné odborové organizace, dochází k realizaci obecné ochranné funkce odborové organizace v individuálním případě, a že tudíž není ponecháno na vůli zaměstnance, zda chce či nechce, aby jeho osobní záležitost byla projednávána odbory. Navrhovatelé zdůrazňují, že takový výklad není možný, neboť by nerespektoval tzv. negativní koaliční právo (svobodu) zaměstnance (čl. 27 Listiny), porušoval by jeho smluvní volnost a zasahoval by i do soukromí a osobní svobody člověka – zaměstnance (článek 7 a 8 Listiny). Předmětem „projednávání“ mohou být např. velmi citlivé skutečnosti osobní povahy týkající se zaměstnance spojené např. s porušením pracovní kázně, s jeho zdravotním stavem nebo nenaplnění požadavků či předpokladů k výkonu práce apod., které zaměstnanec nechce sdělovat nikomu jinému (ani odborové organizaci) a u kterých má zájem, aby nebyly sdělovány nikomu (včetně odborové organizace) ani zaměstnavatelem. Pokud zaměstnanec nechce být odborově organizován ani „chráněn“ odborovou organizací a pokud si výslovně nepřeje, aby informace jeho se týkající byly zpřístupněny a projednávány s dalším subjektem (a jeho členy), nelze jakousi „ochrannou funkcí“ odborových organizací ústavně odůvodnit tak výrazný zásah do ústavně garantovaných práv a svobod a vůle člověka – zaměstnance (odborově neorganizovaného). Za nedostatečnou námitku je nutno dle názoru navrhovatelů považovat i tvrzení, že tímto postupem (projednáním přes výslovný nesouhlas zaměstnance) lze předejít jednostrannému převádění a výpovědím, popř. okamžitým zrušením pracovních poměrů před jejich realizací. Podle navrhovatelů „projednání“ tuto sílu nemá, neboť je ustáleně chápáno jako určitá forma spolupráce. Neprojednání nezpůsobuje neplatnost výpovědi či okamžitého ukončení pracovního poměru, příp. převedení na jinou práci, a proto ani z toho důvodu nelze dovozovat, že by bylo možno výpovědi apod. zabránit. Přitom nelze vycházet z toho, že by zaměstnavatel obecně ukončoval pracovní poměr či převáděl zaměstnance na jinou práci nedůvodně, což se snad ČMKOS snaží ve svém vyjádření navodit. Navíc, nikde není ani garantováno, že by odborová organizace zastávala vždy ten „správný“ názor, z čehož argumentace ČMKOS svým způsobem vychází. „Oprávnění“ vyjádřit se k určité osobní záležitosti zaměstnance a projednat ji by nemělo být dáno zákonem odborovým organizacím bezvýjimečně a dokonce proti vůli dotčeného zaměstnance. ČMKOS přitom ve svém vyjádření dokonce výslovně zdůrazňuje, že zaměstnanec nemůže vyloučit jakoukoliv odborovou organizaci; to činí i vzdor ustanovení § 286 odst. 2 NZP věty druhé, které navrhovatelé pokládají za dispozitivní (a to jednak vzhledem ke znění závěru věty „neurčí-li tento zaměstnanec jinak“ a jednak i k možnosti odchýlit se ve prospěch zaměstnance od povinností stanovených NZP deklarované v § 2 odst. 1 NZP). Navrhovatelé podotýkají, že výše uvedené tvrzení a výklad ČMKOS opět dokládají jednak neseznatelnost a nepředvídatelnost napadaného ustanovení § 2 odst. 1 NZP, jednak i neodůvodněně přetrvávající míru kogentního charakteru NZP. Navíc, pokud je právo odborové organizace věc projednat odvozováno od „zastupování“ zaměstnance, nelze podle navrhovatelů toto oprávnění klást ústavně výše než právo samotného zaměstnance (odborově neorganizovaného) svobodně se rozhodnout, zda chce být odborovou organizací v konkrétním případě „zastoupen“ či snad „chráněn“, a nebo nikoliv. Dle výkladu ČMKOS by odborově neorganizovaný zaměstnanec tedy neměl jakoukoliv možnost projevit a prosadit vůči odborovým organizacím svou vůli a chránit své soukromí a osobní svobodu, což v demokratickém právním státě nelze tolerovat. Z vyjádření ČMKOS i k tomuto bodu je prý zřejmá snaha nadřadit zájmy a práva odborových organizací nejen nad zájmy zaměstnavatelů jakožto vlastníků, nýbrž i nad zájmy samotných zaměstnanců. ČMKOS ve svém vyjádření neustále argumentuje právem svobodně se sdružovat, ale zároveň popírá právo nesdružovat se, které je však garantováno stejným článkem Listiny, a tedy musí být chráněno stejnou měrou jako právo sdružovat se.